Asi nejsem výjimkou – v materiálech Ministerstva zahraničí jsem objevil, že ve Finsku nebyla letos žádná návštěva na ministerské úrovni, náš předseda vlády zde byl v roce 2013 a prezident v roce 2005. Všichni jezdí jenom do Bruselu. Ale ani žádný finský ministr už u nás dlouho nebyl, předseda vlády naposledy v roce 2008. Konec konců, ve Finsku žije jen 170 našich krajanů.

Ve Finsku jsem byl prvně v roce 1994 jako předseda vlády na pozvání tehdejšího předsedy finské vlády Esko Aha, který se zúčastnil i dnešní konference (vzpomínám, že jsem spolu s ním jel tehdy na zamrzlém jezeře závod na saních tažených sobem). Už tehdy, ve chvíli, kdy jsme se právě vymanili z transformační – proto nevyhnutelné – krize, kterou ve stejné době prodělaly všechny postkomunistické země, jsem si všiml, že stejnou, nebo ještě hlubší krizi prodělalo i nekomunistické Finsko. Napsal jsem o tom článek (Lidové noviny, duben 1994), v němž jsem argumentoval, že příčinou finského propadu nebyla postkomunistická (dobře či méně dobře prováděná) transformace, ale „pouze“ rozpad Sovětského svazu a prakticky přes noc zmizení tamních trhů. Kdy už to konečně někdo přizná – a to jsme měli na obchodu s Ruskem daleko větší závislost než Finové (Finsko 15 % svého obchodu, my skoro 50 %). My reagovali zásadním ekonomickými změnami, oni nikoli.

Závody na saních tažených sobím spřežením v roce 1994.
Za mnou tehdejší finský předseda vlády Esko Aho.

Finsko je země více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale má jen polovinu obyvatel (i Helsinky jsou jen poloviční než Praha – poloviční Helsinky mají ale na letišti nekonečně více letadel než pražská Ruzyně). Od nás se liší tím, že má euro a tudíž nepříznivě zafixovaný měnový kurs (ale na euro zatím nedá dopustit) a že je dokonce jedinou severskou, skandinávskou zemí, která má euro – Norsko, Švédsko, Dánsko (plus eventuálně Island) nikoli. Finsko je vysoce „sociální“ ekonomikou – sociální výdaje jsou ve Finsku v rámci zemí OECD druhé největší (po Francii) a celkové vládní výdaje jsou – ve výši 58 % HDP – úplně nejvyšší.

O těchto věcech podrobně psal v analytickém komentáři IVK v červenci 2016 Filip Šebesta. Je poměrně málo známo, že je Finsko – po Řecku – druhou nejpomaleji rostoucí ekonomikou Evropské unie. Nestačil pokles HDP v roce 2009 o 8,3 % (skoro dvojnásobek než u nás), ale nový pokles nastal v roce 2012. Je evidentní, že do roku 2020 nebude ve Finsku dosažena hodnota HDP před krizí roku 2008 – prostě žádná sláva.

Nevyhovuje struktura ekonomiky – NOKIA už není to, co bývala (i když já ji pořád mám), Evropa už nemá takový zájem o finské dřevo a papír. Sociální systém vedoucí k nekonkurenceschopnosti se nemění (nová vláda z roku 2015 měla velké plány, ale nakonec zrušila jen dva církevní svátky, ale odbory zamítly škrty v příplatcích za nedělní a přesčasovou práci), euro a jeho kurs se také nemění. Export proto stále klesá – oproti roku 2008 je na úrovni zhruba 65 % (export do Ruska je dokonce jen na 40 % tehdejší úrovně).

Vanajan Linna Hotel, kde se konference konala.

Tentokrát jedu na dvoudenní konferenci s názvem „Multipolární svět – hlavní trendy v ekonomice, v politice, v byznysu“, kterou pořádá v Tel Avivu sídlící „The Boris Mints Institute“ v Helsinkách, resp. já jsem myslel, že v Helsinkách. V pozvánce bylo, že se akce koná ve „Vanajan Linna Hotel, Helsinky“. Tím moje domácí „starání se“ skončilo. Na letišti v Helsinkách čeká auto se šoférem, který mne tam má dovézt. (Mimochodem, šofér nereagoval ani na angličtinu, ani na němčinu, nabídl chatrnou ruštinu – ukázalo se, že je to Estonec žijící ve Finsku. Je překvapivé, že ruština je ve Finsku zcela běžná, kde kdo ruštině rozumí.)

