Něco už si člověk sebou a v sobě nese. A už je také trochu opotřebován. Je to sice nic proti věčnosti, je to nic proti délce většiny přírodních jevů, ale je to nezanedbatelná část moderní doby. Je to více než éra televize, o internetu ani nemluvě, je to více než existence nadzvukových letadel (a než létání do vesmíru), je to více než adorace fitness center a masového joggování.

Je to v každém případě nemalá část onoho zvláštního dvacátého století, o kterém vlastně ani není jasné, kdy začalo a kdy skončí (či skončilo)? Kalendář nám to neměří dostatečně výstižně. Devatenácté století bylo určitě dlouhé, podle mnohých trvalo až do tzv. velké (tedy první světové) války, podle některých dokonce až do Velké říjnové socialistické revoluce, která radikálně změnila svět. Samozřejmě k horšímu. A co století dvacáté? Skončilo vlastně vůbec? Ti, kteří se ho chtěli zbavit co nejrychleji, nám namlouvali, že skončilo už listopadem 1989, tedy pádem komunismu, ale to se mohlo zdát jen chvíli, jen pokud přetrvávala polistopadová euforie a jen v naší části světa. Já mám pocit, že dvacáté století trvá dodnes.

Neskončilo určitě v okamžiku, kdy počítače (a jejich demiurgové, ajťáci, kteří mají v rukou novodobý Golemův šém pro jejich používání, resp. zneužívání) neuměly přejít z čísel začínajících 19 na číslo 20, a proto předvídaly konec světa. Neskončilo, ani když přišli mileniálové, jedna z nekonečné řady sebevědomých generací, kteří zdánlivě novátorsky opovrhovali světem svých rodičů. Vzpoura těch dnešních však vypadá jako vážnější a bezohlednější, alespoň mně se to zdá.

Opakovaně říkám, že mám pocit, že dvacáté století ještě trvá. Dále se rodí a svou pozici ve společnosti posilují lidé bez víry v cokoli, bez pocitu zodpovědnosti, bez respektu k čemukoli, bez úcty k minulosti, bez skutečně tvořivého ducha. Lidé čistého utilitarismu a hédonismu, jejichž posledním ztělesněním či zhmotněním je nadšenec očkování, který se nemůže dočkat, až zase – díky podivně pojmenované vakcíně – pojede někam do ciziny, často „jen“ ležet u moře nebo „jen“ posedávat u baru. (V třetí květnovou sobotu jsem jel autem podél Jizerských hor a Krkonoš z Turnova do Černého Dolu a uvědomoval jsem si, kolik krásného naši „spěchači“ do ciziny ještě doma určitě nestačili vidět.) Je to jen povzdechnutí si onoho 1x80 (nebo snad 4x20), nebo mám pro tento povzdech dostatečné důvody? Následující text na to – alespoň věřím – implicitně odpovídá.

Lidé v minulých staletích určitě nebyli žádní andílci, ale nevěřím, že byli tak „free“, tak bez kořenů, tak bez vědomí, že je „něco těžkého, co drtí“, tak povrchně se rozhlížející kolem sebe, tak v zajetí masové zábavy (a jejího neoddělitelného doplňku, masové kultury, resp. kvazikultury), tak adolescentní ve svých ambicích, tak beznadějně neuvědomující si svou stádnost, jako je tomu teď. Navzdory tomu, že je všechno na internetu (nebo spíše právě proto), tak nevzdělaní.

Ta novodobá, velmi nepokorná nevzdělanost mne děsí. Mám sice všechny možné akademické tituly, léta učím na vysoké škole, mám asi 45 čestných doktorátů z univerzit mnoha světadílů, přednášel jsem v Japonsku i Číně, v Indii i Malajsii, v Austrálii i Egyptě, Nigerii i Maroku, Argentině, Peru i Brazílii, Guatemale i Mexiku, abych jmenoval některé z exotičtějších zemí, ale o to více mne zneklidňuje nedávná zpráva, že v největším (a jediném) učilišti ve Vsetíně nepřijali letos do učebního oboru zedník ani jednoho učně.

Trápí mne, že od Vsetína méně než 80 kilometrů vzdálená univerzita v Olomouci vyučuje např. v takto nazvaných institucích: „Centrum pro studia komiksu“, „Administrativně právní klinika“, „Právo pro každý den – Street Law“, „Právní klinika ombudsmanské praxe“. Nemohu si nevzpomenout, že jsem byl v 90. letech členem Vědecké rady této univerzity a že se na každém jejím zasedání schvaloval nejméně jeden takový kvazi univerzitní obor a že jsem vždy – jako jeden z mála – hlasoval proti. Ostatní si nechtěli rozzlobit své „kolegy“, aby jim oni neopláceli stejně.

I jako člověk, který ví, jak těžké je každý rok „chrlit“ nová, originální a nápaditá témata závěrečných prací, nevěřím svým očím, když čtu nedávné názvy diplomových prací na Univerzitě Karlově: „Současný život „superžen“ po zániku primární rodiny“ (obhajoba 17. 9. 2018), „Žárlivost u heterosexuálních a homosexuálních žen“ (13. 2. 2019), „Strategie seznamování homosexuálních mužů“ (13. 2. 2019), „Legitimizace veganství v přátelském vztahu“ (2019), „Politizace sexuality v Jihoafrické republice“ (18. 8. 2018), „Individuální rozpoznávání neznámých jedinců u papoušků šedých“ (2018) atd. atd.

Psát, přepisovat a číst tento dlouhý výčet nepovažuji za ztrátu času. Jsou to totiž školy státní (teď se možná říká veřejnoprávní), tedy školy financované z peněz daňových poplatníků. A to radši nezneužívám své příklady z vlastní zkušenosti z oblasti ekonomie. Otázku malé vzdělanosti naší (ale i evropské a americké) mládeže považuji za jeden z klíčových aspektů současnosti. Škola bývala dříve, před mými osmdesáti lety, krokem vpřed, či alespoň předpokladem nebo zárukou kroku vpřed, ale v mnoha případech už není. Přesto každá politická strana – bez jakékoli věcné argumentace – žádá více peněz do školství, více škol a učitelů, vyšší platy učitelů. Nepíši však programový dokument o školství, nýbrž zamyšlení nad úrovní naší společnosti. Nikoli daty a citáty „vycpanou“ vědeckou práci. Proto se tomu nebudu více věnovat.

Celý text Narozeninového zamyšlení si můžete přečíst v Newsletteru Plus 6/2021, který stáhnete zde. 

Václav Klaus

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.