Komentáře zahraničního tisku se shodují v hlavním smyslu překvapivého oznámení vzniku nového protičínského paktu, kterým je snaha nabídnout nové silné téma, aby se zapomnělo na ponižující afghánskou porážku. Není to porážka Bidenova, ten naopak projevil odvahu, že ji přiznal a vyvodil z ní důsledky, tedy, že už se nedá udělat nic jiného, než prostě odejít. Jenže Biden si nemůže dovolit, aby v očích voličů a zejména zákonodárců vypadal jako slabý.

Jeho klíčové programy se sice týkají obnovy sociálního státu a hospodářské konkurenceschopnosti na vlastním území USA, ale ústupky v zahraniční politice by jej mohly připravit o podporu několika poslanců či senátorů, bez kterých to všecho zkrachuje. Agresívní zbrojní programy mohou zafungovat také jako páka při vyjednávání o státním dluhu, neboť Unii - jako skoro každoročně - ke konci roku docházejí peníze a blíží se k obvyklému rozpočtovému útesu. Biden může využít toho, že zbrojaři mají páky jak mnohé přesvědčit k souhlasu, stačí si jen o ně říct.

Čína tak funguje jako užitečná hrozba. Ovšem pochopit podstatu tohoto nebezpečí, to už vyžaduje vyšší vojenské vzdělání, laikovi riziko obrany vlastního území uniká. V americkém Kongresu se právě objevila zpráva jeho výzkumu (Congressional Research Service - https://crsreports.congress.gov), aktualizovaná 9. září, která je věnována modernizaci čínského námořnictva a jeho důsledkům pro postavení amerických námořních sil v Indo-pacifickém regionu. Straší například snahou Číny regulovat zahraniční vojenské aktivity ve 200 mílovém pásmu námořní hospodářské zóny. Otázka za stovky miliard dolarů - Jak daleko je to od přímé agrese proti USA?

Studie představuje podkladový materiál pro přímé využití v kongresových jednáních o ohrožení americké námořní nadvlády, které je „největší od konce druhé světové války“. Pozoruhodná je tam pasáž na straně 39, která se věnuje spolupráci US Navy s partnery v tomto regionu. Zpráva vypočítává dvoustrannou spolupráci s Japonskem, Austrálií a Indií, nebo třístrannou s Japonskem a Austrálií či s Austrálií a Indií, a nakonec všech čtyř najednou, ale nikdy nemluví o trojstranné spolupráci s Británií a Austrálií. Buď bylo jednání o novém paktu tak tajné, nebo Japonci ani Indové neprojevili zájem o příliš okázalé bourání vztahů v regionu.

Konečné rozhodnutí Kongresu bude samozřejmě o penězích. Nahlédněme alespoň do úvodu 50 stránkového spisu, abychom si ujasnili, že jde o život ohrožující riziko, na které je vhodno připlatit: