Lidice mají světový význam jako symbol zrůdnosti nacismu. Ve zřizovací listině památníku (viz www.lidice....) je psáno: „...péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení Lidic a utrpení jejích občanů ..... a zachování obce Lidice jako celosvětového symbolu oběti válečných zločinů.“ Je to tedy památník, nikoliv instituce historického bádání. Pokud někdo chce bádat v historii obce Lidice, jsou na to jiné instituce. Význam památníku je obrovský. V době vyhlazení Lidic se o tomto hrůzném činu dozvěděl celý svět, protože nacisté to slavnostně vykřičeli do světa. V tom se Lidice lišily od stovek jiných takto vyvražděných obcí v okupované Evropě, kterým se nedostalo takové publicity. Američtí vojáci měli na mysli především Lidice, když bojovali proti nacismu. V Mexiku je dodnes ulice s názvem Lidice a to nevíme o dalších. Myslím, že se Lidice staly nejznámější českou obcí.

Noví historikové, kteří chtějí být uznáváni a především dobře zaplaceni, se musí přizpůsobovat univerzalistickému trendu, nesmí psát v národním duchu. Pokud se týká německého nacismu, stojí za tím samozřejmě i německé zájmy, o to je tlak na odnárodnění silnější. Takový památník, jako je v Lidicích, je národní symbol a zároveň světový symbol utrpení Českého národa. Ponížení hodnoty tohoto symbolu je možné jen tak, že se prostě z něho udělá jen jakýsi místní památník obce bez světového významu. Současný univerzalistický aktivismus má zadání odstranit pomníky upomínající na nacistickou zvůli. Musí je nutně časem prohlásit za nacionalistické, šovinistické a nenávistné a postupně odstranit. Nerad bych se dočkal doby, kdy význam pomníku bude umenšen tak, aby nevytvářel „předsudečnou nenávist“.

Ale už úředníci gestapa stíhaní po válce československými soudy za jejich zločiny byli první, kdo prohlašovali, že Češi si mohou za všechno sami a dodnes je to mezi Němci rozšířená myšlenka. To nemůže zůstat bez vlivu a bude se stále prosazovat a my bychom měli stále proti tomu vystupovat. Pokud podlehneme „stokrát opakované lži“ pod vlivem peněz, tlaků, závazků apod., budeme nakonec tím nejhorším národem světa a každý do nás kopne. Takoví někteří „historici“ tomu jenom napomáhají a významné instituce (třeba Akademie věd) mlčí a tyto „osobnosti“ platí.

Myslím si, že bývalá ředitelka památníku Mgr. Martina Lehmannová byla zainteresována právě na odnárodnění památníku s cílem vytvořit z něj jen nějaký místní pomník. Nebo si neuvědomovala, že je takto manipulována. Taktéž PhDr. Vojtěch Kyncl PhD z Historického ústavu Akademie věd ČR ve své knize: Lidice – zrození symbolu. Nejde jen o vyprávění příběhů, které se staly v Lidicích před vyhlazením a neměly s ním nic společného, ale o jakousi snahu zařadit tyto příběhy do samotného památníku a tím mu dát jakýsi „místní význam“, jakýsi „obecní památník“. To je velmi sofistikovaný způsob jak oběti z Lidic co nejvíce znevážit.

Velmi dobře k rozmělnění národní paměti slouží příběhy českých udavačů. Ale zde v této horlivé snaze najít selhání Čechů, aby se mohlo postavit jako relativizující argument k německým zločinům, se vyznamenal Vojtěch Kyncl se svojí výše uvedenou knihou. Zde uvádí, že lidická žena Alžběta Doležalová udala na četnické stanici svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro její židovský původ. Autor to doprovází slovy: „To je příklad udavačství ve své nejodpornější podobě...“ Naproti tomu archivář Mgr. Vojtěch Šustek PhD z Archivu hl. m. Prahy ve své odborné studii (viz 2, 3) uvádí, že zatčení provedl četník Ressl z buštěhradské četnické stanice, když cítil, že ukrývání osoby židovského původu nelze udržet. Ve výpovědi, učiněné sedm měsíců po válce, obviňuje Ressl z udavačství lidickou ženu Alžbětu Doležalovou proto, aby se očistil a svedl na někoho jiného vinu za to, že on sám židovskou ženu zatkl a vydal na smrt. Výpověď Ressla sedm měsíců po válce je jediný doklad o tomto udání, ovšem velmi pochybný argument o činu Doležalové. Musíme opět pochopit poválečnou dobu „honu na kolaboranty“. Ressl to tedy psal v úplně jiné době a v jiném prostředí, proto se nejprve podíváme na prostředí, ve kterém se prý uskutečnila „nejodpornější podoba udavačství“.

