Kdo byl Bašár al-Asad? Jeho otec Háfiz al-Asad byl v letech 1966-1972 syrským ministrem obrany, později syrským premiérem a od března 1971 až do své smrti v roce 2000 zastával funkci syrského prezidenta. Bašár al-Asad vystudoval lékařskou fakultu Damašské univerzity a začal pracovat jako lékař v syrské armádě. Později absolvoval postgraduální studium v Londýně se zaměřením na oftalmologii. Po smrti svého bratra Básila byl povolán do Sýrie, aby časem převzal jeho roli následníka. V červenci 2000 se po smrti svého otce Háfize stal prezidentem. Dovoluji si podotknout, že se ani jeden z Asádovců nechopil moci jakýmkoliv krvavým pučem, které jsou blízké některým africkým zemím. A tím bych rád oddělil fakta od protisyrské, zejména západní propagandy, která byla pravděpodobně iniciovaná Spojenými státy americkými. Poznámka pod čarou, zahájení války Spojených států proti Íráku na základě smyšlených zpravodajských informací zavdává důvod brát informace Američanů a jejich spojenců s velkou rezervou, slušně řečeno.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když jsem v roce 1987 studoval na zahraniční fakultě Vojenské akademie v Brně, tak jsem se potkával nejen se syrskými posluchači. O svobodě, kterou tito Syřané měli, se nám ani ve snu nezdálo. Měli volbu, ve které zemi své studium zahájí. V době delšího volna si mohli zaletět do Velké Británie, a to vypovídá vše o tom strašném syrském režimu. Manželka Bašára al-Asada vystudovala v Londýně francouzskou literaturu a jako první dáma sehrála významnou roli při založení vládních organizací, které se zabývaly sociálním a hospodářským rozvojem Sýrie. A určitě nechtěla zvláštní apanáž pro první dámu.

V roce 2015 natočil se syrským prezidentem Bašárem al-Asadem reportér České televize Michal Kubal rozhovor. Syrský prezident jej vyzval, aby mu pokládal jakékoliv otázky. Podle redaktora Syřané do rozhovoru nezasahovali. Syrský prezident působil jako nesmělý a milý člověk. Podle Kubalova osobního pohledu prezident neodpovídal nálepce brutálního krvavého diktátora, ale spíše osobě očního lékaře. Podle Asada neexistovala žádná demokratická opozice a tak zahraniční síly využily nespokojenosti a podněcovaly ozbrojený boj financovaný ze zahraničí, což rovněž potvrdila bývalá česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi v několika rozhovorech v českých médiích, například u Jany Bobošíkové. Jak pravil Asad, tyto teroristy podporuje Katar, Saúdská Arábie, Turecko a Západ v boji o nezávislou politiku Sýrie. Toto přesně koresponduje s výše uvedeným prohlášením bývalé české velvyslankyně Evy Filipi.

A nyní, čeho slavný Západ dosáhl? Sýrii ovládla islámská teroristická organizace Haját aš-Šám (HTS), kterou takto klasifikovala EU a OSN. Válečné proklamace prezidenta Zemana, že s teroristy se nevyjednává a že za Prahu se bojuje v Afgánistánu, jsou buď čirá neznalost, nebo populismus. Slavný Západ, kdyby jenom trochu chtěl, protože o všem určitě věděl, by nedovolil nárůst fundamentálního islamismu. Rovněž se domnívám, že tuto situaci mohu přirovnat k českému přísloví "když jednomu chcípne koza, udělá mu radost, když chcípne i sousedovi". Tím chci sdělit, že Ruská federace pomáhala v boji proti těmto teroristickým skupinám, které se dostávají v Sýrii k moci. Je to můj osobní názor, ale jako jediný, kdo se zachoval jako státník je prezident Putin, který zařídil cestou speciálních jednotek evakuaci prezidenta Asada s rodinou, včetně udělení azylu v Ruské federaci. Jen poznámka, prezident Erdogan asi pozapomněl, kdo mu zachránil život při vojenském puči, který zosnovala turecká generalita. Mám legitimní obavu, že zejména Evropská unie se chová jako pomatený kovboj, který zastřelí koně a jde pěšky. Myslím si, že Sýrie, kde Československo budovalo ropné rafinérie, stavělo cukrovary, skončí bohužel ve stejném rozvratu jako Libye.

Český premiér Fiala mimo jiné prohlásil, že kdo se spojí s Ruskem, dopadne jako prezident Asad (zdroj Idnes). Nevím, jak to světový státník Fiala myslel, protože jak sám přiznal, Česká republika odebírá 94 % plynu z Ruska, ropu odebírá rovněž. Mé přání je možná i otcem myšlenky, že pan premiér Fiala vydává signál o svém možném odchodu do zahraničního exilu. Dovoluji si podotknout, už je čas, pane premiére. Není známo proč francouzský prezident Macron při znovuotevření katedrály Notre-Dame, kdy pozval zhruba 40 státníků z celého světa, jaksi opomněl pozvat českého premiéra Fialu.

Významnou zahraniční událostí bylo jednání ministrů zahraničních věcí OBSE z téměř šedesáti členských zemí. Je pozoruhodné, že bakalář Lipavský  s polským ministrem zahraničí Sikorskim, s estonským a lotyšským ministrem zahraničí opustili sál při projevu ministra zahraničí Ruské federace Sergeje Lavrova, ale zhruba padesátka účastníků tohoto jednání pozorně projevu ministra Lavrova naslouchala. Nebudu komentovat tento rádoby hrdinský čin Lipavského, možná měl strach, že by mu Lavrov položil nějakou otázku. Lavrov je představitel nejtěžší váhy světové zahraniční politiky a Lipavský by si vysloužil při odpovědi kouli jako ve škole. Je pravdou, že jeho bakalářská práce neměla od této známky daleko. Další možností je, že Sergej Lavrov ani neví, kdo je to Lipavský. Ten se měl při návštěvě Kyjeva údajně procházet po minovém poli, což je absolutní dezinformace a myslím si, že si jen chtěl splnit bobříka odvahy před českou veřejností. Posoudit to je úkol pro Foltýna, který je nadán nadpřirozenou schopností, kdy dovede odlišit svini od normálního člověka (zdroj Foltýn).

Je pravdou, že diplomacie je o jednání, proto se slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár a maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó setkávají v rámci možností s ministrem Lavrovem a se všemi ostatními ministry spřátelených i znepřátelených zemí. Významnou událostí byl rozhovor ministra Lavrova se známým americkým reportérem Tuckerem Carlsonem, kde říká, že Rusko nechce v žádném případě válku se Spojenými státy, na což navazuje prohlášení Donalda Trumpa, Rusko není nepřítel (zdroj Jasné zprávy).

Na závěr si dovolím citovat významného diplomata, který odpovídá na otázku, co je to diplomacie. Diplomacie je umění dovolit druhému, aby udělal to, co chcete.