Václav Klaus: Spíše esej než systematické zápisky z Hillsdale College Cruise

Je to univerzita konzervativní, pravicová, sochy na půdě univerzitního kampusu představují Reagana, Thatcherovou, Churchilla, Misese a Hayeka, žádná jiná taková vysoká škola na světě není. Podobná cruise je pořádána už několik let, vždy s několika pozvanými řečníky. Když jsem si přečetl seznam účastníků, zjistil jsem, že jsou to samí Američané, jedinou výjimkou byl můj dlouholetý přítel John O´Sullivan, ale i ten je kosmopolitním Britem. Býval hlavním autorem projevů Margaret Thatcherové (a moc jsem se toho od něho naučil, a stále učím).

Začínali jsme v Londýně, o čemž svědčí i moje fotka z londýnského mostu přes Temži a v pozadí - příliš pomalu se pohybující – obří londýnské kolo, které mne pronásledovalo i v noci v mém hotelovém pokoji. Nikdy jsem si neuvědomoval, kolik je v Londýně soch maršálů, generálů, politiků – prostě, bylo to po staletí velké impérium. A impéria bojují.

Zajímavá maličkost – ve velmi chráněném areálu Scotland Yardu je veliké parkoviště, kde byly nejčastěji zastoupeným autem naše škodovky. Asi jim je prodáváme lacino.

Loď vystartovala následující den za Southamptonu (a zase se tam vrátí). Pojede skoro čtrnáct dnů kolem britských ostrovů a „Evropy“ se nedotkne.

Přednášky, kvůli kterým jsem byl na tuto plavbu pozván, se konají v obřím „divadle“, pro několik set posluchačů. Je neuvěřitelné, co všechno se do takové velké lodi vejde. Budu komentovat jen některé akce. Zaujala mne hned první s názvem „Nepřetržité vyšetřování Trumpa“. Americký novinář z Fox News velmi kriticky popisoval americkými demokraty a částí republikánů organizovanou štvanici na demokraticky zvoleného prezidenta. Publikum bylo evidentně na Trumpově straně. (Něco podobného zažíváme u nás doma také – volby nejsou respektovány a média hrají vždy stejnou hru – rozeštvávat lidi.)

Plavba anglickým kanálem (The Channel) je velmi klidná a mírumilovná, žádné velké mořské vlny tu nejsou. Kdekdo mi doporučoval Kinedryl, říkal jsem, že nevím proč. Jen abych se nerouhal. Povinná (a nemilosrdně kontrolovaná) výuka používání záchranných prostředků byla exemplárním případem praktické aplikace principu předběžné opatrnosti v jeho extrémní podobě. Připomínalo mi to pravidelná protiatomová cvičení za komunismu – ale zlobilo to asi jenom mne, Američané ještě zatleskali. Takhle asi také tleskají používání tohoto principu v případě obhajoby doktríny lidmi způsobeného globálního oteplování. Ještě, že tady na lodi žádné vedro není! Dnes jsem si chtěl sednout k poolu, ale bylo jen 12°C – proto svetr a deka.

Chtěl jsem napsat, jak mne zlobí, že velké mezinárodní firmy, včetně provozovatele této lodi, provozují multikulturalismus v praxi – každý číšník a číšnice je z jiné země a jiného světadílu. Večer se mi zdálo, že dominují Filipínci, Indové, Malajci, pak mne oslovila Slovenka a když píši tyto řádky, Ruska. Víno mi teď nalévá Srbka Katarina. Já v tom vidím záměr kosmopolitů – hranice mezi státy a národy co nejvíce zlikvidovat. Všichni se přece můžeme mít rádi, to si asi myslí i šéfové EU. Já samozřejmě také mohu mít rád třeba Junkera, ale asi jenom tak, jako měl hrdina Orwellova 1984 Winston Smith nakonec rád svého komisaře O´Briena.

Měl jsem projev o Rusku, který byl v této americké komunitě překvapivě velmi dobře přijat (je anglicky na www.klaus.cz). Překvapivě dobře přijat, i když není vůbec v souladu s dnešní americkou zahraničně-politickou doktrínou.