Ve vesnici Lidice je od r. 1939 přistěhovaná Štěpánka Mikešová (ubytovaná postupně u dvou rodin, z nichž poslední jsou Doležalovi), židovka z Moravy, která na Slovensku z obav před německým pronásledováním přestoupila ke křesťanství a potom se přestěhovala do Lidic. Neměla pobytovou přihlášku dobře vyplněnou, kolonka „Žid“ byla prázdná, české nežidovské příjmení měla po manželovi (byla rozvedená), ale jména jejích rodičů byla v pobytové přihlášce německá a pro židy obvyklá (její rodiče v té době už jistě nosili židovskou hvězdu a posléze šli do transportu). To musí být jasné především strážníkovi nebo starostovi obce. Buštěhradští četníci mohli předstírat, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, ale jak zjistila ve fondech Národního archivu Praha archivářka Mgr. Vlasta Měšťánková, tak Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. registrační číslo protektorátního žida – 57171 (viz 2). To znamenalo nosit viditelně židovskou hvězdu a postupně jít do transportu. Ale Mikešová se vydávala za Češku. Především četníci riskovali životy. Obyvatelům Lidic to mohlo být podezřelé. Mohli se ovšem utěšovat tím, že bude-li třeba, mohou se vymluvit, že o židovství Š. Mikešové nevěděli, vždyť byla regulérně policejně přihlášena. Není ovšem jisté, zda by jim to okupační úřady uznaly.

Doležalovi se mohli uklidňovat, že tolik neriskují a tvářili se, že o židovství své podnájemnice nevědí. Doležalová neměla důvod Mikešovou udávat, pokud by byla onou „nejodpornější udavačkou“, jak píše Kyncl, udělala by tak nejspíše dávno během těch tří let (proč by na to „nejodpornější udavačka“ čekala až do 2.6.1942?). Postoj obyvatel byl spíše nevšímavý a tolerantní. Nejodpornější udavač udávající lidi ze sadismu nebo pomsty nebo zrádcovské horlivosti mezi nimi nebyl.

Jak píše archivář Šustek (viz 2): „Četníci v Buštěhradu pravděpodobně nebyli antisemité a ani prvoplánově horliví kolaboranti, takže zřejmě mlčky po dosti dlouhou dobu předstírali, že nedokonalý pokus Štěpánky Mikešové o zatajení jejího židovství neprohlédli. Tak si lze vysvětlit, že četníci nechávali bez povšimnutí, že Štěpánka Mikešová nenosila židovskou hvězdu, ačkoliv to německé úřady již od podzimu 1941, po Heydrichově nástupu do funkce říšského protektora, nařídily. Ovšem pokračovat v předstírání, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, bylo pro buštěhradské četníky čím dál riskantnější. Počínaje 18. březnem 1942 se okupační moc rozhodla vydávat postupně všem obyvatelům tzv. protektorátu úplně nové průkazy totožnosti opatřené fotografií, tzv. kennkarte. Upřednostněny měly být při vydávání nových legitimací „nejprve osoby, které se narodily v letech 1917–1926“ Jednalo se o opatření namířené zejména proti parašutistům, dalším lidem žijícím v ilegalitě, ale dopadalo i na občany, kteří se snažili zatajit své židovství.

