Vystupovala v něm Monika Hoření; ta se rozhořčovala nad tím, že Českému svazu bojovníků za svobodu (ČSBS; předseda Jaroslav Vodička) Armáda ČR odmítá nosit při pietních akcích věnce, kupř. při pietním aktu při připomínce 80 let od vypálení obce Český Malín ad.; a to je prý nehorázné. Za ostatní organizace i přítomné politiky přitom věnce vojáci pokládají.

Především je zarážející, že barvy Vodičkova spolku nereprezentuje někdo z jeho funkcionářů – kupř. jeho tiskový mluvčí Ioannis Sideropulos (což by bylo logické), předseda Jaroslav Vodička (což by bylo ještě logičtější) či Emil Kulfánek ad. Tedy že ho nehájí vedení toho spolku, nýbrž redaktorka časopisu „Naše pravda“ (nástupce „Haló novin“) Monika Hoření, časopisu Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM); pravda je, že Vodičkův spolek a tento časopis jsou spojeny pupeční šňůrou - proto také časopis publikuje i primitivní a vulgární osobní útoky na lidi s kritickými názory na činnost Vodičkova spolku, svědčící o neserózní redakční práci, viz; viz; viz.

Vodičkův spolek, resp. jeho vedení, se věnuje pouze účasti na pietních akcích – tam je totiž vidět. A to je to, oč jim běží. Svou činnost spatřuje jen v manifestační účasti na  pietních akcích, přesně vyjádřeno v tom, že chce na pietách osobně exhibovat a tetelit se blahem, že jim čestná stráž bude vzdávat hold, a pokud možno budou vidět v televizi či někde na fotografiích. Žádnou jinou činnost nevyvíjejí – dřívější publikační historická práce neexistuje, přednášková činnost též ne. To však není tradování tradic protifašistického boje, to je sebeprezentace vedení. V živé paměti protifašistický odboj neudržují, historické pravdy nehájí – jen účastí na pietách k tomu docházet nemůže; viz, viz, viz, viz, viz, viz.