Střet probíhá na bojišti (jak řekl fond proti korupci, jsme ve válce) mezi tradičními médii versus novými (není to dogma), tradičními žurnalisty versus fenomén, kterým je "občanská žurnalistika". Redakce s názorem se střetávají s platformami, které pouze generují obsah s cílem získat imprese, čtenost, sledovanost.... a vydělat peníze. A pak jsou tu projekty, které pracují na zadání - ať jsou z Ruska nebo domácí, které přes skryté financování různými fondy "vlivově" působí v rámci domácí politiky.

Novináři, kteří se léta živili svými komentáři, vliv ztrácejí. Ten přejímá úspěšný blogger, člověk, který píše zajímavé posty na sociální sítě a lidé ho čtou. Profesionální novinář - komentátor začíná být zbytečný. Oč je chytřejší než řady externích politologů, sociologů, výzkumníků, expertů... kterým média dávají prostor a nemusí je živit?

Tradiční žurnalistka vyklízí scénu, ale urputně se brání. V tom boji se hodí cokoliv. Kdyby jen facky. Populární je tvrdit o konkurentovi, že je dezinformátor. Ten, kdo to tvrdí a přitom nepředloží důkazy, že se jedná o činnost, která "má za cíl ovlivnit úsudek a názor, " je sám dezinformátor.

Abychom tomu správně rozuměli - dezinformátor není ten, který veřejnosti předkládá chybné, klamavé a falešné informace, těch jsou v médiích tisíce, ale musí být prokázáno že se "jedná o záměrný a plánovaný cíl...". Buď to ten, kdo o jiném napsal, že je dezinformátor, dokáže, nebo musí citovat autoritu. A tou je v naší zemi Ministerstvo vnitra. Ani tajné služby nemají právo seznamy dezinformátorů pro veřejné užití sestavovat.

"Ministerstvo vnitra však žádné weby za desinformační neoznačuje, žádné seznamy desinformačních webů nevytváří a konkrétní weby z hlediska způsobu informování neposuzuje. Posuzuje jen konkrétní informace," - vyjádření pro Českou justici.

Pamatujme na to, když se někdo tímto termínem ohání. Bez důkazu je sám dezinformátor. Vždycky jde nakonec o moc nebo o peníze. V případě médií o obojí.