Připadám si jako Ahasver, věčně bloudící člověk, navíc v situaci, kdy je toho doma dost na práci: je třeba přesvědčovat naši vládu, že musí rezolutně odmítnout vpád migrantů. Je třeba jí říci, že – pokud to ještě neví – má ve „svých“ občanech podporu a že se má o ně opřít.

Rusko moc neznám, navštívil jsem ho jenom několikrát. Soči je premiéra, dokonce jsem ještě nikdy nebyl na jih od Moskvy. První zajímavostí je srovnání letadel – do Moskvy z Prahy s ČSA, už trochu ošuntělý Airbus 319, z Moskvy do Soči Aeroflotem, zcela nový velký Airbus 330. Zaujalo mne jméno letadla – nese jméno významného ruského básníka 19. století Gribojedova. Literatura má v Rusku pořád velké slovo a úctu.

V programu již 13. setkání Valdajského diskusního klubu, které se zabývá „Válkou a mírem, resp. překonáváním konfliktů ve světě“, je na úterý večer zařazeno nečekané téma: „Ruská literatura jako zrcadlo ruského myšlení ohledně národní identity“. Nejsem si vědom toho, že bych něco takového někde jinde ve světě zažil. Ještě se k tomu vrátím.

Pozitivním překvapením jsou patery ruské noviny v letadle. Jsou to noviny „normální“, není to žádný bulvár, ani bulvár hrající si na serióznost. Témata jsou věcná, nikoli kdo-co-komu udělal či ukradl. Čtenář MfD by asi řekl, že jsou články nudné (a dlouhé), lidé u nás již odvykli číst, spíše „chatují“.

Malá poznámka. Když jsem před rokem letěl do Hongkongu, všímal jsem si, jak letadlo opatrně oblétává území Ukrajiny. Dnes let z Moskvy do Soči vede podle palubní televize k mému překvapení přes východní Ukrajinu, právě přes ona neklidná místa. Ničemu nerozumím. Je to sdělení, že už se tam nebojuje? Z našich médií tento pocit nemám. Ale – jak se ukázalo – mýlil jsem se. Hodinu jsem pozoroval palubní televizi, která slibovala průběh letu přes východní Ukrajinu. Když jsme se ke kritickému místu přiblížili, letadlo zatočilo prudce doleva a Ukrajinu obletělo.

Buď nečtu dobře pozvánky, nebo nejsou moc jasné. Myslel jsem, že jedu do Soči a těšil jsem se na klidné procházky na břehu Černého moře. Na letišti mne posadili do auta a jeli jsme do hotelu, ve kterém se koná konference. Cesta byla hezká, ale nekonečná, moře v nedohlednu. Nakonec jsme ujeli 80 kilometrů do hotelu, který se jmenuje Poljana 1389, čímž se chce říci, že je to 1389 metrů nad mořem, v místě, kde se odehrávaly olympijské hry. Země nikoho, člověk je tu zcela izolován. Reálie dnešního Ruska v nedohlednu. Zjistil jsem, že v hotelu ani nejsou nikde žádné noviny (televize samozřejmě je).

Obří hotel je trochu zvláštní – je to přenesení staveb z kanadského Whistleru a Banfu a z amerických Beaver Creek a Vail do ruského kontextu, aby měli kde bydlet vznešenější návštěvníci nedávné olympiády. Říkám-li obří, myslím tím např. to, že je chodba v přízemí čtyř částí hotelu dlouhá půl kilometru. V Alpách (ani Krkonoších) bychom něco takového nenašli, ale je to tím, že jsme malí – Kanada, USA a Rusko jsou velké. I vnitřek pokoje, který mám, je stejný jako v Jacksonhole v Teton Mountains. Náklady vybudování infrastruktury olympiády v prázdném prostoru Kavkazu musely být nepředstavitelné.

Nezanedbatelnou věcí je, že je celý prostor hotelu obehnán plotem, který není možné překonat. To je něco, co by Evropan nemohl přežít. Zde je to, zdá se, považováno za samozřejmost, ale i u nás vidím vilové rezorty těch bohatších, které jsou podobně oploceny. Směřujeme k tomu také? Až definitivně dorazí masová migrační vlna?

Sestava účastníků asi z 20 zemí je velmi slušná, ale moc jich neznám. Kupodivu oni znají mne. Přichází za mnou

- americká profesorka, že si vzpomíná, že moderovala mé vystoupení před plným sálem Georgetown University ve Washingtonu;

- anglický profesor historie vzpomíná, že poslouchal můj projev na Trinity College v Cambridge;

- ruský akademik mi říká, že jsme spolu byli na panelu v Petrohradě;

- bývalý francouzský poslanec mne prý poslouchal na univerzitě v Aix-en-Provance;

- americký profesor mi připomínal, že mne vedl na pódium, když jsem v Bostonu na Tufts University dostával čestný doktorát;

- kdosi vzpomínal na mou přednášku na Stanford University v roce 1997;

- profesor z univerzity v Ankaře mi ukazuje na svém mobilu svůj nezapomenutelný zážitek, že prezident cizí země přednáší na jejich univerzitě a píše na tabuli matematické formulky;

- jeden Rus mi říkal, že mne slyšel mluvit před týdnem na Rhodosu, atd., atd.