Tento šofér mi v tuto chvíli řekl, že pojedeme 100 kilometrů, že to s Helsinkami nemá nic společného. Jeli jsme 100 km klasickou finskou krajinou – totální rovina, krásné, už podzimně se zabarvující lesy, jedno jezero za druhým, žádná města, ani jedna budova vyšší než jedno poschodí – až jsme přijeli do zcela osamocené budovy na břehu velkého jezera, postavené před necelými sto lety, původně jako lovecký zámeček, dnes hotel (často konferenční hotel) a zázemí blízkého nejlepšího finského golfového hřiště.

S ředitelem Institutu Borise Mintse o přestávce.

Tato budova měla zajímavou historii, byť relativně krátkou (v našich očích). V roce 1940 ji koupil bohatý německý výrobce zbraní. Po válce byl veškerý německý majetek ve Finsku zkonfiskován (docela by mne zajímalo, jestli se Němci o svůj majetek ve Finsku dnes hlásí, tak jako u nás) a podle mírové smlouvy byl každý německý majetek označen za majetek Sovětského svazu! (Je evidentní, že by nic takového nikoho ve střední Evropě nenapadlo.) Většinu období od konce II. světové války do rozpadu Sovětského svazu byl tento zámeček školícím střediskem Finské komunistické strany.

Izolovanost tohoto místa znamená, že se člověk musí plně soustředit na konferenci a na lidi, kteří se jí zúčastní. Je zajímavé vidět lidi známé i lidi, kteří znají vás. Člověk se leccos dozví a na leccos si vzpomene. Bývalý finský velvyslanec v Rusku vzpomíná na oslavy 300 let založení Petrohradu v roce 2003, kdy doprovázel finského prezidenta. Prý jsem byl posazen – spolu s dalšími nečleny EU (rok před naším vstupem) – do druhé řady. Prý jsem nahlas řekl, rusky, tak aby to všichni slyšeli – to je naposledy, kdy sedíme „v kruge vtorom“ (ve druhém kruhu), což byla evidentní parafráze názvu slavné knihy Solženicyna. Samozřejmě si to už nepamatuji, on už 13 let ano.

Tento bývalý velvyslanec v Rusku (a Německu) mluvil na konferenci velmi kultivovaně o Finsku, o jeho politice a o principech jeho jednání a chování. Zaujala mne teze, že Finové pochopili, že „se nesmí nikdy nechat vyprovokovat, i když jsou provokováni“, což je něco, co by Češi nikdy neřekli. Mluvil o finském pragmatismu a hlavním cíli, kterým je přežití. Ani to bychom neřekli, to by byl politik označen za přízemního, za defétistu, za oportunistu, za člověka „malého“, nehodného velikosti Masaryka. Přesto bychom se nad tím měli zamyslet. Je členství, a navíc naprosto pasivní členství, v EU tou nejlepší strategií našeho přežití, jak si eurofilové u nás myslí a jak to propagují? Lidé mého způsobu uvažování jsou naopak přesvědčeni, že to na přežití nestačí, že je to spíše cesta k vymizení z povrchu zemského. (Ale to už by byla debata o EU.)

Nevěděl jsem, že existují speciální dopravní značky „Pozor golf!“.

Zhruba polovina účastníků konference byli Finové. Překvapilo mne, že mezi nimi vznikla bouřlivá debata – zahraniční účastníci se toho nezúčastnili – zda je Finsko Západem nebo místem mezi Východem a Západem. U nás se s touto myšlenkou chvíli koketovalo po listopadu 1989, ale Havlova teze „mostu“ byla rychle a drtivě poražena. Jak je vidět, ve Finsku nikoli.