Zdůrazňoval jsem ve svém projevu, že se nepovažuji za experta na Rusko, že jsem naopak desítky let svého života byl obětí sovětského imperiálního stylu politiky, ale že můj životní prožitek

- mne neoslepil (didn´t blind my eyes) a že mne nezbavil zdravého rozumu;

- že máme respektovat Rusko jaké je a nemyslet si, že ho můžeme siláckými výroky zvenku předělat;

- že je dnešní Rusko politicky méně demokratické a více autoritativní (než např. ČR a USA), ale že „communism is over“ a že bychom proto neměli mít povýšenecký „patronizing attitude“. I když Rusko volí jinou proporci „řádu a demokracie“ než my, není to „říše zla“.

Posluchače jsem překvapil grafem a statistickými daty. Vezmeme-li rok 1990 za 100, HDP na hlavu vzrostl v USA na 250 %, v ČR na 300 % a v Rusku na 321%. Samozřejmě z úplně jiného základu, ale jistá informace o Rusku to je.

Specifická komunita lidí na této „bohaté“ lodi je. Včera jsem se ptal na večeři, kterou pořádal prezident Hillsdale College Larry Arnn, svého souseda, kde žije a co dělá. Řekl, že ve Phoenixu (byl jsem tam dvakrát, šílené vedro) a že je investor. Ptal jsem se, na čem nejvíce vydělal, řekl mi, že na tom, že koupil práva k filmu Star Wars. To asi nebyla špatná investice.

Několik z účastníků plavby mělo prarodiče z naší země. Jeden z nich se mne ptal, zda jsem znal Beneše a Jana Masaryka (se kterým se on v USA setkal). Usoudil jsem, že asi vypadám ještě starší, než jsem. Řekl jsem mu, že jsem v Praze viděl – jako sedmiletý – Benešův pohřeb. Stál jsem s rodiči někde u Muzea, na horní části Václavského náměstí.

Vlastně píši o plavbě, ne o Británii. Jedna z možností vidět Británii (přesněji Skotsko) byla návštěva Edinburghu, kde měla loď ráno v 8 hodin zakotvit. Těšil jsem se zopakovat si pár hodin v tomto krásném městě (kde jsem na univerzitě před mnoha lety dostal čestný doktorát) a položit květinu k soše Adama Smithe, zakladatele ekonomické vědy, který se v tomto městě narodil. Ukázalo se, že byl příliš velký vítr a vysoké vlny a loď nemohla přistát a plula dál. Kdybych byl platícím pasažérem, asi bych se hodně zlobil. Protože nejsem, mám další den odpočinku (že jsou příliš velké vlny, pasažéři na lodi netuší – nešlo zase spíše o princip (nepatřičné) předběžné opatrnosti? Ale to už je asi moje zaujatost. Nebo laxnost?)

Moře je krásné, majestátné, veliké. A hučí. Rouhal jsem se, když jsme jeli přes Channel. Moře se mi zdálo být jako veliký jihočeský rybník, ale plout dále na sever, Severním mořem, a obeplout Skotsko, ukazuje moře zcela jiné. Deprimují mne na lodi po horní palubě joggující, vodu v lahvi v jedné ruce, spolucestující. (Ale následující den už mi to také nedalo a i já chodil – nikoli běhal – po palubě!)

Nemám chuť jet dlouhou cestu autobusem do Glasgow, procházím se radši po malém přístavním městě Greenock, abych viděl normální Skotsko. Je to naprosto deprimující. Moje neumělá fotka hlavní ulice města to dokazuje.

Tady se čas zastavil a nikam nemíří. Nedovedu si představit, jakou motivaci tito lidé museli mít, když v referendu volili, zde LEAVE nebo REMAIN. Nevím, co mohli očekávat od toho či onoho výsledku. Svou slavnější minulost město už dávno zapomnělo (pyšní se tím, že se zde v roce 1736 narodil a dlouhá leta žil velký „inženýr, vynálezce a vědec“ James Watt, jedna z významných osobností průmyslové revoluce 18. století).