Člověk si leckdy zoufá, že se zbytečně honí po světě, ale toto jsou důkazy, že to snad nějaký smysl má, že jsou snad někde nějaká ta semínka zaseta.

Valdajské fórum bylo založeno v roce 2004 s cílem – cituji z úvodního programu – „říci světu něco o Rusku“. V posledních dvou letech došlo k posunu směrem „k diskusi globálních politických a ekonomických témat“.

Letošním tématem je

- zjednodušeně řečeno – „Vojna a mír“ v současném světě. Nikdy mne nenapadlo, že Tolstoj chtěl původně napsat knihu s názvem Vojna a svět, proto původně použil ruské „mir“, což je „svět“. Rozdíl – podle podkladů ke konferenci – je v tom, že „mir“ ve smyslu svět se píše bez měkkého znaku na konci, ale mír ve smyslu anglického peace se rusky píše (nebo tehdy psal) s měkkým znakem. Nakonec to sám Tolstoj změnil. Já vím, že tuto hříčku dnešní nové generace už neumí ocenit.

Všeobecně zastávaným byl názor, že skončila jedna specifická éra 20-25 let od konce studené války. V této éře nebyly velké (světové) války, ani jejich hrozba, ale to se teď mění! Války už začínají být legitimizovány, i když lidé ve vyspělých zemích se už jich nechtějí zúčastňovat – jen se má bombardovat nebo vysílat drony. Potěšilo mne, že byly vesměs s úsměškem hodnoceny „humanitární intervence“ (ještě že neznají „naše“ humanitární bombardování).

Hodně se mluvilo o komunikaci. Padaly výroky „zvýšená role propagandy“, vzestup úlohy „globální komentátorské třídy“, „válka s terorismem byla myšlena jen jako metafora“, „moderní média znemožňují racionální výměnu názorů, ale nabízejí výměnu bezcenných informací“, „média jsou komunikační zbraň přinášející velmi poškozenou (distorted) realitu do myslí stamiliónů lidí“. Toto byl – zkráceně vyjádřeno – zcela dominantní názor. Díky tomu nastává „éra renesance mýtů“. Zdánlivá diverzifikace (a demokratizace) médií lidskou společnost více rozděluje, než spojuje.

Byla zdůrazňována zvýšená fragmentace světa (mluví spolu jen lidé patřící do těchto jednotlivých fragmentů) a výsledkem je snížená řiditelnost (governability) společnosti.

Čínský novinář vtipně zakončil své vystoupení slovy „demokracie je dobrá věc, ale nikoli demokracie na vývoz“. Mluvil o „public goods“ a o omylech humanitárních intervencí.

Mimořádná byla diskuse o ruské literatuře ve vazbě na „válku a mír“. Už dlouho jsem srovnatelně kvalitní diskusi neslyšel, u nás nic takového neexistuje. Silně zazníval názor, že ruské povědomí bylo po staletí vytvářeno i ruskou literaturou a že asi není žádná země na světě, kde by politikové citovali básníky a spisovatele tak často jako v Rusku. Sestava řečníků byla skvělá, slyšel jsem znovu jména spisovatelů, která jsem už více než čtvrt století neslyšel. Literatura je stále součástí ruské společenské diskuse – debata o tom, že to, co řekl Konstantin Simonov o Němcích v roce 1942 (před Stalingradem) je pochopitelné a omluvitelné, ale to, co – velmi podobného – řekl v roce 1945 Erenburg, když už byla válka skoro skončena, omluvitelné není. Zda byla ta či ona báseň napsaná na přímou objednávku Stalina nebo zda vyjadřovala atmosféru doby a chtěli ji slyšet miliony lidí? Stejně zajímavá byla i diskuse o kvalitě literárního díla běloruské spisovatelky Alexejevič, která před několik týdny dostala Nobelovu cenu za literaturu a bylo to srovnáváno s ruskými nobelisty Pasternakem, Šolochovem, Solženicynem, Brodským. Takové diskuse už u nás nevedeme. Známý spisovatel Erofeyev řekl, že je literatura sice zrcadlo (jak bylo v názvu panelu), ale velmi často zrcadlo nejen subjektivně zabarvené, ale i křivé.

Pěkná byla debata o Středním východě – Rus, Angličan, Izraelec, Iránec, Egypťan a Palestinec, vesměs relevantní lidé. Několik myšlenek – Irán je na Středním východě jediný národní stát, zničení režimu většinou v tomto prostoru zničí stát, ruské bombardování nevyřeší situaci v Sýrii, stejně jako neřeší situaci americké bombardování kdekoli ve světě, nikdo nechápe, proč Západ nehledá zdroje peněz teroristů, ISIS je produkt domácí, aby byl využit Západem, USA nevznáší v Saudské Arábii otázku lidských práv. Všichni říkali „tak zvané Arabské jaro“. V navazujícím panelu řekl bývalý rakouský kancléř Schüssel, že arabské revoluce není třeba kritizovat, prý byly autentické. Ptal jsem se ho, zda to myslí vážně.

