Davy truchlících, včetně několika desítek ušlapaných, vytvářely navenek dojem, že zabitý Sulejmání dal zapomenout na tenze uvnitř společnosti a spontánně přivedl do ulic miliony Íránců, aby ukázaly svou věrnost zemi a panující verzi islámu. Na tento starý trik totalitních režimů naskočili i mnozí politici, politologové a komentátoři. Dokonce i někteří z těch, kteří jinak disponují vcelku zralým úsudkem.

Tragédie ukrajinského letadla však odhalila úplně jinou tvář íránské společnosti. Tu, která se naplno projevila při protivládních demonstracích v roce 2018, které hrdinný mrtvý generál ve službách ajatolláhů brutálně potlačil. 

Tisíce studentů v Teheránu strhávajících jeho portréty, požadující smrt Chameneího a uctívající americkou a izraelskou vlajku vypadají na první pohled proti milionům truchlícím u generálovy rakve jako nepodstatná skupinka. Ale. Z naší zkušenosti víme, jaký je rozdíl mezi dobrovolně povinnou účastí na akcích organizovaných totalitním režimem a spontánní demonstrací, při níž reálně hrozí střet s bezpečnostními silami a následná tvrdá perzekuce. Vědí to i násilnické režimy, jako je ten teheránský. Právě proto mají z těchto akcí hrůzu a udělají vše proto, aby je udusily za každou cenu. 

Pověstná linie mezi neochotným pasivním přežíváním a aktivním odporem nemalé části společnosti, zejména té mladší, je v Íránu již delší doba opravdu velmi tenká. Sestřelení dopravního letadla revolučními gardami a následná reakce režimu se stala spouštěcím mechanismem jejího masivního překročení. Nakumulovaná nenávist ke klerikálnímu režimu vytryskla na povrch. A je zcela zřejmé, o co studentům a dalším protestujícím jde. Odmítají fundamentální šíitskou verzi islámu, odmítají podřídit své životy náboženským islámským fanatikům, odmítají, aby jejich životy řídili vykladači Koránu a samozvaní strážci čistoty víry.

Imponuje jim původní západní pojetí individuální svobody, rovnosti pohlaví, náboženské snášenlivosti, odpovědnosti za sebe samého, omezené vlády a možnosti dosáhnout materiálního blahobytu. Možná tolik nevěří na demokracii, protože té se v muslimských zemích nedaří. Volby většinou nic nevyřeší, protože voliči se rozhodují téměř výhradně podle příslušnosti k šíitské nebo sunnitské větvi islámu. 

Možná je pro tyto země vhodnější forma osvíceného dědičného vládce, kterému leží na srdci osud státu a jeho občanů. Proto část Íránců vzpomíná na šáha Rézu Páhlavího, i když i na něm bychom našli značné kaňky. Ovšem oproti současným klerikům…

A ještě jedna poznámka nebo srovnání. Íránští studenti a jejich těžký boj za svobodu a základní občanská práva na jedné straně. Současní studenti na západních univerzitách a jejich genderová, neomarxistická, klimatická, multikulturalistická a já nevím jaká témata na straně druhé. Jedni hlásají toleranci, druzí nenávist. Jedni chtějí svobodu pro všechny, druzí jen pro nositele správných názorů. Jedni bojují proti samozvaným autoritám, druzí se za ně pokládají. Jedni chtějí vybojovat pluralitu, druzí ji chtějí zničit. Co bude výsledkem? 

Íránští studenti budou možná tvrdě potlačeni, budou mrtví, věznění. Zjevně jsou ochotni to risknout s vědomím, že nic nemůže trvat věčně. Západní studenti nejspíš uspějí a už jako diplomované kádry zaženou opoziční myšlenky do podzemí. Riskují jen to, že v příští generaci opět zvítězí touha po svobodě a oni budou ve velmi podobné pozici, jako dnešní íránští mocní. 

Václav Musílek

právník a publicista