Děkuji za pozvání do Trnavy, děkuji za pozvání na Trnavské právnické dny, které se letos pořádají v roce stého výročí vzniku společného státu Čechů a Slováků. Chápu to jako dobrou příležitost přijet v této chvíli na Slovensko, a říci právě k tomuto tématu pár slov. Trochu se mu vyhýbáme a když o něm mluvíme, tak málo analyticky. Zkusím toto téma pojmout trochu netradičně.

Jestli se nemýlím, u Vás v Trnavě jsem – přes opakovaná pozvání, která jsem od Vás v posledních letech dostával – ještě nikdy nemluvil. I proto si velmi vážím toho, že zde dnes mohu být, i když - abych se přiznal – nevím, jestli já patřím na „právnické dny“. Nejsem právník, musíte mne brát jako laika, který se nějakou podivnou shodou okolností připletl na Vaše odborné shromáždění.

Nejsem ani historik. Zajímá mne daleko více to, co se děje teď, ale vycházím ze svého hlubokého přesvědčení, že je to dnešní s minulostí daleko těsněji propojeno, než si většinou myslíme. Jsme daleko více determinováni svou minulostí, než jsme si ve své pýše ochotni přiznat. Dovolte mi učinit k tématu, které naznačuje název mého vystoupení „Neúplných 100 let samostatného Československa a rizika současné éry“, několik poznámek. Za Vaše pozvání opravdu děkuji. Nemluvím na Slovensku příliš často.

I.

Začnu pohledem zpět. Před sto lety se na mapě světa objevilo do té doby neznámé slovo Československo, společný stát Čechů a Slováků. Jeho vznik byl důsledkem využití příhodného historického okamžiku, na nějž oba naše národy dlouho čekaly. Byl zužitkováním příležitosti, kterou oběma našim národům nabídl konec první světové války a prohra – a tím i dočasné výrazné oslabení – Německa, našeho vždy problematického souseda, na straně jedné[1], a rozpad už dlouho jen na vlásku visícího mnohonárodního Rakouska-Uherska, na straně druhé.

Tvůrci našeho státu – Masaryk, Beneš, Štefánik – intenzivní zahraničně politickou aktivitou prosadili, že byl tento nový stát mocnými tohoto světa příznivě přijat, že byl rychle uznán a že byl v podstatě hned od počátku respektován mezinárodní komunitou. Méně vlídně byl přijat našimi bezprostředními sousedy. O tom už bylo řečeno a napsáno mnoho a mnohé jistě bude řečeno a napsáno v následujících týdnech v souvislosti s jeho stoletým výročím. V tomto žánru já dnes své úvahy vést nebudu. Není tam co nového objevovat.

Méně se bohužel hovoří o nesporném faktu, že tento stát nebyl dostatečně homogenní a že v sobě díky tomu skrýval nemalá latentní nebezpečí. Měl také své kritiky doma i v zahraničí. A měl i své evidentní slabiny. Byl od samotného počátku oslabován problematičností a umělostí zcela novátorsky vzniklé entity Čechoslováků, v minulosti neexistujícího národa, a byl ohrožován dvěma velkými menšinami – německou a maďarskou. Tento handicap se nám nepodařilo odstranit.

Není důvod, abychom si původní Československo idealizovali, ale stejně tak není žádný důvod k tomu, aby se někteří naši spoluobčané ještě dnes chovali tak, jako kdyby stále existovalo a jako kdyby byl jeho konec před 25 lety neprozřetelnou chybou.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že jeho existence byla už po prvních dvaceti letech na šest let přerušena.  Není důvod to zamlčovat. Už tehdy se problematičnost Československa projevila velmi zřetelně. Stále se přistihuji, že na otázku, kde jsem se narodil, bezmyšlenkovitě odpovídám, že v Československu, což není pravda. Narodil jsem se v Protektorátu Böhmen und Mähren. Netrivializujme si to.