Před tímto administrativně-policejním opatřením mohla ještě krátkou dobu Štěpánku Mikešovou ochránit skutečnost, že její rok narození 1906 ji nezahrnoval do věkové kategorie, které byly tzv. kennkarte vydávány přednostně. Naděje Štěpánky Mikešové, že za mlčenlivé benevolence buštěhradských četníků by se mohla protižidovským opatřením vyhýbat až do konce německé okupace, braly rychle za své. Další a zřejmě ještě větší překážkou v utajení židovského původu Štěpánky Mikešové se pravděpodobně stala pečlivá a Němci řízená registrace židovských obyvatel protektorátu.“

Protinárodní historici tvrdí, že český národ je národ udavačů, toho se rádi chytají i němečtí nacionalisté. To je samozřejmě účelová lež. Tady je jasný příklad: židovka žije v obci tři roky a nikdo ji neudá. Lidice by měly mít další památník – v Izraeli. Také to dokazuje, že Češi nebyli antisemité. Masarykovi se podařilo z nich tento nešvar vypudit svojí neúnavnou snahou o moderní myšlení.

Po útoku na Heydricha se věci mění. Němci postupně prohledávají všechna města a vesnice za nasazení desítek tisíců policistů, mužů od Waffen-SS, wehrmachtu a německých organizací NSDAP a hledají parašutisty. Ale už před tím je velký tlak gestapa, které rozbíjí odbojové sítě a denně posílá desítky českých vlastenců na popraviště. Ressl uvažuje, co dělat? Když tam Štěpánku Mikešovou nechá, přijdou na ni. Čeká jej popraviště, protože už ji dávno nezatkl. Proto Štěpánku zatkne a předá gestapu. Samozřejmě, že s o několik dní pozdějším vyhlazením obce to nesouvisí.

Nevíme, co by se stalo, kdyby četník Ressl Štěpánku nezatkl. Nejspíše by svému osudu neušla. Měla registrační číslo protektorátního žida, Němci pouze nevěděli kde je. Její rodiče byli registrováni a následně deportováni do Auschwitz. Když gestapo a německá policie vpadly do Lidic, dostala by se jim do rukou, kdyby byla muž, byla by zastřelena, protože byla žena, šla do koncentračního tábora a těžko by svoji identitu utajila. Kdoví jaký vliv by to mělo na chování nacistických úřadů k lidickým ženám, určitě by jim to nepomohlo.

Případ Štěpánky Mikešové sám o sobě nic nemění na nacistickém zločinu, naopak ho potvrzuje a umístění jejího jména na desku památníku je otázkou formální diskuse, ve které se musí vzít v úvahu účel památníku podle zakládací listiny. To nemohu posoudit. Ale příběh ovšem musí být uveden se všemi okolnostmi, musí být též uvedeno, že obyvatelé Lidic Štěpánku neudali a tolerovali tři roky, a kdo způsobil její zatčení v době heydrichiády, se neví, ale každopádně ne někdo z Lidic, ale ať už kdokoliv, stejně jen pod tlakem okolností a ze strachu o svůj vlastní život, nikoliv jako „nejodpornější ze všech udavačů“.

Chápu, že historikové se snaží o „nové neotřelé pohledy“. Co je to neotřelý pohled, když už dávno jsou fakta zjištěna, základní morální postoje zaujaty? Neotřelým pohledem může tedy být jen změna morálního postoje, pod vlivem propagandy, peněz a pochybné slávy, na postoj nemorální. V daném případě vyviňování nacismu a hledání selhání českých lidí. Tedy zadání k novému ideologickému pohledu na dějiny. Tento pohled ovšem není nezávislý, není to hledání pravdy, a pokud dobře poznáme díla takto angažovaná, zjistíme, že o pravdu nejde, jde o novou ideologii, potom to není ani nezávislá historická věda, ale nám z komunismu dobře známá ideologická pavěda.

Literatura:
1/ Vojtěch Kyncl: Lidice – zrození symbolu, Praha 2015(2016)
2/ Vojtěch Šustek: Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové, in Slánský obzor č. 25, 2018, s. 48-75.
3/ Vojtěch Šustek: LIDICE-historický symbol a skutečnost. Ke kritice a interpretaci pramenů z doby okupace, in Pražský sborník historický č. 45, 2018, s. 373-405.

Obě studie Vojtěcha Šustka jsou ve formátu pdf na webových stránkách Archivu hl.m.Prahy.