Recenze jeho nové knihy „Skin in the Game“ v posledním čísle časopisu Regulation (vydává CATO Institute) mne však motivuje, něco si od něho přečíst.

Recenzent George Leef (jehož texty často čtu) knihu chválí, ale mně teď nejde o knihu jako celek. Neviděl jsem ji. Chci uvést a tím zpopularizovat dvě myšlenky, které i Leef zdůrazňuje a které se mi zdají mimořádně pěkné a pro nás v současnosti vysoce relevantní.

Nassim Nicholas Taleb (profesor oboru „risk engineering“ na Newyorské univeritě) se velmi ostře vymezuje proti svým intelektuálním kolegům a označuje je vtipným akronymem IYI, Intellectuals Yet Idiots, česky možná IAI, intelektuálové avšak idioti. Jsou to podle něho lidé, kteří nemají prakticky žádné zkušenosti s reálným světem, ale mají dostatek titulů a vlivných pozic k tomu, aby nám diktovali, co máme dělat. Pro řadu z nás – ekonomů – je symbolické, že mezi tyto lidi zařazuje jména jako Ben Bernanke, Paul Krugman, Cass Sunstein, Tim Geithner a Thomas Piketty. Jejich chování označuje za parazitické. (Dnes ráno mi poslal hezký e-mail Martin Bejvl, který v něm píše o „nové aristokracii“, což je termín Petra Hampla. Asi se tím myslí totéž.)

Taleb se věnuje i tolik adorovanému vzdělání. Říká něco, co sice mnoho rozumných ekonomů už dávno ví, ale veřejnost jsme o tom nepřesvědčili. Bohatství národa podle něho není výsledkem úrovně vzdělání, ale právě naopak. Pouze bohaté země si mohou dovolit vydávat spoustu peněz na „risk-free“ (to jsou ti parazité) učitele a administrátory, kteří zabezpečují formální, ale často zcela neužitečné vzdělání. Tučně by měla být napsána jeho věta: „jen velmi málo přispívají ke zvyšování bohatství, ale o to více tohoto bohatství – on říká – absorbují.“ Všichni ti, kteří si myslí, že cestou k prosperitě je povinná návštěva univerzity pro každého, mají v Talebovi svého velkého odpůrce.

Asi začnu Taleba číst, jeho knihy všechny mám. Už mi je řada přátel darovala, ale já je zatím neotevřel.

Václav Klaus

Psáno pro Institut Václava Klause.