Současná doba sice nese název postmoderna, ale to nic neříká o obsahu doby. Jestliže chceme pojmenovat novou aktivitu tak, aby odpovídala své ideové podstatě, musíme pochopit na čem je aktivita založena a co chce. To není dodnes zcela jasné a musíme tedy pochopit sociální děje, které aktivita provokuje.

Rozdělený národ

Národ je rozdělen nikoliv z důvodu nějakého štvaní a nadávání na politické scéně (tedy z nějakého formálního důvodu), ale tato scéna a celý národ jsou rozděleni útokem aktivistů, kteří pracují v různých módech, ale společně se vyznačují apostází, tedy opuštěním národního principu a přijetím univerzalistických ideálů. To má obrovský důsledek na chápání politiky, ale hlavně morálních principů. Vznikají otázky: Je morální zrazovat národní zájmy? Přirozený patriot řekne, že samozřejmě ne. Pro apostatu to ovšem neplatí, obvykle se tím nechlubí, ale necítí nutnost se řídit nějakými pravidly ohledně upřednostnění národních (nebo státních) zájmů, jeho apostáze jej zájmům národa vzdálila.

Aktivisté mají různé ideály, někteří jsou neomarxisté a jejich ideologie je jim nadevše, jiní jsou neoliberálové a vyznávají svobodný obchod a nezávislost na státních institucích. Apostáze od národa není jen záležitostí hodnot, ale i celkového života v globálním světě, slábnutím významu češtiny v životě, práce pro globální oligarchy, odklon od lokální kultury ke světové, mezinárodní přátelské vztahy, transmontanismus. Pojem národní kultury, stejně jako pojem křesťanského náboženství slábne, jsou to hodnoty považované za nepotřebné. Nikoliv ovšem pro všechny, a proto vzniká konflikt. Opřít se přirozeně o pilíř národní kultury je opatření nepříliš pevné, a tak se patriotismus udržuje spíše ideologickou vizí, která už slábne i ve státních institucích, nemá oporu v mocenských složkách. Přesto se v poslední době patriotismus probouzí, protože vznikají ohrožující situace vyžadující sounáležitost, která ovšem potřebuje identitu a ta opět zase potřebuje být vztažena k rodnému společenstvu. A najednou chybí lidé dostatečně stateční nadřazující zájmy společenstva nad svoje vlastní.

Jan Keller tvrdí, že současná politika je hybridní a skládá se ze dvou částí (viz knihu Hybridní politika): „Neomarxismus klade důraz na autenticitu individua. V zásadě se tím míní dvojí. Jednotlivec se cítí být vyvázán z jakéhokoliv sociálního určení a náležení, domnívá se, že je konstruktérem svého vlastního života. Každý sám určuje, čím je a čím se stane. Druhou stránkou autenticity je důraz na význam čistě osobních vztahů a odpor proti vztahům neosobním a proti jakékoliv hierarchii. Každá autorita je podezřívaná utlačovat, manipulovat a dominovat, zbavit individuum moci nad sebou samým…. Neomarxistický individualismus zpochybňuje začlenění jednotlivce do společné kultury, neuznává náležení k historické kolektivitě, k určité zemi a jejím tradicím a institucím. To považuje za projev omezenosti a za podhoubí xenofobie. Za znak autenticity považuje emoce a pocity, které klade proti neosobnímu světu s jeho pravidly. Ve veřejných debatách považuje výraz emocí za vyšší autoritu ve srovnání s věcnou argumentací. Je ochoten naslouchat jen těm, kteří říkají totéž, co on. Ostatní je vše zpozdilé a reakční…. Je nekonečně (až naivně) optimistický, věří, že je možno vymýtit Zlo ve prospěch Dobra, kterého je právě on představitelem a je si jist vítězstvím univerzálního bratrství, těch, kteří ho v jeho víře podporují.“