Dojímání se nad Palachovým "mučednictvím" je stejně zvrácené jako pravdoláskařské pojetí "pravdy a lásky" (kdy "pravdu" projevují patologickým lhaním a "lásku" otevřenou nenávistí vůči všem, kdo nesdílí jejich názor) - neboť právě převážně jedinci, co mají "místo mozku z Havla kostku" jsou nejhlasitějšími obhájci tohoto zvrhlého vnímání Palachova sebepoškozování.

Ač nejsem psychiatr, díky více než šesti letům psychoterapie přece jen si myslím, že trochu lépe rozumím "algoritmům", lidského myšlení a chování než běžný člověk (natož běžný "havloid"). A tak si dokážu snadno domyslet, že když Palach nejednal na základě těch nejpřirozenějších pudů, které mají zajistit přežití (a které mají "naprogramované" i ty nejmenší breberky), muselo být v jeho hlavě něco hodně špatně.

Mám za to, že Palach svůj "mučednický" čin spáchal pod vlivem nějaké závažné psychiatrické diagnózy - např. mohl trpět těžkými depresemi a už dál nemohl unést tu psychickou bolest, která je provází ("depresáci" moc dobře vědí, jak taková deprese bolí) nebo jednal pod vlivem psychózy, kdy byl opravdu přesvědčen, že se musí obětovat kvůli "nám všem".

Velmi často spouštěčem oněch duševních onemocnění bývá nějaký velký stres. A tady se nabízí, že v případě Palacha to mohl být stres způsobený onou okupací "spřátelenými vojsky" v srpnu 1968 a že se u něj ona psychická porucha "rozjížděla" postupně a Palach ji - vědomky, či nevědomky - před okolím skrýval až do onoho 16. ledna 1969, kdy na Václaváku v Praze ze sebe udělal hořící pochodeň.

Považovat Palachův čin za projev mučednictví a dojímat se nad tím, že to spáchal kvůli "nám všem" považuju za zvrhlé. Na druhu stranu dělat z toho čin hloupý a zbabělý, mi přijde poněkud nemístné.

Vyšlo na eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele