Komentáře zahraničního tisku se shodují v hlavním smyslu překvapivého oznámení vzniku nového protičínského paktu, kterým je snaha nabídnout nové silné téma, aby se zapomnělo na ponižující afghánskou porážku. Není to porážka Bidenova, ten naopak projevil odvahu, že ji přiznal a vyvodil z ní důsledky, tedy, že už se nedá udělat nic jiného, než prostě odejít. Jenže Biden si nemůže dovolit, aby v očích voličů a zejména zákonodárců vypadal jako slabý.

Jeho klíčové programy se sice týkají obnovy sociálního státu a hospodářské konkurenceschopnosti na vlastním území USA, ale ústupky v zahraniční politice by jej mohly připravit o podporu několika poslanců či senátorů, bez kterých to všecho zkrachuje. Agresívní zbrojní programy mohou zafungovat také jako páka při vyjednávání o státním dluhu, neboť Unii - jako skoro každoročně - ke konci roku docházejí peníze a blíží se k obvyklému rozpočtovému útesu. Biden může využít toho, že zbrojaři mají páky jak mnohé přesvědčit k souhlasu, stačí si jen o ně říct.

Čína tak funguje jako užitečná hrozba. Ovšem pochopit podstatu tohoto nebezpečí, to už vyžaduje vyšší vojenské vzdělání, laikovi riziko obrany vlastního území uniká. V americkém Kongresu se právě objevila zpráva jeho výzkumu (Congressional Research Service - https://crsreports.congress.gov), aktualizovaná 9. září, která je věnována modernizaci čínského námořnictva a jeho důsledkům pro postavení amerických námořních sil v Indo-pacifickém regionu. Straší například snahou Číny regulovat zahraniční vojenské aktivity ve 200 mílovém pásmu námořní hospodářské zóny. Otázka za stovky miliard dolarů - Jak daleko je to od přímé agrese proti USA?

Studie představuje podkladový materiál pro přímé využití v kongresových jednáních o ohrožení americké námořní nadvlády, které je „největší od konce druhé světové války“. Pozoruhodná je tam pasáž na straně 39, která se věnuje spolupráci US Navy s partnery v tomto regionu. Zpráva vypočítává dvoustrannou spolupráci s Japonskem, Austrálií a Indií, nebo třístrannou s Japonskem a Austrálií či s Austrálií a Indií, a nakonec všech čtyř najednou, ale nikdy nemluví o trojstranné spolupráci s Británií a Austrálií. Buď bylo jednání o novém paktu tak tajné, nebo Japonci ani Indové neprojevili zájem o příliš okázalé bourání vztahů v regionu.

Konečné rozhodnutí Kongresu bude samozřejmě o penězích. Nahlédněme alespoň do úvodu 50 stránkového spisu, abychom si ujasnili, že jde o život ohrožující riziko, na které je vhodno připlatit:

„Modernizace čínských ozbrojených sil včetně námořních je americkými analytiky vyhodnocena jako rozvíjení schopnosti hájit příslušnost Tchajwanu v případě potřeby i vojensky; snaha o vyšší míru kontroly nebo dominance v blízkých mořích, zejména v Jihočínském moři; opora pro názor Číny, že má právo regulovat zahraniční vojenské aktivity ve 200 mílovém námořním pásmu výlučné hospodářské zóny (EEZ); obrana komerčních linek námořní dopravy zejména mezi Čínou a Perským zálivem; vytlačování amerického vlivu v Západním Pacifiku a prosazování Číny jako vedoucí regionální mocnosti i jako světové velmoci.  

V souladu s těmito cíli, Čína podle pozorovatelů začleňuje námořnictvo do sil, které mají zamezit přístupu a zabránit obsazení čínského území (anti-acces/area-denial, zkratka A2/AD), tedy síly, která má Spojené státy odradit od intervence do konfliktu o Tchajwan nebo jiného v blízkých čínských mořích, nebo tuto intervenci aspoň oddálit a snížit její účinnost. Dalším úkolem čínského námořnictva je zajišťování námořní bezpečnosti (včetně potírání pirátů), případná evakuace čínských občanů ze zahraničí nebo poskytování humanitární pomoci a pomoci při katastrofách (HA/DR).