Současně ale není důvod, abychom tehdejšího vzniku Československa litovali, abychom založení společného státu považovali za nepromyšlenou chybu. I takové hlasy slyšíme. Řekněme proto dnes, po sto letech, zcela jasně a důrazně, že by ani Česká republika, ani Slovensko nebyly bez Československa dnes tam, kde jsou. To je moje výchozí teze, která bohužel není ani v jedné z obou našich zemí v dnešní době samozřejmá. Ještě jsem ji v letošním roce od nikoho takto silně neslyšel.

Nejde jen o naše domácí zpochybňující hlasy.  Ozývají se i v našem sousedství. Přejme si, ať Němci, Rakušané a Maďaři, tedy občané zemí, které tehdy 1. světovou válku nevyhrály, nedávají tak velký prostor těm skupinám svých spoluobčanů, kteří na tuto strunu stále ještě hrají.

Náš původní stát od 1. ledna 1993 neexistuje. Nezapírám, že jsem na první česko-slovenské jednání v Brně, v červnu 1992, jel s představou, že se se slovenskou reprezentací nějak domluvíme. To by se na Slovensku mělo vědět, tvrzení opačná jsou záměrnou nepravdou. Hned první jednání nám však ukázalo, že je rozdělení státu nezbytné. Pochopil jsem, že musím přijmout, že Slovensko chce být samostatným státem. Trvám na tom, že Slovensko, nikoli jen skupina politiků, kteří tehdy vyhráli volby. Toto mé poznání předurčilo celé další jednání ve zbytku roku 1992.

Rozdělení společného státu jsme zvládli mimořádně pokojně, přátelsky, kooperativně, bez jakéhokoli násilí, bez jakýchkoli střetů. Jsme za to chváleni po celém světě. Věřím, že si to nepokazíme.

II.

V současnosti jsou Česká republika a Slovensko samostatnými státy (pokud se v dnešní Evropské unii dá o samostatnosti vůbec ještě mluvit). Jsou to státy vzájemně velmi přátelské. Jsou to státy velmi blízké. I mezilidské vztahy se rozpadem Československa spíše zlepšily, určitě ne zhoršily. Ukázalo se, že je lepší, když každý hospodaří za své, a když každý rozhoduje sám za sebe.

Oběma našim státům rozdělení Československa prospělo, což se však mohlo prokázat až v delší časové perspektivě. Dnes už tuto perspektivu máme. Potvrdilo se to, co ekonomové, opravdoví ekonomové, dávno věděli – že pro intenzivní ekonomické vztahy není společný stát nezbytný. Dokonce není nezbytná ani společná měna. Potvrdilo se, že stačí celní unie a zóna volného obchodu. Pravdou není ani to, že je větší stát vždy a v jakékoli situaci lepší entitou než stát menší. Větší stupeň homogenity je více než pouhá velikost. Měli by to přiznat i zarputilí čechoslovakisté.

Mimořádně pozitivním způsobem jsme zvládli velmi riskantní, protože zcela bezprecedentní transformaci centrálně plánované, plně postátněné ekonomiky v ekonomiku tržní, založenou na soukromém vlastnictví. Stejně tak i krátkodobě velmi kruté následky bezprecedentní ztráty východních trhů. To se nedá popřít. Základní transformační kroky jsme udělali ještě před rozdělením, tedy společně, na stejných principech. I na to už leckdo zapomíná.

Úspěch transformace nevidí jen ti, kteří mají zavřené oči, protože si je záměrně zavírají, a protože se nechtějí pozorně a bez předsudků dívat kolem sebe. Nevidí je také ti, kteří radikální transformaci nikdy nechtěli, nebo kteří ji zmeškali a nestihli se na ní podílet. To by akademické komunity dělat neměly.

Jsme sice státy samostatnými – a to byl skutečný záměr rozdělení Československa – ale nedá se říci, že jsme státy suverénními. Dnešní post-Maastrichtské a post-Lisabonské uspořádání Evropské unie suverenitu jednotlivých členských zemí programově a zcela cíleně vylučuje. Dnešní evropské uspořádání je novou verzí nám dobře známého modelu „omezené“ suverenity. Tentokráte – na rozdíl od roku 1968 – to byla naše vlastní volba[2].

