Blíží se výročí mnichovské konference a lze předpokládat, že národovci začnou zase lkát nad zradou západních spojenců v roce 1938, že jsme chtěli bojovat a oni nám to znemožnili a tak podobně. Zde první část antidota proti takovým mýtům s příhodným názvem Meziválečné Československo coby agresivní stát. Lze téměř s jistotou předpokládat, že naprosté většině Čechů nejsou níže uvedené skutečnosti známy.

Obsazování pohraničí začalo 3. 11. 1918, v době, kdy tato území ještě nebyla československému státu přiřčena. Do Vánoc byla většina německých sídelních území v českých zemích za cenu asi 30 obětí na životě (počet kolísá) anektována. Státoprávně ale patřily české země do podepsání saint-germainské mírové smlouvy 10. 9. 1919 k Rakousku, právně vstoupila mírová smlouva v platnost až 16. 7. 1920. Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl zneužit článek 4 smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého Dohoda a její spojenci, tedy i Československo, mohli obsadit strategické body na jeho území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí!

Proti záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem Karlem Rennerem, ještě věřícím v princip sebeurčení národů, a rakouské ministerstvo zahraničí navrhlo Praze arbitrážní řízení v této věci, které československá vláda 7. 11. 1918 odmítla. Renner se pak obrátil na státy Dohody se žádostí o vypsání plebiscitu v německých sídelních oblastech českých zemí. (Poměr obyvatelstva německé a české národnosti v českých zemích byl 1 : 2, v německých sídelních oblastech žilo tehdy 5 až 6 % jazykově českého obyvatelstva.) Beneš se k tomu v Paříži musel oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat výše uvedeným článkem 4 smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě doma, vymyslel si jako příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace z Německa, Rakouska a dokonce i z Maďarska (!). (Logiku v českém zdůvodňování nehledejte – např. po válce s Maďarskou republikou rad na Slovensku požadovala ČSR zaplacení válečných škod po Německu!) Dalším Benešovým zdůvodněním obsazení pohraničí bylo, že hospodářská konsolidace Československa si vyžadovala začlenění německých sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“ [Jaksch, Wiskemann]. Francouzská diplomacie šla na ruku Československu, 20. 12. rakouský návrh zamítla, britská a italská teprve až koncem ledna 1919 [Petráš].

14. 8. 1920 byla uzavřena spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku. Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti jednomu ze smluvních států. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář rozhodl pro samostatnou preventivní akci, tj. napadl by vojensky Maďarsko. Tedy byl to agresivní pakt obcházející stanovy Společnosti národů a ohrožující mír. Protože se jednalo o tajný dodatek ke smlouvě, veřejnost se o agresivní podstatě tohoto paktu nedověděla. Rumunsko se připojilo k Malé dohodě 23. 4. 1921.

Jinak tomu bylo o patnáct let později. 2. 5. 1935 byla podepsána francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci navazující na smlouvu o neútočení z 29. 11. 1932. V protokolu ke smlouvě se v článku I. pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Francie a SSSR, členové Společnosti národů tak veřejně deklarovaly, že její stanovy nehodlají dodržovat. Smlouva byla viditelně zaměřena proti Německu. 16. 5. 1935 se připojuje k této agresivní smlouvě i Československo za explicitně uvedeného předpokladu, že žádnou akci nebude muset podniknout bez Francie. Čeští historici o smluvně zakotveném ignorování usnesení Společnosti národů v této trojsmlouvě a eo ipso i o porušení mírových smluv z pařížských předměstí obsahujících stanovy Společnosti národů, svorně mlčí.