Americké válečné námořnictvo podniklo v posledních letech řadu kroků, jak čelit modernizaci čínských námořních sil. Přesunulo do Pacifiku více lodí, zejména těch nejmodernějších a s nejlepší obsluhou. Podniká plavby, výcvik a nacvičování operací, jejichž smyslem je udržování stálé přítomnosti v regionu. Zapojuje do spolupráce spojence a další námořní síly v Indo-pacifickém regionu. Zvýšily se plány potřebné velikosti amerického válečného námořnictva.

Spustily, posílily nebo zrychlily také četné programy vývoje nových vojenských technologií a výroby nových lodí, letadel, dronů a zbraní. Vznikají nové operační koncepty, jak čelit čínským silám A2/AD. Jsou patrné náznaky, že v budoucnosti bude námořnictvo působit v rozptýlenější sestavě takových flotil, ve kterých bude méně velkých a více menších lodí s podstatně větším nasazením dronů. Je na Kongresu, aby posoudil, zda je tato odpověď amerického námořnictva na čínské snahy o modernizaci dostatečná.“

Jednotlivé kapitoly se pak věnují detailnějším pohledům na novinky čínského námořnictva, jako jsou námořní rakety, nové ponorky či letadlové lodě. Jaderných ponorek mají Číňané 6 a za dvacet let jich chtějí mít 16. Spojené státy jich mají jen v nejmocnější třídě Ohio 18,kde jsou většinou vybaveny po 24 balistických jaderných raketách. Sovětský svaz vyrobil od roku 1950 do svého konce celkem 245 jaderných ponorek. V těchto srovnáních čínská čísla nijak zvlášť nevyniknou.

Čína má přes tři stovky menších lodí pro ochranu pobřeží, Američané jich mají méně a jejich počty stagnovaly, protože dávaly přednost velkým, zejména letadlovým lodím. Ovšem v době stále přesnějších a chytřejších námořních raket jde o stále dostupnější cíle. Zajímavé jsou obojživelné lodě ve výzbroji obou velmocí, přesněji lodě pro obojživelný výsadek, který sjede po rampě na hladinu a přesune se na pobřeží vlastní silou.

Čínské dvě letadlové lodě mají zatím problém, že chybí kapacita pro průběžné zásobování pohonnými hmotami, takže buď se budou pohybovat společně (ale vzniká problém všech vajíček v jednom košíku), nebo se budou na bojišti střídat. Nicméně, všeho do času. Začíná být zřejmé, že karta se obrací. Pokud se Spojené státy nechtějí vzdát své absolutní námořní převahy, může to být hrozně drahé. Skoro to začíná připomínat někdejší americkou snahu „uzbrojit“ Sovětský svaz, tentokrát však za zrcadlem.

Spojené státy a Velká Británie jsou těmi, kdo si myslí, že by mohli z paktu Aukus těžit, zatímco Austrálie může nabídnout trochu peněz, ale hlavně území. Není však vyloučeno, že jde jen o ty ponorky a o příležitost, aby se Boris Johnson ukázal v Bílém domě. Pak přijde období, kdy bude snaha nový pakt nějak zamluvit a vrátit se ke starým partnerům. Politika může být přelétavá. Doplatí na to ten, kdo s tím nepočítá.

Kdyby šlo jen o ty ponorky, Financial Times přinesly zprávu, že Francouzi nabízeli Australanům obojí, mohly dodat jak diesel, tak jaderné. Dieselové jsou menší a tišší, ale jen pod vodou, kde jedou na elektřinu z baterek. Ty se však musí čas od času nabít, a to nejde bez vyplutí na hladinu, aby byl vzduch pro dieselové agregáty. Jaderné ponorky vydrží pod vodou dlouho a pohání loď buď elektricky nebo prostřednictvím parních turbín, které se o všem dají nepřítelem snáze lokalizovat.

Austrálie si původně sama vybrala diesel, částečně proto, že nemá potřebnou infrastrukturu pro jadernou verzi. To bude řešit až teď, jenže všechno dohromady je strašně drahé a obtížné. Austrálie (nebo aspoň její vláda) tedy musí mít pořádný důvod, a tím může být, že ty kapacity nestaví jen pro sebe a může počítat s americkým sponzoringem.

Jaderná ponorka je prý nejkomplexnějším zařízením, jaké kdy lidstvo vyrobilo. Má být náročnější než kosmická loď „shuttle“ pro opakované cesty na orbit a zpět. Chystá se také prolomení dohody o nešíření jaderných zbraní? Snad ne, australské ponorky mají být vyzbrojeny konvenčními raketami, soudí jeden z analytiků Richard Fontain, šéf nevládního Centra pro novou americkou bezpečnost.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele