Podnikání v podmínkách koronaviru je běh na lyžích močálem. Chvíli to vydržím, a padnu. Může to být nepatrně snazší, když se odhodí orientace na zisk a sleduje se aspoň záchrana pracovních míst. To původního podnikatele neláká, ale mohou se o to pokusit zaměstnanci, kterým stačí mzdy. Museli by však podnik převzít. A měli by to udělat dřív, než slabý kus přiláká nájezdníky, kteří to koupí za babku, rozprodají, co má trochu cenu, a nechají obci, kterou to živilo, pár trosek a oči pro pláč.

Ve světě existuje řada modelů, jak zachraňovat ohrožená místa. Třeba ve Francii existuje už pár let Zákon o sociálním a solidárním podnikání (Loi Economie social et solidaire - ESS, 2014), k dohledání je ZDE, který definuje podmínky pro zaměstnanecké převzetí podniku v tísni. Cílem zákona je nejen zachování pracovních míst v komunitě, ale také „sociální a enviromentální dopady tvorby bohatství“, čili podnikání s ohledy na obec i její prostředí a okolí.

Jistěže se napřed rozhoduje, jestli to má ještě cenu. Pokud ano, je to spojeno se státní pomocí, protože udržení pracovních míst bývá podstatně levnější než lákání investorů nejrůznějšími pobídkami, a ještě s rizikem, že vyčerpají pobídky a zmizí. Avšak izolovaný pokus jednoho malého podniku nemá moc velké šance na přežití. Vedle finanční podpory potřebuje také technickou pomoc a zapojení do nějakého příznivého kontextu, řízené strategie území.

U nás najdeme víc překážek než možností. Debaty o sociálním podnikání se soustřeďují jen na to, jak zaměstnat nějaké marginalizované osoby, lidi s postižením, bývalé delikventy nebo osoby se závislostí, za dotovanou minimální mzdu. To ovšem neřeší problém záchranné brzdy pro standardní podnikatelský subjekt, který se řítí do záhuby. Nemluvě o současné situaci, kdy je cestování stále obtížnější, co chvíli je někdo z dodavatelů v karanténě, a hospodářské přežití závisí na schopnosti využít příležitosti zblízka. Nemělo by také zapadnout nedělní varování člena NERV ekonoma Štěpána Jurajdy u Moravce, že „tady bude hlad v této zemi“. Bude třeba řešit maximum potravinové soběstačnosti na lokální úrovni, čili podmínky pro pomoc, která vyrůstá na konci vlastního ramene.

V USA a Kanadě je podporováno podnikání s cílem hospodářského rozvoje komunity (Community Economic Development – CED). Komunita je chápána buď regionálně, jako blízký trh v dosahu lokálního patriotismu, který lze přitáhnout k rozvojovým cílům, nebo jako skupina zaměstnanců na společném pracovišti. Ale jsou tu i aktivní občané, kteří půjčují nebo investují peníze do těchto alternativních podniků. Tento přístup už má za sebou více než třicetiletou tradici. Iniciátorem jsou občané, zpočátku v podobě debatního klubu. Ale třeba studie pro Národní kongres komunitního ekonomického rozvoje z roku 1988 uvádí, že 35 procent amerických organizací CED se už účastnilo budování místních podniků jako věřitelé, kapitáloví investoři nebo vlastníci či operátoři takových podniků.

Základními pilíři jsou tedy vlastnictví (podílové, družstevní nebo komunitní) a participace (podíl nejen na zisku, ale i rozhodování). O tom společném vlastnictví jsme se už zmínili, umožňuje dohodu, jak překlenout těžké časy, ale taky orientaci na dlouhodobé cíle, které si běžný podnikatel pod tlakem investorů nemůže dovolit. Dodává lidem také sebedůvěru a energii, že těchto cílů mohou dosáhnout.

I když i americké podniky CED se orientují na chudé oblasti a lidi s nízkými příjmy, nemusí jít o pouhou údržbu a mohou hledět výš. Třeba newyorské družstvo pečovatelů Cooperative Home Care Associates (CHCA) se dokázalo prosadit kvalitou služeb, takže je vyhledávaným partnerem pojišťoven, roste, platí nadprůměrné mzdy a nabízí kariérní růst. Je příkladem méně často vnímané komunity určitého pracoviště. Lidé z nejhůře placeného oboru se dokázali vynořit ze závodů ke dnu, a naopak nutí konkurenci, aby také zvyšovala mzdy, jinak jim lidé utečou.

