V posledních dnech proběhly v televizi těsně po sobě dvě zprávy. První o tom, že prezident Klaus se zostra pustil do kritiky TOP 09, zejména ministra zahraničí Schwarzenberga, kvůli jeho zahraniční politice. Den na to komentovala dánská novinářka 40leté výročí nastoupení na trůn dánské královny Margarety II. Redaktoři, kteří věděli, že Dánsko je vůči Evropské unii celkem skeptické, se ptali novinářky, jaký názor má královna na Evropskou unii. To nikdo neví, prohlásila novinářka.

Královna se nevyjadřuje k politicky kontroverzním tématům. Je královnou všech Dánů. Zdálo se, že redaktoři jsou poněkud překvapeni.   

Položme si otázku: je podstatný rozdíl mezi ústavním zakotvením pozice krále v konstituční monarchii a prezidenta v parlamentní demokracii? Napřed udělejme rozlišení. Existují dva základní modely postavení prezidenta. V tom prvním se předpokládá, že prezident má svoji politickou agendu, pak je ústavně odpovědný, bývá přímo volen a z jeho funkce je ho možné odvolat. Anebo se nepředpokládá, že by nějakou svoji vlastní ústavní agendu měl mít a jeho postavení je podobné právě králům, je jako oni ústavně neodpovědný a jeho politické akty jsou účinné teprve tehdy, pokud je spolupodepíše buď vláda, nebo některý z jejích členů.  

Připomeňme, že česká ústava předpokládá tu druhou variantu. Máme ústavně neodpovědného prezidenta a odpovědnost za jeho činy nese vláda. Co z toho plyne pro výkon funkce prezidenta? Měl by být z principu podobně zdrženlivý jako dánská královna. Jeho politické názory by veřejnost vlastně neměla znát. Ale čeští prezidenti, obávám se, ne jenom Václav Klaus, si takové omezení nepřipouštějí. Naprosto svévolně dávali a dávají najevo svoje vlastní politické preference.  

Prezident je podle ústavy hlavou státu a měl by být, stejně jako dánská královna, představitelem všech občanů bez ohledu na jejich politické preference. Co z toho plyne? Že notně oslabují pozici vlády. Jak může vláda předvídatelně vládnout, pokud prezident se v zahraničí chová jinak a prosazuje svoji vlastní politickou agendu. Jak má být země srozumitelná, když vláda, která je podle ústavy vrcholným představitelem politického rozhodování, je ve svém mandátu zpochybňována postupy a názory prezidenta. Přitom podle Ústavy za zahraniční politiku zodpovídá vláda a její agendu vládě navrhuje právě ministr zahraničí.  

Takže ve sporu mezi ministrem Schwarzenbergem a prezidentem Klausem je ústava jednoznačně na straně ministra Schwarzenberga. Je tristní, když po 20 letech „budování“ demokracie si televizní moderátor plete prezidentovu kompetenci zastupovat stát navenek s jeho oprávněností stanovovat cíle zahraniční politiky. Prezident sice skutečně zastupuje stát navenek, ale měl by tak činit v mantinelech, které nastavuje vládní politika.  

Všimněme si, že všechny orgány, které ústavně rozhodují o politice, jak parlament, tak vláda, jsou kolektivními orgány. Základním cílem ústav bylo právě omezení svévolného subjektivního rozhodování jedince, tedy panovníka. Proto ani neodpovědní prezidenti v parlamentních demokraciích by neměli dávat najevo svoje subjektivní přesvědčení, ale naopak by měli zastupovat kolektivní tvorbu vůle, ať je vyjádřena parlamentem nebo vládou. Bohužel, Václav Klaus ve své roli prezidenta posunul meze svévole tak daleko, že naprostá většina veřejnosti místo, aby křičela faul, považuje za normální, že prezident nejen není zdrženlivý ve vyjadřování svých politických preferencí, naopak, dokonce vládu kárá, ačkoliv mu k tomu ústava nedává vůbec žádné oprávnění.  

Bohužel, česká ústava připouští odvolání prezidenta jenom tehdy, pokud by se dopustil velezrady. Svévolná činnost prezidenta však za velezradu považovat nelze. Česká ústava nemá ustanovení, které by dokázalo prezidenta odvolat za porušování svého ústavního slibu, jako tomu bývá u prezidentů, kteří jsou přímo voleni a zároveň jsou odpovědni za své politické akty. Doufejme, že veřejnosti začne docházet, že svévole do demokratické politiky nepatří.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se svolením vydavatele.