Obě naše země si členství v Evropské unii zvolily dobrovolně, i když ne všichni jsme před 14 lety pro vstup do EU v referendu hlasovali (nemohu nezmínit, že na Slovensku hlasovalo pro vstup do EU daleko větší procento respondentů než v České republice), ale faktickou ztrátu suverenity, která je s členstvím v dnešním modelu evropské integrace spojena, si mnozí z našich spoluobčanů stále ještě nechtějí připustit. Je to od nich postoj krátkozraký a nepozorný a určitě se nám v budoucnu vymstí.

Na přínos našeho členství v EU je třeba se dívat bez růžových brýlí. Jsou jistě věci pozitivní, stejně jako věci negativní. To nelze popřít. Důležitá je jejich proporce a celkový čistý efekt. Já čistý efekt jako pozitivní nevidím, i když k tomu nemáme žádná tvrdá data. Nejsme schopni aplikovat princip ceteris paribus.  V dnešní Evropské unii nás ohrožuje mnoho věcí. Určitě mezi ty vážné a významné nepatří případný budoucí pokles objemu evropských dotací, neboť ty náš život ovlivňují velmi málo a většinou v negativním směru. Ohrožuje nás postupná přeměna procesu evropské integrace v proces unifikační. Právě tato nedoceňovaná transformace jednoho integračního modelu v druhý je základní charakteristikou celého posledního čtvrtstoletí evropského vývoje. Mám obavu, že tento fenomén právnická obec nereflektuje dostatečně silně.

Evropský projekt se v posledním čtvrtstoletí z internacionálního přeměnil v transnacionální. Dnes už dávno nejde o pouhou spolupráci zemí, ale o maximální oslabování a potlačování původní výchozí entity tradičního evropského uspořádání – národního nebo kolem dominantního národa organizovaného státu[3].

Tato přeměna má dva významné důsledky. Pro mne zcela nepřijatelné. Vede k naprosto neúnosné (a nedemokratické), stále narůstající míře centralizace rozhodování všeho druhu (do Bruselu a všech dalších evropských orgánů) a vede k nesmírnému oslabování pozice a role zejména malých států. Posilována je naopak evropská byrokracie, tato novodobá, dnešním režimem „vyvolená“ (nikoli občany zvolená) nomenklatura, na úkor občana, který je od centra moci v prostoru celé Evropy vzdálen strašně daleko. Posíleny jsou tím velké evropské státy, které díky své politické a ekonomické síle  i přes zdánlivě neutralistické acquis communautaire získaly v Evropě zcela dominantní postavení. Po celé čtvrt století jsem osobně prožíval evropská jednání na nejvyšší úrovni a vím, o čem mluvím.

Jak jsem řekl, jsem svědkem toho, že tento kvalitativní posun podstaty evropského integračního procesu právnická akademická obec dostatečně jasně neanalyzuje a netématizuje. Jsou v ní samozřejmě jednotlivci, kteří to cítí a vidí, ale dominantním (a navíc politicky korektním a proto oceňovaným) postojem je nezpochybňované přijímání radikálně se proměňujícího evropského práva a sebevědomé pohybování se v jeho rámci. Respekt k právu – zejména od právníka – je věc jistě správná a bohulibá, ale nemůže být nadřazena politickým a ideovým postojům. Ty mají také svou legitimitu, ne menší než zákony. Velmi mě trápí technokratické uvažování a prázdně právnický postoj, které nesmíme přijmout jako náhražku základních demokratických procesů.

Před třemi měsíci jsme v našem institutu sepsali a publikovali manifest s názvem „Obrana demokracie před liberální demokracií“[4]. Dnešní systém liberální demokracie, který ovládl svět Západu, považujeme za něco úplně jiného než za demokracii a než za opravdu liberální společenské uspořádání. V mnoha ohledech jde o jejich protiklad.

