Tento článek je příspěvkem do diskuse o definici nové české pravicové scény právě na tématu islamismu, na kterém se ideový charakter pravicových proudů tak kontrastně láme a obnažuje. Kudy vede linie mezi umírněným pravicovým liberalismem a národoveckým či konservativním pravicovým radikalismem?

Umírnění hledají přesný terč, radikálové střílí od pasu kolem sebe

Islám je náboženství, které vlažně či méně vlažně vyznává okolo půldruhé miliardy lidí, interpretované do jejich osobních životů. Islamismus je pak interpretace tohoto náboženství do života politického. Klíčem není náboženství, ale způsob jeho interpretace. Problémem jsou ty způsoby interpretace, které neumožňují poklidné soužití s ostatními. Bez interpretace jsou všechny náboženské texty a tradice prázdné. Chceme-li vyhrát nad krvavým terorismem, musíme mířit na správný terč, trefit skutečného nepřítele, nikoli jeho stín či náhodné dvojníky. Efektivním terčem je radikální islamismus, nikoli obecný islám ve svých tisícerých podobách. A to už jen proto, že radikální islamismus s jeho šovinismem a terorismem lze potřít, obecné náboženství nikoliv.

Umírněné liberální strany ctí svobodu vyznání jako jednu z elementárních svobod, zároveň odmítají princip kolektivní viny, protože jde proti základům individuální svobody. Proto nemohou vystupovat proti jednomu z největších světových náboženství jako celku, ale proti jeho konkrétním interpretacím konkrétními skupinami konkrétních lidí.

Naopak ideový základ radikální pravice na kolektivistických prvcích stojí – nejčastěji jde o kolektivismus národní, k tomu se v současnosti přidává i nepříliš jasně definovaný kolektivismus kulturní. Nedělá ji tedy problém kolektivní šablonu pro všechny své spoluobčany podrobně stanovit – například definicí, co je národní, co je tradiční, co je „naše“ – stejně jako nahlížet stejnou kolektivistickou optikou na ty „druhé“, ty „cizí“, ty „nepřátelské“. Radikální pravice se z podstaty nebude vyhraňovat proti individuálnímu extremismu, či kriminalitě, ale obecně podle kolektivní šablony proti islámu, proti imigrantům, jinověrcům, apod. A své kritiky nařkne z naivity a neschopnosti vidět nebezpečí ve správných ideových souvislostech.

Umírněná pravice je vždy liberální, decentralistická, radikální pravice naopak centralistická

Nejvyšší hodnotou umírněných je svoboda volby, proto bojují za prostředí, které ji umožňuje – to je třeba svoboda nosit šátek stejně jako svoboda jej nenosit, svoboda vyznávat jedno náboženství stejně jako svoboda vyznávat jiné nebo žádné. Obhajuje konservativní tradice jen jako právo každého si je individuálně vykládat a poté praktikovat, nikoli jako povinnost se jim podřizovat. Věří, že lidé sami nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Jediným limitem je mez, kde svoboda jednoho zasahuje do svobody druhého, tuto mez je však nutno neustále definovat znovu a znovu, protože svět a společenské podmínky v něm se mění.

Radikální pravice je naopak idealistická, má za to, že její ideál (zcela suverénní národní stát, evropská křesťanská tradice, kulturně hegemonní státy) je dobrý pro všechny, má tedy sklon k plošným, „totálním“, centrálním řešením. To je jeden z klíčových rozdílů mezi umírněnými a radikály. Chce centrálně regulovat imigraci – nikoliv rozhodování nechávat na obcích či jednotlivých rodinách. Chce jednotné a plošné parametry na imigranty, nikoli individuální posuzování. Používá presumpci kolektivní viny (syrské sunnity ne, irácké křesťany ano), místo individuální presumpce neviny (stíhat kriminální činy či jejich přípravu konkrétními jednotlivci). Domácí populaci sama definuje „přirozený model chování a života“ (národní hodnoty a dobré tradice), které se snaží centrálně „bránit“, tj. více či méně okatě vnucovat, místo toho, aby to nechala na rozhodnutí jednoho každého.

Radikální pravice je například proti plošnému zákazu stavby mešit a minaretů, protože sezdala, že islám je pro „správného“ Čecha špatná idea a minaret pro tradiční české panorama cizorodý prvek. Naproti tomu umírněná liberální pravice rozhodnutí, co je české a co nikoliv, ponechá na každém občanovi, rozhodnutí o výstavbě na konkrétních stavebních úřadech, rozhodování o panoramatech na hlavním architektovi města a bude dbát jen na dodržení obecných pravidel náboženské svobody, stavebních norem a občanského soužití.

Umírněná pravice je racionalistická, radikální pravice je mystická

Radikálové se snaží problém převést na mytický boj dobra a zla, zvoní na poplach před zkázou země, vlasti, Evropy, národa, tradic, identity a volají do finálního boje za jejich záchranu. Vyplývá to z kolektivistického a idealistického DNA jejich pohledu na svět. Umí složitý svět jednoduše rozdělit na „dobré“ a „zlé“, „naše“ a „cizí“, „přátelské“ a „nepřátelské“, přičemž hranice bývá ostrá a strany dobře rozlišitelné podle nějakého kolektivistického klíče. Tento pohled primárně apeluje na lidské city, instinkty a vášně, oproti rozumu a pragmatické kalkulaci. Proto jejich masová podpora tak osciluje a v dobách krizí či šokujících změn může dosahovat značných hodnot.

Umírněná pravice je naopak racionalistická, snaží se vyhýbat extrémům, volí kompromisy. Zatímco pro radikály je kompromis zradou na ideálu, umírnění si jsou vědomi nerealizovatelnosti, až nebezpečnosti ideálu, a schopnost kompromisu mají naopak za projev síly prosadit to nejméně špatné ze všech ještě horších řešení.

