V článku „Zdeněk Zbořil: 380 tisíc občanů ČSR! Nezapomeneme, Němci. Babišova vláda? Všechno jinak. „Putinovi agenti“ a EU, to je tak...“ se uvádějí výroky pan Zdeňka Zbořila o sudetských Němcích, které jsou nepravdivé. Budu je vyvracet tak, jak jdou za sebou v onom článku.

„Dekrety prezidenta ČSR… byly jen součástí poválečného řešení mírového uspořádání garantovaného Spojenci.“ Nepravda, nebyly, spojenci je negarantovali, byly to domácí právní normy všechny vydávané v rozporu s tehdy platnou československou ústavou z roku 1920 a často i s mezinárodním právem.

„Pokud nepatří do dnešní Evropy, je to stejné jako s kmenovými základy ústavních dokumentů SRN, resp. země Bavorů, vycházející z německé tradice Blood und Boden (krev a země).“ Nepravda. Německá a bavorská ústava a související dokumenty nevycházejí z principu Blut und Boden, to by spojenci v roce 1949 nedopustili.

„Pan Stephan Mayer nemá pravdu, když tvrdí, že dekrety prezidenta Beneše z let války a krátce po válce odporují mezinárodnímu právu, protože to není věčné, trvalé a neměnné“. Pan Meyer má zcela pravdu, protože mezinárodní právo státům zakazovalo a zakazuje mimo jiné zbavovat vlastní obyvatelstvo státní příslušnosti (občanství), což dekret č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 učinil en bloc u osob německé a maďarské národnosti.

„Tzv. Sudeťáci se hlásili od podzimu 1938 k říšskému občanství.“ Nehlásili, pane Zbořile, to je nepravda. Německou státní příslušnost obdrželi v odstoupených územích Německu bez ptaní přidělenu (na Hlučínsku vrácenu) a s nimi ji dostali i statisíce tam usedlých Čechů podle československo-německé smlouvy z 20. 11. 1938 č. 300/1938 Sb. z. a n.. Zatímco osoby neněmecké národnosti mohly pak optovat pro ČSR, sudetští Němci podle této smlouvy nesměli.

„380 tis. občanů ČSR přišlo nejen o občanství a majetky, ale také o životy své a svých příbuzných.“ Ani Wehrmacht, ani Gestapo, ani jakýkoli německý úřad Čechy z odstoupených území nevyháněl. 41 osoba české národnosti (drážní zaměstnanci v Nýřanech s rodinami za sabotáž a jeden starosta za členství v KSČ) byla požádána, aby odešla do ČSR. Během války německé úřady vystěhovaly do protektorátu z různých důvodů jen pár stovek Čechů. V odstoupených územích zůstalo minimálně 570 000 Čechů, z toho 194 000 osob české národnosti s německým občanstvím, zbytek s československým, pak s protektorátním občanstvím. Tedy nikdo o občanství nepřišel, pane Zbořile, a už vůbec ne 380 tisíc osob! Úředníci a státní zaměstnanci byli přeloženi do vnitrozemí, některé osoby ze strachu za své nevlídné chování za republiky vůči Němcům českých zemí raději utekly. Movitý majetek si mohli všichni vzít s sebou, nemovitý jim zůstal (pokud nebyli židé) a výnosy z něho, pokud se o něj nestarali sami, jim posílali nucení správci do protektorátu. Vyvlastněny byly jen nejkřiklavější na úkor Sudetoněmců nespravedlivě přidělené pozemky z pozemkové reformy - vyvlastnilo se jen 16 % z nich, pak bylo vyvlastňování na příkaz K. H. Franka zastaveno. 

Když ČSR v srpnu 1945 zbavila československé Němce a Maďary občanství v rozporu s mezinárodním právem, patřilo by se jim je - a jejich potomkům - vrátit tak, jak udělalo Maďarsko v 90. létech. Výmluvy typu „fatálním krokem bylo rozpoutání první a druhé světové války,“ myslíte-li Německo, vám, pane Zbořile, nepomohou! Kdo má na svědomí rozpoutání první světové války, to dodnes historici nevědí, ale nejpravděpodobnější příčinou bylo, že Rusko nechtělo nebo nedovedlo zastavit spuštěnou mobilizaci proti Rakousku-Uhersku a Německu (Německo vůbec nemobilizovalo, Rakousko-Uhersko jen k lokální válce proti Srbsku, Rusko ale mobilizovalo k evropské válce). Druhou světovou válku začaly Německo a Slovensko přepadením Polska, vypověděly ji Velká Británie a Francie Německu a zahájil ji i Sovětský svaz byť se 16denním zpožděním. Polsko ale svou částečnou mobilizací v březnu 1939 coby aktem agrese podle mezinárodního práva porušilo Německo-polský pakt o neútočení z roku 1934 a v roce 1939 soustavně porušovalo tzv. arbitrážní dohodu s Německem z roku 1925, která mu ukládala povinnost jednat s Německem o všech sporných otázkách, pokud jej druhá strana k tomu vyzve, což se taktéž pokládá za akt agrese.

Zbývá se ptát, zda pan Zdeněk Zbořil šíří nepravdy z nevědomosti nebo záměrně.