Na lodi vidím americké televizní kanály. Není to moc utěšený pohled. Probíhají demokratické primárky na prezidentské volby, které budou už na konci příštího roku. Bývalý guvernér Colorada, kandidát do prezidentských voleb, byl na velkém předvolebním shromáždění vypískán, když řekl „socialismus is not the solution“. Ano, pro americké demokraty, kteří se nesmírně posunuli doleva, je výrok tohoto typu nepřijatelný.

Oni si evidentně socialismus přejí, i když – ve své neznalosti a naivitě – netuší, co to znamená. V jednom americkém průzkumu mladých do 25 let se 51 % vyslovilo pro socialismus, jen 43 % pro kapitalismus. Nevím, co si o tom myslí naši páteční záškoláci, velebící „klimatickou“ Grétu. Zprávy o pražském pokusu o Majdan, které ke mne na dálku doléhaly, také nejsou příliš povzbudivé.

Můj druhý projev byl nazván „Národní suverenita a neřešitelnost problému Evropské unie“. I ten našel mezi americkými konzervativci spoustu slov uznání. Mé teze byly jasné:

– národní suverenita a národní identita jsou pro nás věcmi zásadními (nejsme „občany světa“ jak to chtěl prezident Obama, ani občany Evropy);

– úspěšně a rychle jsme provedli transformaci komunismu v kapitalismus, ale chtěli jsme i národní suverenitu;

– tu nám v posledních desetiletích radikálně pozměněná Evropská unie neumožňuje (a umožnit nechce). Ta chce národní státy v Evropě zrušit, místo „Europe of nations“, chce „Europe of Brussels“;

– hlavní „výdobytky“ nové verze evropské integrace – euro a Schengen – lidem v Evropě nic dobrého nepřinesly;

– zničující je zejména masová migrace, která je záměrem evropských politických elit a má směřovat k vytvoření „nového bruselského člověka“. Masová migrace nepřišla živelně, spontánně. Je spojena s multikulturalismem a progresivismem liberální demokracie, i s pseudohumanismem politické korektnosti;

– nakonec jsem zmínil téma brexitu, porovnal to s naší zkušeností s exitem Slovenska a s naším přátelským, a pro obě strany výhodným, řešením této věci.

Pro mnoho posluchačů to bylo téměř zjevením, dostal jsem hned několik nabídek okamžitě začít učit na amerických univerzitách, ale takovou radost – abych „ujel do ciziny“ – našim pravdoláskařům neudělám.

Náš milý honorární konzul v Belfastu Milan Mládek (nic společného s Ivanem Mládkem, Medou Mládkovou, ani se socialistickým ministrem Janem Mládkem) si detailně pamatoval na mou státní návštěvu Belfastu před 12 lety a hezky mne povozil po Belfastu a venkovském okolí. Do Severního Irska přišel v roce 1951 jako dvacetiletý, úspěšně tady dodnes funguje v byznysu i jako náš honorární konzul. Bylo to moc hezké setkání. Ve svých 89 letech zcela bravurně řídí auto. Podobně skvělého honorárního konzula máme přes moře – ve skotském Edinburghu Paula Millara, kterému jsem dal před lety státní vyznamenání.

Sedět a psát na lodi je úžasné, i když je písmo trochu roztřesené. Začínám chápat, že se na lodi dá psát kniha. Můj přítel John O´Sullivan mi každé ráno reportoval, kolik toho napsal. Nějaký jeho článek čtu určitě každý měsíc, musím se přiznat, že jsem si od něj „převzal“ někdy před 15 lety jeho termín „evropeismus“ a stále se ho pokouším používat a rozvíjet. Jeho manželka Melissa je duší společenského života lodi a nevynechá jedinou exkurzi. (Já vynechávám.) Má schopnost vstřebávat nové a nové cestovatelské zážitky se stále více snižuje (já ekonomicky říkám, že marginální výnosy se začínají blížit nule.) Abych se přiznal, bez zájmu jsem se v Belfastu díval na velkolepé (a hojně navštěvované) muzeum Titaniku, ve městě, kde byla tato loď postavena a spouštěna na vodu. Lidé z Belfastu jsou na to velmi pyšní.