Radikálové se snaží „zastavit“ nelegální imigraci, umírnění berou na vědomí, že bude existovat vždy, a že je třeba ji jen dostat do zvládnutelných mezí.

Radikálové volají po tvrdých opatřeních proti terorismu, umírnění po takových opatřeních, které způsobí více škod teroristům než naši vlastní svobodě.

Radikálové vidí v islámském terorismu důkaz, že islám je anticivilizační mytické Zlo, proti kterému musí všechny síly Dobra povstat a vymýtit jej z povrchu země (anebo alespoň z Evropy), umírnění se na islámský terorismus snaží nahlédnout střízlivějším pohledem faktů, sociologických, psychologických, politologických, aj. společensko-vědních studií.

Radikálové inklinují k syntetickým, generalizujícím závěrům, kdežto umírnění racionalisté spíše k analytickým zkoumáním příčin, chápání souvislostí a rozplétání jednotlivostí složité skutečnosti. Umírněná pravice tedy vnímá v islámském extremismu paralelu s jinými krvavými extremismy v minulosti, jako byl například levicový terorismus RAF a Brigate Rosse, nábožensko-separatistický terorismus IRA či separatistický terorismus ETA, ptá se, co jej nejúčinněji potřelo v minulosti, a co se z toho dá použít v současnosti.

Radikálové viní umírněné z neschopnosti vidět problém ve správném ideologickém kontextu dobro-zlo, z polovičatosti, nerozhodnosti, měkkosti a komplikovanosti. Umírnění míní, že radikálové střílí těžkou municí plošně kolem sebe bez šance trefit skutečné jádro problému, že s vaničkou vylijí několik dětí zároveň.

Umírněné recepty jsou mocnější, nežli ty radikální

Sebevědomí umírněné liberální pravicové strany plyne z přesvědčení, že její recept na potření islámského extremismu je daleko mocnější, protože stojí na solidnějších, střízlivějších a faktičtějších základech, nežli mystická rétorika radikálů. Proto jim nemusí nadbíhat a zápolit v dramatičtějším líčení nebezpečí a nepřátel. Hledá efektivní a adekvátní řešení, místo burcování vlasteneckých nálad.

Adekvátní reakcí na násilí teroristů je okamžité užití téhož násilí k jejich likvidaci. Dobrou ukázkou bylo bleskové nasazení tisíců francouzských vojáků a fyzická likvidace útočníků po pařížských událostech.

Adekvátní jsou bleskové domovní prohlídky u podezřelých z držení nelegálních zbraní. Neadekvátní a neúčinné jsou naopak plošná omezení pro výrobu, prodej a držení zbraní domácí populace.

Adekvátní prevencí proti terorismu je silná a masivní “neviditelná” práce informačních služeb, jako jsou výběrové mobilní odposlechy, sledování internetové komunikace, sledování podezřelých osob, jejich kontaktů a finančních transakcí. Neadekvátní a neúčinné jsou namátkové razie bez konkrétních indicií, pouliční kontroly či jiná plošná šikana minorit.

Adekvátní a účinná je výměna seznamů rizikových osob mezi rozvědkami spřátelených států a jejich zadržování na společných hranicích či uvnitř domácího teritoria. Neadekvátní je zavádění plošných víz a hraničních kontrol pro veškerou populaci (zde stojí za pozornost jeden paradox, jak radikálové, kteří jsou šmahem ochotni podpořit vystoupení z Schenegenského prostoru a zavedení přísných kontrol na hranicích, letištích, nádražích a ulicích, jsou přecitlivělí na nedotknutelnost vlastní anonymity na internetu, a jakou mají fobii z narušení vlastního soukromí, byť jen robotem vlastní rozvědky, který anonymně prohledává datovou komunikaci a hledá rizikové prvky).

Adekvátní je rychlé stíhání konkrétních radikálních duchovních, kteří agitují k porušování zákonnosti a ústavních pořádků, zadržování, odsuzování a vyhošťování osob, které porušují zákon nebo se připravují jej porušit plánováním zločinu. Neadekvátní a neúčinné jsou perzekuce celých islámských komunit, plošné naschvály a obstrukce i proti těm prvkům jejich kultury, které nejsou v rozporu s domácím právem, vynucená asimilace, vynucování přijetí domácí a odmítnutí vlastní kultury, apod.

Adekvátní je podpora umírněným místním islámským komunitám, jejich ochrana před domácími radikály a umožnění, aby si tam, kde na to budou stačit, udělali pořádek s vlastními radikály sami. Neadekvátní je plošná ostrakizace celých komunit pod hesly že “umírněný islám neexistuje”, a “vás tady nechceme”.

Adekvátní je razantní, třeba i vojenský zásah v zahraničí proti státům či kvazistátním organizacím, které otevřeně islámský terorismus organizují a podporují. Neadekvátní a omezený je postoj „nehrajme si na světového četníka, co je venku, není naše věc, ať si to tam vyřeší sami, ať se tam třeba povraždí, když chtějí”.

Předpokladem konsolidace pravice je ujasnění, kdo je kdo

Z textu je patrné, že autor zastává pozici liberální, umírněnou. Mnoho jeho – jinak liberálních – přátel zastává, pokud přijde na islamismus, mimoděk zcela nesourodé, radikální postoje. Proto je diskuse a vyjasnění prospěšná jak na individuální úrovni, tak v rovině stranických sekretariátů. Nelze být totiž pravicovým liberálem i radikálem zároveň. Čím dříve tato diskuse proběhne, čím dříve dojde k projasnění pozic “kdo je kdo” a “kdo kým není”, tím dříve se pravicová scéna může začít konsolidovat, sjednocovat a znovu uvažovat o vedení.