Jakkoli všichni dobře známe slova „liberální“ a „demokracie“, jejich spojení není standardním pojmem politické a sociální vědy. Je to protimluv, stejně jako blahé paměti koncept tzv. lidové demokracie. Liberální demokracie vyzdvihuje menšiny a většině se vysmívá. Zatímco demokracie je systémem, kde vláda vzniká a opírá se o zvolenou většinu, liberální demokracie prosazuje vládu menšin (které celek společnosti nerespektují). Základní stavební kameny demokracie – lid (demos), vůle většiny a národní stát – jsou pro liberální demokracii zásadními nepřáteli. To vede k tomu, že se ve světě liberální demokracie standardní demokratické procedury – jako volby – stávají pouhými formalitami. Učebnicovým prototypem modelu liberální demokracie je sám konstrukt Evropské unie.

Díky vítězství liberální demokracie, politické korektnosti a multikulturalismu zahájila Evropská unie jeden ze svých nejspornějších projektů, kterým je projekt masové migrace[5]. Pro někoho to může být překvapivý výrok, ale já dnešní masovou migraci za projekt považuji. To, co se dnes v Evropě děje, není výsledkem spontánních procesů. Ani v Evropě, ani ve zbytku světa.

Projekt masové migrace je ve svém záměru v podstatě projektem protinárodním. Definitivní vítězství tohoto projektu, které je nedaleko, by takové události jako je stoleté výročí našeho prvního novodobého státu ne snad výslovně zakazovalo, ale snažilo by se je totálně bagatelizovat a anulovat jejich význam. Dojde-li ke schválení projektu Dublin IV, neboli k odebrání rozhodování o azylovém řízení z jednotlivých členských států, už nám toho z našeho národního státu moc nezbyde.

III.

V nadpisu jsem slíbil promluvit i o rizicích, které současnost budoucnosti připravuje. Už jsem o těchto rizicích leccos naznačil. Pesimistický závěr mého posledního odstavce debatu o budoucnosti značně zužuje. Smysluplnou budoucnost totiž můžeme mít jen tehdy, podaří-li se dnešní tendence v EU zastavit a obrátit opačným směrem, nebo podaří-li se nám EU opustit. Vím, že to ani v jedné z našich zemí není na pořadu dne, ale měli bychom o všech variantách vážně hovořit.

Post-demokratický, post-politický, post-národní, post-západní, pro-multikulturní, pro-migrační svět není a nemůže být naším cílem. Pro takový svět naši předkové před 100 lety Československo nezakládali. Nesmiřujme se s tím, co se dnes děje. Musíme přestat být objekty dějin, musíme se pokusit stát se znovu jejich subjekty. Jen tak bude mít smysl o nějaké naší budoucnosti vůbec hovořit.

[1] Chtěl bych upozornit na originální knihu „Německo: mýtus a realita“, Institut Václava Klause a nakladatelství Mladá fronta, Praha, 2018, jejímž autorem je jeden z kolegů IVK, Aleš Valenta. Byla uvedena na trh před dvěma dny.

[2] O tom více v mém článku „Pražské jaro a jeho širší kontext“, Mladá fronta Dnes, 18. srpna 2018. Jeho kratší verzí byl projev v dolnorakouském městě Weitra „Prager Frühling im Kontext der sechziger Jahre“, 5. srpna 2018  https://www.klaus.cz/clanky/4298

[3] Stále ještě je relevantní má kniha „Evropská integrace bez iluzí“, Knižní klub, Praha, 2011.

[4] Newsletter Plus, Institut Václava Klause, Praha, červen 2018, Přetisknuto v týdeníku Echo, č. 25, 21. června 2018

[5] Klaus, V., Weigl, J., „Stěhování národů s. r. o.“, Olympia, Praha 2015. Kniha byla vydána v osmi evropských jazycích.

Václav Klaus, Vystoupení na Trnavských právnických dnech, Trnavská univerzita, Trnava, 20. září 2018

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.