Aldous Huxley se narodil v samotném závěru 19. století (v roce 1894) a zemřel ve věku 69 let 22. listopadu 1963, několik hodin poté, co byl v Dallasu zastřelen John F. Kennedy. Ač byl Angličanem každým coulem, ve Velké Británii od roku 1923 už téměř nežil, de facto tam tedy jen prožil dětství a studoval tam – na Etonu a Oxfordu. Jako celá jeho generace byl i on výrazně ovlivněn I. světovou válkou. U něho se k tomu ještě přidal strach z americké dominance světa, která v důsledku této války nastala. Zaujala ho masová pásová výroba automobilů, uvedená v život Henry Fordem. Proto se také jeho slavná antiutopie neodvolává na Marxe, Lenina či Stalina, ale na Henry Forda. Jeho hypotetický Brave New World měl nastat v roce 632 po Fordovi – tak Huxley ve své knize strukturoval lidské dějiny. (Do závorky dodávám, že se jedna z hlavních ženských hrdinek knihy jmenovala Lenina, ve vedlejší roli tam vystupuje i Polly Trotská.)

Jeho kniha je nejčastěji srovnávána s Orwellovým 1984. Orwell samozřejmě Huxleyho knihu znal, napsal o ní dokonce recenzi (a srovnával ji se Zamjatinovými „My“), ale nijak skvěle o ní nemluvil. Aldous Huxley ve své knize Brave New World Revisited z roku 1958 mluvil o Orwellovi daleko lépe, než ten mluvil o něm. Říká v ní, že George Orwell „brilantně vykreslil budoucí diktaturu“ (str. 3).

S Huxleym jsem se nejprve setkal jako s romanopiscem a velmi mne upoutaly jeho knihy „Kontrapunkt života“ a „Raněný slepotou“. Byly trochu jiné a z literatury dostupné v komunistické éře se vymykaly. V roce 1970, jako pozůstatek závěru našich 60. let, byl v nešťastném období počátku posrpnové normalizace prvně v češtině konečně vydán jeho Brave New World, nazvaný u nás tehdy „Konec civilizace“. Byla to interpretace či dořeknutí názvu, nikoli překlad názvu. Česky ono leckdy používané „Krásný nový svět“ nezní dostatečně výstižně. Před týdnem jsem byl v Polsku a dozvěděl jsem se, že se tam kniha překládá jako „Spanilý nový svět“, což je asi ve svém nádechu jisté ironie lepší.

Kniha nás tehdy nesmírně zaujala, ne-li okouzlila. V beznaději tehdejší doby to byl záblesk naděje, že jistá možnost intelektuální diskuse snad u nás přece jenom možná bude. Ve stejné chvíli nás podobně oslovovaly – cenzurou nějak záhadně „proklouzlé“ – velmi jednoznačně ideologicky, resp. antitotalitárně koncipované biografie Stefana Zweiga, mezi nimi zejména Joseph Fouché, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Svědomí proti násilí. Pro mne se od té doby Huxleyho alfy, bety, gamy, delty (ale byly tam i delty minus) a epsilony, a zejména jeho alfy plus staly součástí mého slovníku. Bál jsem se, a bojím se dodnes, všech těch alfa plus v jejich dnešních převlecích za pátera Halíka, za podle svých vlastních slov velkého matematika Janečka, za moderátora-manipulátora Moravce (jak historické jméno!), za údajně světového ekonoma Sedláčka, za demiurga-baviče Krause, atd. Mimochodem, Huxley udělal – v knize – pokus vytvořit na Kypru (což je také docela hezká náhoda) společnost složenou ze samých alfa plus. Tento pokus samozřejmě velmi rychle totálně zkrachoval.

Byla to jedna z nejvýznamnějších knih, jaké jsem kdy četl. Když jsem si ji přečetl znovu před měsícem, nezklamala mne. A vůbec nezestárla. Někdy v 70. letech mi někdo přivezl o 27 let pozdější Huxleyho knihu Brave New World Revisited, která není románem, ale sociologickou či sociálně-psychologickou studií. Spíše „teoretizuje“ a domýšlí některé souvislosti. Huxley v ní také v jistém smyslu původní knihu vysvětluje. Zamýšlí se i nad její realističností. V jedné z mnoha předmluv původní knihy, kterou připravil pro vydání v roce 1946, Huxley řekl, že se mu po pouhých patnácti letech zdá, že Brave New World nenastane až 632 let po Fordovi, ale během jednoho století. V roce 1958, když „znovunavštívil“ svůj hypotetický svět, napsal tuto větu: „27 let po napsání původní knihy jsem ohledně budoucnosti daleko méně optimistický, než když jsem ji psal“ (str. 3).