istou, i když zdaleka ne nejdůležitější roli zde hráli intelektuálové, z nichž někteří budování „kapitalismu bez přívlastků“ podporovali a dnes hovoří o potřebě „změny systému“. Bez stopy sebereflexe, jaký byl jejich podíl na vzniku onoho systému, který teď – neznámo jak – chtějí měnit. Upřímně řečeno, v čase, kdy se hádá každý s každým, hrozí nebezpečí, že se pokus o kritické zamyšlení přifaří na jednu hromadu k denním žabomyším válkám, které kolem vlády dostoupaly snad až na samý vrchol trapnosti.

Bez reflexe minulých dvaceti let je jen malá naděje, že se podaří najít koncepty, jak zastavit pohyb kyvadla, které opět nabírá podobný směr jako po velké krizi třicátých let. Skutečně nepůsobí nejpřesvědčivěji, když se protagonisty boje za nápravu poměrů stávají lidé, kteří se velmi zasloužili o jeho vznik. Kdyby utrousili aspoň slůvko „promiňte“.

Již na začátku devadesátých let někteří autoři – např. sociolog Šrubař – poukazovali na symetrii mezi učením Karla Marxe a Friedricha von Hayeka. Vysvětlovali tím, proč se myšlenky „nové pravice“ tak snadno ujímaly právě u některých bývalých komunistů. Ignorování sociální otázky, deregulace trhu v situaci, kdy v tzv. „vynořujících se trzích“ vůbec neexistovaly instituce, které byly schopny zabránit rozkradení státního vlastnictví, musely dříve či později obnovit podmínky, z nichž vycházel úspěch socialistických, komunistických a fašistických hnutí. Těmi podmínkami byly obrovská korupce a neřešení sociální otázky, tedy obrovské rozdíly v životní úrovni.

Často bývá dobré poučit se v minulosti. V druhé polovině 19. století byla situace analogická. Tehdy byla politická korupce všudypřítomná. Tammany Hall, newyorské centrum Demokratické strany USA, řídil 13 let William Mercy Tweed, přezdívaný "boss" Tweed. Podívejme se, jestli nám jeho příběh nebude něco připomínat. Tweed byl – dnes bychom řekli – komunikativní člověk. Byl velmi roztomilý. Dokázal si získat i osoby, které mu zpočátku nebyly příznivě nakloněny.

Opíral se o finanční žraloky Jima Fiska a Jay Goulda. Pomáhal jim ovládnout železnici spojující jezero Erie a s New Yorkem dalšími městy na východě USA. On a Jay Gould se stali členy ředitelství železnice. Tweed se staral o politické krytí. Kritikou odvodů do občanské války vyhlášené prezidentem Lincolnem se stal obrovsky populární a byl zvolen do zastupitelstva New Yorku. Zastupitelstvu se přezdívalo 40 zlodějů. Prodávali svoje hlasy jako housky na krámě. S mocnými soudci Georgem Barnardem and Albertem Cardozem v kapse Tweed byl připraven ovládnout nominace na všechna důležitá místa ve městě.

Ve volbách v roce 1868 Tweed zařídil pro tisíce imigrantů, aby získali občanství několik dní před volbami. Jeho soudci zvládli bleskově provést přísahy a vytvořili víc než 10.000 nových voličů přes noc. Tweedovi muži tak získali všechny hlavní úřady ve městě pak ho jednomyslně zvolili předsedou. Kongres začal vyšetřovat podvody u voleb. Výbor vyslýchal 417 svědků, včetně Tweeda, avšak nemohl najít porušení zákona. Když byl konfrontován s konkrétními obviněními z podvodu, Tweed prohlásil: „Ó, slyšel jsem už tolik řečí“.

Tweed jako šéf veřejných prací se starostou, pokladníkem a vrchním kontrolorem dokázal ovládnout celé městské hospodaření New Yorku. Rozpočet nafoukli o 50%, aby bylo na úplatky. Některé položky byly prakticky jenom vata. Nová radnice, rozpočtovaná na 250.000 dolarů v roce 1858, stála více než 6.3 milionu dolarů. Dodavatel nábytku obdržel 179.729 dolarů za tři stoly a 40 židlí. Štukatér dostal 133.187 dolarů za dva dny práce, čímž si získal přezdívku princ štukatérů.

Připomíná mi to primátora jednoho nejmenovaného velkého českého města, jemuž dodavatel řekl, že zakázka bude stát 5 milionů Kč. Primátor se rozčílil: jakých pět milionů. Padesát milionů bude stát! Čtveřici se začaly hrnout peníze. Odhaduje se, že Tweed nahospodařil cirka 200 milionů dolarů v tehdejších cenách, což ho řadilo na špičku loupeživých baronů.

Nakonec skončil smutně. New York Times se nenechaly podplatit a zveřejnily finanční detaily o jeho „hospodaření“. Tweed skončil ve vězení. Uvěřil, že doznání povede ke svobodě. A tak mluvil: „New Yorská politika byla vždy nečestná – dlouho předtím, než jsem do ní vstoupil. Zastupitelstvo se dalo koupit v každé době a nově příchozí brali věci, tak jak byly.“

Fiska dalšího z loupeživých rytířů, napojených na Tweeda, zastřelil společník v hotelu. Dostal za to šest let, z nichž si odseděl čtyři. Inu, snad je zřejmé, že aby tržní ekonomika fungovala bez loupeživých rytířů, chce to čas. V USA to trvalo sto let. Pořád ale mám za to, že systémové změny: fašismus komunismus a nacismus, které chtěly radikálně řešit neduhy kapitalismu, šťastným řešením nebyly. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.