Stalo se u nás ve vedlejším vchodu v domě. Černý vlčák neposeda, nalezenec z útulku, vytrhnul se svému pánovi na kluzkém chodníku a zmizel kdesi v temnotě, snad za háravou čubou. Však on se vybouří, říkáte si, a ráno se objeví, zmrzlý a hladový. Ale kdež. Dny plynou a Foxík nikde. Pán celý nešťastný chodí na nákup bez svého kamaráda, který se nenašel, a je to celých dlouhých deset dní od toho kritického okamžiku. Cítím s ním a v duchu si říkám, že už není žádná naděje. Buď se mu něco stalo, porazilo ho auto nebo se uškrtil na vodítku, nebo v horším případě ho někdo odchytil a chudák Foxík skončil na pekáči. Ale nahlas neřeknu nic, to se přece nedá. Jeho pán stále doufá.

A pak se stane zázrak. Pár dní před Vánoci se chlupáč najednou objeví. „Kdepak ses toulal, Foxíku?“ drbu ho za ušima, to on má rád. Ale kde byl, to samozřejmě neřekne, to zůstane jeho tajemstvím.

A u sousedů budou mít krásné Vánoce. No řekněte, není to ten nejkrásnější dárek, takový návrat ztraceného syna?