Něco takového však nespadlo z nebe a nemuselo to být ani v rukou pouhých pečovatelů. Strategickým článkem komunitního rozvoje bývají neziskové komunitní rozvojové korporace (CDC) nebo organizace komunitních stakeholderů (CEDO), které vymyslí obchodní model, kontaktují potenciální zaměstnance, pomohou s vytvořením podniku, a pak mu postupně předávají jednotlivé kompetence. Často pak nadále zůstávají strategickými či krizovými poradci nebo postoupí do role ředitelů vznikajících podniků.

Avšak zmíněné družstvo pečovatelů si i potom najalo řídící strukturu. Funguje jako samostatný právní subjekt ziskové orientace, který je však součástí družstva. Proto může získávat podporu a granty pro vznik pracovních míst pro osoby z chudého prostředí.

Družstvo má ještě dvě další podpůrné složky, které mu umožnily vyniknout. Jednou je laboratoř péče, kde se vyvíjejí nové metody a slouží také jako školicí pracoviště nejprve pro vedoucí pracovníky, a pak i pro ty další. A pak je tam rozvojové oddělení, skupina vedoucích pracovníků, která je zbavena starostí o běžný manažment a hledá nové příležitosti.

Potřebujete tedy místo schopné tvořit strategie a vize, které pak najdou i finanční, pracovní, odbornou a spotřebitelskou podporu. Nic však nevzniká samovolně. Když o rozvoji lokální ekonomiky píše Michael Shumacher, mluví o potřebě strhujících osobností v klíčových oborech, kterým říká „opylovači“ (pollinators). Často je poukazováno na nezbytnost spolupráce s regionálními univerzitami – profesoři nabídnou myšlenky a studenti zase nohy, když obíhají město s nejrůznějšími průzkumy.

Peníze mohou být problém, i když částky, které stát vkládá do vzniku pracovních míst prostřednictvím investičních pobídek pro zahraniční investory, by dosáhly na lokální úrovni stejného výsledku, i kdyby byly o tři nuly kratší. Podpora státu, krajů i obcí je nutná a logická.

S úvěry to může být slabší, banky tak nízko špatně vidí. Malý úvěr je stejně pracný jako velký, ale nic z toho. Tady doporučuje belgický měnový guru Bernard Lietaer soustředit pozornost na to, kde jsou nevyužité reálné zdroje (práce, suroviny, dodavatelé) a neuspokojené potřeby (potraviny, bydlení, energie). Ty lze propojit doplňkovou místní měnou. To by proboha mělo jít i v Česku.

Teorie komunitního rozvoje je detailně rozpracována a soustředěna péčí několika výjimečných osobností do průvodce Lokální akce pro udržitelnou hospodářskou obnovu (Local action for sustainable economic renewal – LASER). Mezi autory najdeme Hunter Lovinsovou (známou i u nás z přelomového díla Přírodní kapitalismus) spolu s kolektivem Natural Capitalism Solutions. Pak je tam Gwendolyn Hallsmithová a Bernard Lietaer (jeho klíčové dílo je Future of Money) spolu s Global Community Initiatives. A alternativním investicím se tam věnuje také Michael Miller z America´s Development Foundation.

Jak LASER guide.pdf, tak třeba Sectoral Strategies in CED.pdf či Regional Complementary Currencies.pdf, ze kterých jsem čerpal, najdete ZDE.

Musel jsem se do toho ponořit, protože to chci přednášet na virtuální konferenci Svoboda začíná zdola, která proběhne 12. listopadu. (ZDE)

Konference rozšiřuje téma o digitální podporu participace. Spousta věcí se dá dohodnout i v karanténě, přes zoom i nejrůznější speciální aplikace. Dokonce i ty lokální měny se budou snáze zavádět v mobilu, než když se musely draze tisknout – i s ochrannými prvky – jako třeba Brixtonská libra.

Česko se teď žene do obrovských hospodářských problémů a stát už nebude moci v takovém rozsahu nahrazovat příjmy, o které nás připravila omezení pandemie. Lidé budou muset víc spoléhat sami na sebe. Politici pro to musí vytvořit příznivé právní prostředí, a pak to podpořit penězi, které tak mohou být mnohem užitečnější, než když se shazují vidlemi z helikoptéry.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele