Ti, kteří EU milují, ji teprve dnes začínají za tuto absenci postojů kritizovat. My, kteří ji vážně, seriózně, společensko-vědně, nikoli tedy pouze politicky, kritizujeme celá desetiletí, teď toto téma nevyhrocujeme. Není pro nás na pořadu dne. Nevidíme důvod právě dnes žádat Czexit jako někteří dnes radikální jedinci nebo politická seskupení. My EU jako myšlenku nadnárodní struktury, nadřazené členským státům, odmítáme celá desetiletí.

Co je teď nového? Ukázalo se, že

• nutnost rychlých rozhodnutí a okamžitých opatření vymazala důvod téměř nonstop konaných, velmi nákladných summitů evropských politiků (a tisíců úředníků kolem nich);
• národní stát se osvědčil jako nejvíce akceschopná organizace řízení společnosti;
• národní vlády potřebují jednat doma, summity v Bruselu je zdržují;
• hledání nadnárodního konsenzu v situaci každodenního mikromanagementu chodu států není jen nemožné. Je vyloučené;
• vlády národních států jsou demokraticky zvolená tělesa a jednají v souladu s většinovou vůlí svých občanů. Sledují ochranu zájmů těchto občanů – ne zájmů nadnárodních institucí v Bruselu;
• lidé si přejí řešení, která berou v úvahu národní (tedy jejich konkrétní) zájem. Případnému volání po „evropské solidaritě“ skrze evropské instituce rozumí jako požadavku neupřímnému a falešnému;
• z praktického života lidé vědí, že si nejdříve musí uspořádat své věci, až potom přijde čas na něco víc;
• je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí (zdůraznil P. Robejšek na Neviditelném psu);
• nikdo z „národních politiků“ se EU nedovolává a nic od ní nechce (snad jen s výjimkou našeho ministra zahraničí);
• lidé si samozřejmě uvědomují, že existence EU něco stojí, že jsou to i jejich peníze;
• hranice, které EU Schengenem prakticky zrušila, znovu prokázaly svou funkčnost;
• svoji existenci dnes EU brání hlavně argumentací, že „její oslabování a rozvrat organizuje Rusko“ a jeho pátá kolona v jednotlivých zemích. Je to sice hloupé, ale v zemích jako Česká republika nebo Polsko, o pobaltských zemích ani nemluvě, to může být argumentace účinná;
• EU se prokázala být – což jsme říkali již při krizi let 2008-2009 – projektem pro dobré počasí. V krizi je zcela nefunkční.

Proto nevadí, že nefunguje. Kdyby v současné krizi instituce EU konaly, snadněji by se odhalila jejich schopnost či neschopnost (záleží na pozorovateli – nevycházejme z předpokladu, že to všichni vidí stejně jako my). Takové odhalení by u veřejnosti vedlo k rychlejšímu pochopení, a tudíž i k rychlejší diskreditaci samotné podstaty této nadnárodní struktury.

Žádné odumírání EU se nekoná. Je to spíše opačně – až se převalí to nejhorší, až se „medicínsky“ státy s koronavirem vypořádají, evropské instituce si vynutí svoji „hvězdnou hodinu“. Přijde jejich čas, kdy svoji existenci zdůvodní čímsi jako „celoevropskou rekonstrukcí“, která – podle nich – nemůže být řízena chybujícími národními vládami, které budou navíc koronavirovou krizí vyčerpané, oslabené a u části veřejnosti zdiskreditované. Přijde doba „velké evropské solidarity“ řízené orgány EU a velmocemi. To bude ten nejhorší důsledek koronaviru.

Vzniknou další „záchranné finanční valy“, znovu bude nastolen požadavek (tentokráte výrazně silnější) „evropské koordinace hospodářských a sociálních politik a jejich harmonizací“. Vše bude organizováno Evropskou komisí. Evropský parlament bude pouze fíkovým listem této politiky, ale rychle si „sáhne“ po více pravomocích.

Situace bude usnadněna těmito okolnostmi:

• národní vlády, jejich rozpočty i obyvatelstvo budou vyčerpané, ekonomický pád bude větší, než se předpokládá, stejně jako rozvrat veřejných financí. V takovém prostředí se evropské demagogii bude dařit dobře;
• k návratu EU na scénu pomůže přetrvávající atmosféra šoku z koronaviru (obáváme se, že její vyvanutí bude trvat dlouho);
• evropské elity udělají cokoli, aby prokázaly nárok na svoji existenci;
• Evropský parlament (a Evropská komise) budou ovládány zelenými „všech politických barev“ i po koronaviru;
• místní „prounijní páté kolony“ (nejrůznější neziskové politické organizace, proevropští aktivisté, již vytvořené zájmové vrstvy žijící z produktů současných unijních ideologií) získají obrovský prostor pro své aktivity;
• neexistence silných, důvěryhodných, přesvědčivých lídrů a jejich politických stran v jednotlivých členských zemích bude vodou na mlýn prounijních aktivistů a politiků. Diskreditace silných a odvážných národních lídrů bude zesilovat.

Náš závěr je jednoznačný. Nesmíme dopustit, aby Evropská unie pokračovala v současné podobě. Zásadní revizi je třeba podrobit hlavní unijní projekty – Schengen (likvidace hranic) a euro (společná měna). Radikálně musí být změněna dělba práce mezi Bruselem a členskými státy. Nebo také nemusí, ale pak to s námi i dále půjde s kopce.

(převzato z webu Institutu Václav Klause)