V televizi jsem sledoval D-Day, vylodění v Normandii, je moc pěkné, jak to Britové berou vážně. Na lodi se dá nejen psát, ale i číst. Pár dní před odjezdem jsem radostně zjistil, že česky vyšla další – v pozůstalosti nalezená kniha – esejů, memoárů, historizujících textů – jednoho z největších spisovatelů střední Evropy (on by ale asi radši řekl „podunajské kotliny“) Sándora Máraie. Už jsem nečekal, že ještě něco dalšího od něho najdu, ale jeho knížka „Chtěl jsem mlčet“ je úžasná. Je ve stylu jeho známé Zpovědi, kterou jsme mnozí před lety s nadšením četli. Šíře jeho znalostí, historický záběr, lehkost psaní je velikým vzorem. Narozený v Košicích vidí celou střední Evropu, a i když vždy hájí předtrianonské Maďarsko, umí se na něj dívat velmi kriticky. Našinec vzpomíná na Václava Černého a jeho Pláč koruny české, ale nic dalšího u nás na této úrovni nikdy nevzniklo.

Kniha začíná dnem „anšlusu“, kdy Hitler obsadil bez jediného výstřelu Rakousko a autor v tomto dni vidí klíčový bod celého následujícího vývoje střední Evropy. Začíná větou: „Chtěl jsem mlčet. Pak mne však oslovil čas a já zjistil, že mlčet je nemožné“. To je mimořádně inspirující věta. Má teď člověk mlčet při pokusech o majdan na Václavském náměstí? Děsí mne hlasy těch, kteří říkají, že to ještě není tak hrozné. Nemohu akceptovat tento lehkovážný pohled – možná, že to z lodi vidím špatně. Ale to si Márai mohl myslet také, když se procházel ono ráno po budapešťské Rybářské baště a uctivě zdravil podobně tiše se procházející zmatené chodce.

Márai hezky říká: Chamberlain mlčel, mlčel i Roosevelt, jediný, kdo věděl, že „vyčkávání je k ničemu a rozhodnutí je nevyhnutelné“ byl Churchill. Na lodi jsem si o Churchillovi dlouze povídal s prezidentem Hillsdallu prof. Arnnem, který se Churchillem celoživotně zabývá a je jeho hlavním životopiscem a vykladačem.

Moc se mi líbí Máraiův pohled na Rakousko (v 19. století). Říká „rakouský režim zvaný absolutismus byl „gemildert durch Schlamperei“ (překladatelka pod čarou píše „zmírněný lajdáctvím“). Tentýž den jsem přednášel Američanům na lodi něco o komunismu. Divili se, co všechno jsme v komunismu mohli, co jsme znali, co jsme četli, a já používal stejný argument: „komunismus byl v něčem drsný a důsledný, v něčem měkký, v každém případě plný děr a nedůsledností“. Máraiovo „zmírněno lajdáctvím“ je básnicky cennější.

Vyjadřuje i moje pocity, když píše, že „každičký můj pocit i osobní úděl jsou provázány s maďarstvím“. Ani já se nepovažuji za nacionalistu, ale každý můj pocit je spojený s češstvím. „Nemohu se ideje maďarského národa zříci, dokud žiji a tvořím“, říká Marai. Řekl bych to stejně. Ještě, že se Sandor Márai nedožil dnešní Evropské unie. Snad by mne svými názory nezklamal.

Márai původně nechtěl tento svůj text publikovat. Věděl, že je moc přísný. „Pány vyhnala z Maďarska komunistická revoluce. Sluhové v něm ale zůstali.“ Horní Uhry (slovo Slovensko Márai nepoužívá) „byly připojeny k jednomu z potomků podunajské oblasti spíchnutému nedočkavou šovinistickou jehlou, k Československu“, což my neradi slyšíme. Mně ale nejde o recenzi této knihy, pouze o připomenutí tohoto úžasného autora, který napsal i něco jiného než „Svíce dohořívají“, které je u nás poměrně čtené.

Na lodi jsem s předstihem dostal letošní první narozeninový dort.