V každém případě – jak demonstrovala svými seriózními vystoupeními řada finských řečníků – je ve Finsku Rusko seriózně studováno, nikoli – jako u nás – pouze démonizováno. Vystoupil tam také bývalý guvernér Ruské centrální banky (z Jelcinovy doby), údajně liberální ekonom Dubinin. Ukazuje se, že pro Rusy, z nejrůznějších ideových skupin, pořád existuje snaha nalézt nějakou třetí cestu. Jeho hlavní tezí bylo: „jak liberální demokracie, tak komunismus byly odmítnuty“. Protestoval jsem. Nikoli proto, že se může stát – a asi stane (v rozporu s Fukuyamou) – že liberální demokracie nemusí být přijata jako univerzální řešení, ale že mnohými z nás nejenže nebyla odmítnuta, je pro mnohé z nás jediným perspektivním řešením.

Stejně tak nemohu přijmout ideologickou nálepku etatistů všeho druhu, že základní charakteristikou dnešního světa je „disorder“. Že je dnešní svět nebezpečný je jedna věc, ale jaký by chtěli „order“? Jaký by chtěli řád? Globální vládnutí davoskými elitami, podporovanými Sorosem, Billem Gatesem, bruselskými úředníky, ruskými oligarchy, zelenými NGOs? To radši ten dnešní disorder.

Chvilka klidu u opravdu klidného jezera.

Účastníci konference by asi většinově v amerických volbách hlasovali pro Clintonovou, což nechápu, ale připouštím. Něco jiného je poznámka jednoho z finských účastníků, že se v letadle neodváží viditelně číst Trumpovu knihu. To už je na pováženou. Americký profesor politologie z University of Indiana je sice zdánlivě nad věcí, ale o Clintonové neřekne ve svém vystoupení ani slovo, Trump podle něho záměrně provokuje, názory na základní témata společnosti nemá (ne že by je skrýval), chce věci řešit silou, nenávidí diplomacii, atd. Nebyl to neutrální profesorský projev pro pozorně poslouchající „laiky“ z Evropy a Ruska.

Dominantním, nebo alespoň většinovým slovem účastníků konference je populismus. Jestli byl dříve odmítán komunismus (a jiné podobné ismy), teď je jako hlavní zlo odmítán naprosto nedefinovaný a asi nedefinovatelný pojem populismus, pod nějž se dá schovat absolutně všechno. Každý, kdo s čímkoli nesouhlasí, je označen za populistu. Pro bývalého izraelského velvyslance v USA Rabinoviche pod slovo populismus patří názory v Polsku, Maďarsku a v Rusku, populismus je i brexit, populismus je Trump, atd., atd. Intelektuálně je to samozřejmě neobhajitelné, ale víceméně je to považováno za nezpochybnitelné, skoro samozřejmé, za něco, co nepřijímají pouze excentrici či populisté. Já myslel, že je to takto nezodpovědně používáno jen politiky (a žurnalisty), ale ono to patří i na konference profesorů a ex-politiků.

Byly tam dva projevy o brexitu a Evropě. Jeden měl Brit, prof. Hix (nikoli slavný prof. Hicks, nositel Nobelovy ceny za ekonomii) a druhý já (viz jeho anglická verze „Did Brexit Enhance the Chances for a Much Needed Change in Europe?“, http://www.klaus.cz/clanky/3990). Nebyli jsme si v názorech až tak daleko, ale on je detailista pohledu na voliče pro a proti – sociologizuje je, geograficky je člení, odlišuje věk a spousty dalších parametrů, což je jistě možné, ale míjí to to hlavní – obchází to to, že to bylo hlavně a především politické hlasování a to se nedá (a hlavně nemá) snížit na pitvání sociologických charakteristik. Je to sice závěr banální, ale u kritiků brexitu zcela a záměrně opomíjený.

Záběr z mého vystoupení.

Konference u až příliš klidného jezera (hladina se ani nehne) byla pěkná a už teď se těším, že příští bude na jaře na Maltě. Jedna z dalších i u nás. Asi jsem si i trochu odpočinul.

V průběhu dne jezero několikrát měnilo svou barvu.

Jako post scriptum musím zmínit – jako bojovník proti nesmyslné hypotéze o vlivu člověka a CO2 na globální teplotu – jednu maličkost, které jsem si dosud nevšiml. Na elektronické letence jsem si přečetl, že mé lety do Finska (a zpět) vyrobily 287,38 kg CO2 emisí na člověka. To je úžasná zpráva.

Václav Klaus, 19. září 2016.