Lidice mají světový význam jako symbol zrůdnosti nacismu. Ve zřizovací listině památníku (viz www.lidice....) je psáno: „...péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení Lidic a utrpení jejích občanů ..... a zachování obce Lidice jako celosvětového symbolu oběti válečných zločinů.“ Je to tedy památník, nikoliv instituce historického bádání. Pokud někdo chce bádat v historii obce Lidice, jsou na to jiné instituce. Význam památníku je obrovský. V době vyhlazení Lidic se o tomto hrůzném činu dozvěděl celý svět, protože nacisté to slavnostně vykřičeli do světa. V tom se Lidice lišily od stovek jiných takto vyvražděných obcí v okupované Evropě, kterým se nedostalo takové publicity. Američtí vojáci měli na mysli především Lidice, když bojovali proti nacismu. V Mexiku je dodnes ulice s názvem Lidice a to nevíme o dalších. Myslím, že se Lidice staly nejznámější českou obcí.

Noví historikové, kteří chtějí být uznáváni a především dobře zaplaceni, se musí přizpůsobovat univerzalistickému trendu, nesmí psát v národním duchu. Pokud se týká německého nacismu, stojí za tím samozřejmě i německé zájmy, o to je tlak na odnárodnění silnější. Takový památník, jako je v Lidicích, je národní symbol a zároveň světový symbol utrpení Českého národa. Ponížení hodnoty tohoto symbolu je možné jen tak, že se prostě z něho udělá jen jakýsi místní památník obce bez světového významu. Současný univerzalistický aktivismus má zadání odstranit pomníky upomínající na nacistickou zvůli. Musí je nutně časem prohlásit za nacionalistické, šovinistické a nenávistné a postupně odstranit. Nerad bych se dočkal doby, kdy význam pomníku bude umenšen tak, aby nevytvářel „předsudečnou nenávist“.

Ale už úředníci gestapa stíhaní po válce československými soudy za jejich zločiny byli první, kdo prohlašovali, že Češi si mohou za všechno sami a dodnes je to mezi Němci rozšířená myšlenka. To nemůže zůstat bez vlivu a bude se stále prosazovat a my bychom měli stále proti tomu vystupovat. Pokud podlehneme „stokrát opakované lži“ pod vlivem peněz, tlaků, závazků apod., budeme nakonec tím nejhorším národem světa a každý do nás kopne. Takoví někteří „historici“ tomu jenom napomáhají a významné instituce (třeba Akademie věd) mlčí a tyto „osobnosti“ platí.

Myslím si, že bývalá ředitelka památníku Mgr. Martina Lehmannová byla zainteresována právě na odnárodnění památníku s cílem vytvořit z něj jen nějaký místní pomník. Nebo si neuvědomovala, že je takto manipulována. Taktéž PhDr. Vojtěch Kyncl PhD z Historického ústavu Akademie věd ČR ve své knize: Lidice – zrození symbolu. Nejde jen o vyprávění příběhů, které se staly v Lidicích před vyhlazením a neměly s ním nic společného, ale o jakousi snahu zařadit tyto příběhy do samotného památníku a tím mu dát jakýsi „místní význam“, jakýsi „obecní památník“. To je velmi sofistikovaný způsob jak oběti z Lidic co nejvíce znevážit.

Velmi dobře k rozmělnění národní paměti slouží příběhy českých udavačů. Ale zde v této horlivé snaze najít selhání Čechů, aby se mohlo postavit jako relativizující argument k německým zločinům, se vyznamenal Vojtěch Kyncl se svojí výše uvedenou knihou. Zde uvádí, že lidická žena Alžběta Doležalová udala na četnické stanici svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro její židovský původ. Autor to doprovází slovy: „To je příklad udavačství ve své nejodpornější podobě...“ Naproti tomu archivář Mgr. Vojtěch Šustek PhD z Archivu hl. m. Prahy ve své odborné studii (viz 2, 3) uvádí, že zatčení provedl četník Ressl z buštěhradské četnické stanice, když cítil, že ukrývání osoby židovského původu nelze udržet. Ve výpovědi, učiněné sedm měsíců po válce, obviňuje Ressl z udavačství lidickou ženu Alžbětu Doležalovou proto, aby se očistil a svedl na někoho jiného vinu za to, že on sám židovskou ženu zatkl a vydal na smrt. Výpověď Ressla sedm měsíců po válce je jediný doklad o tomto udání, ovšem velmi pochybný argument o činu Doležalové. Musíme opět pochopit poválečnou dobu „honu na kolaboranty“. Ressl to tedy psal v úplně jiné době a v jiném prostředí, proto se nejprve podíváme na prostředí, ve kterém se prý uskutečnila „nejodpornější podoba udavačství“.