Něco už si člověk sebou a v sobě nese. A už je také trochu opotřebován. Je to sice nic proti věčnosti, je to nic proti délce většiny přírodních jevů, ale je to nezanedbatelná část moderní doby. Je to více než éra televize, o internetu ani nemluvě, je to více než existence nadzvukových letadel (a než létání do vesmíru), je to více než adorace fitness center a masového joggování.

Je to v každém případě nemalá část onoho zvláštního dvacátého století, o kterém vlastně ani není jasné, kdy začalo a kdy skončí (či skončilo)? Kalendář nám to neměří dostatečně výstižně. Devatenácté století bylo určitě dlouhé, podle mnohých trvalo až do tzv. velké (tedy první světové) války, podle některých dokonce až do Velké říjnové socialistické revoluce, která radikálně změnila svět. Samozřejmě k horšímu. A co století dvacáté? Skončilo vlastně vůbec? Ti, kteří se ho chtěli zbavit co nejrychleji, nám namlouvali, že skončilo už listopadem 1989, tedy pádem komunismu, ale to se mohlo zdát jen chvíli, jen pokud přetrvávala polistopadová euforie a jen v naší části světa. Já mám pocit, že dvacáté století trvá dodnes.

Neskončilo určitě v okamžiku, kdy počítače (a jejich demiurgové, ajťáci, kteří mají v rukou novodobý Golemův šém pro jejich používání, resp. zneužívání) neuměly přejít z čísel začínajících 19 na číslo 20, a proto předvídaly konec světa. Neskončilo, ani když přišli mileniálové, jedna z nekonečné řady sebevědomých generací, kteří zdánlivě novátorsky opovrhovali světem svých rodičů. Vzpoura těch dnešních však vypadá jako vážnější a bezohlednější, alespoň mně se to zdá.

Opakovaně říkám, že mám pocit, že dvacáté století ještě trvá. Dále se rodí a svou pozici ve společnosti posilují lidé bez víry v cokoli, bez pocitu zodpovědnosti, bez respektu k čemukoli, bez úcty k minulosti, bez skutečně tvořivého ducha. Lidé čistého utilitarismu a hédonismu, jejichž posledním ztělesněním či zhmotněním je nadšenec očkování, který se nemůže dočkat, až zase – díky podivně pojmenované vakcíně – pojede někam do ciziny, často „jen“ ležet u moře nebo „jen“ posedávat u baru. (V třetí květnovou sobotu jsem jel autem podél Jizerských hor a Krkonoš z Turnova do Černého Dolu a uvědomoval jsem si, kolik krásného naši „spěchači“ do ciziny ještě doma určitě nestačili vidět.) Je to jen povzdechnutí si onoho 1x80 (nebo snad 4x20), nebo mám pro tento povzdech dostatečné důvody? Následující text na to – alespoň věřím – implicitně odpovídá.