Samostatný panel měl ruský ministr zahraničí Lavrov, jako vždy klidný a věcný. Obhajuje ruský zásah v Sýrii a jasně říká: jestli teď Západ kritizuje Rusko, pak přiznává, že chtěli svrhnout Asada vojenskou silou. Možná, že to všichni vědí, ale já považuji za netriviální jeho tezi, že na Středním východě (v Turecku i jinde) miliony uprchlíků už léta jsou. Novinkou je to, že se právě teď vydali na pochod do Evropy! Kdo je právě teď k tomu inspiroval? Zaujalo mne i to, že Lavrov považuje G20 za seskupení všech zájemců o to, aby se staly členy Rady bezpečnosti (která už dávno vyžaduje změnu právě v tomto směru), a proto ho považuje za seskupení relevantní. Stále se mluví o nezbytnosti dialogu a Lavrov s úsměvem říká, že se za poslední rok setkal s americkým ministrem zahraničí Kerrym 15krát – ale to evidentně nestačí.

Vystoupil jsem s projevem v závěrečném panelu, kde kromě mne mluvil předseda iránského parlamentu Larijani, bývalý americký velvyslanec v Rusku Matlock (byl také velvyslancem v Československu v letech 1981-1983) a ruský prezident Putin.

Tématem tohoto panelu byly současné hrozby, ale – nejen tento panel, ale celé tři dny Valdajského fóra – hrozby viděli jako hrozby externí. Název mého vystoupení byl proto pro leckoho překvapivý – The Threat is Us (hrozbou jsme my sami). Text je anglicky (i český překlad) na mé webové stránce (www.klaus.cz), a proto ho nebudu opakovat. Do tohoto panelu se moc nehodil, dominovalo téma Sýrie, ale intelektuální, tedy nikoli přímo politický text byl pro mnohé pozitivním překvapením. Nejvíce se nelíbil mému dlouholetému příteli, bývalému rakouskému kancléři Schüsselovi, prý jsem na Evropu moc přísný.

Vrcholem Valdajského fóra bylo samozřejmě vystoupení prezidenta Putina, vedle něhož jsem na pódiu čtyři hodiny seděl. Nemohu nezmínit jednu věc, kterou Rusové považují za samozřejmost (v ruské tradici asi samozřejmostí byla). Putin přijel se zpožděním 110 minut. Ukázalo se, že revoltovat jsem chtěl jedině já – všichni ostatní trpělivě čekali. Připravená galavečeře pro 300-400 lidí se k hrůze hotelového personálu díky tomu vůbec nekonala. Měla být v 8 hodin večer a v 11 hodin jsem viděl prázdný sál a vyšňořené číšnice smutně čekající, jestli se něco bude nebo nebude konat.

Putinův projev byl kvalitní. Předem, v den zahájení fóra jsme dostali úvodní dokument Valdaje. Zdá se mi, že ho psal stejný člověk, který psal podklad pro prezidentův, o čtyři dny později přednesený projev. Projev to byl klidný, uvážlivý, „měkce“ pronášený, žádné silné výrazy neobsahoval. Pro někoho, kdo zná jeho nedávná vystoupení, nikoli překvapující. Jeho základní postoj k situaci na Ukrajině a v Sýrii v podstatě sdílím. Tři zajímavé teze:

- islamisté dnes kompromitují islám;

- islamisté dnes nebojují za ideály (či ideologii), ale za velmi přízemní věci – peníze, teritorium, atd.;

- terorismus není nepřítel, terorismus je metoda (což se snažím podobnými výrazy říkat už druhé desetiletí).

Rozhodující jsou však pro Putina vždy odpovědi na otázky, které si evidentně užívá a – jak mi říkal jeden z ruských účastníků – při nich ztrácí pojem času. Všechno je to live vysíláno – celé hodiny – v různých televizních kanálech. Seděl jsem na pódiu vedle něho a „trpěl jsem“. Ne obsahem, ale délkou a svou ne-rolí v této diskusi.

Jednou věcí je, že to Putina baví, druhou je to, že je to unikátní dialog prezidenta s miliony ruských občanů, často opakovaný a mediálně šířený dialog, který – snad – jistou potřebnou koherenci do země vnáší. To při současné fragmentaci moderní lidské společnosti není málo. Druhou jsou – podle mne příliš extenzivní – odpovědi, které zbytečně detailizují problém. Zaujala mne jeho odpověď na otázku, jestli i nadále trvá na tom, že rozpad Sovětského svazu byl největší katastrofou 20. století. Odpověděl, že to byla katastrofa humanitární, díky níž je ruský národ nejvíce rozděleným národem na světě – díky rozpadu SSSR zůstalo zcela nečekaně 35 miliónů Rusů v zahraničí. Já jsem toto jeho vysvětlení nikdy předtím neslyšel, ale jistý smysl má – nechtělo se mi věřit tomu, že by považoval za největší tragédii století konec komunismu – jak je to u nás a na Západě vykládáno.

Valdajské fórum bylo zajímavé, hory krásné, lidé milí, jen to moře mi chybělo.

Václav Klaus, 26. říjen 2015.