Tvrďácká volební strategie premiérky a šéfky konzervativců Theresy Mayové vycházela z představy, že k tradičnímu konzervativnímu elektorátu připojí i voliče jednoúčelové strany odchodu UKIP. Předpokládala, že „ti všichni jsou tvrdí“, jenže v tom se zmýlila. Strana UKIP bylas sice volbami vymazána, ale její voliči přecházeli ke konzervativcům i labouristům. Z chování voličů lze vyčíst, že někdejší hlasy pro UKIP byly hlasy širšího protestu. Loňské hlasování o dalším členství v Evropské unii, jak už to v referendech bývá, spláchlo i hlasy proti politice škrtů (austerity), proti bezmoci nad odplýváním hospodářských výsledků k malé skupině nejbohatších a proti imigraci z východu fungující jako sociální dumping.

Politiky Evropské unie jsou dost eratické, někdy tyto věci trochu mírní, jindy je povzbuzují nebo neomezují. Ať už však dělají cokoliv, mají na to málo peněz. Proto nemohou dělat nic, co by nebylo dohodnuto ve shodě nebo v nejhorším kvalifikovanou většinou členských zemí. Samy o sobě však nejsou tím hlavním činitelem. Tím jsou domácí vlády, je v jejich moci politiky usměrnit nebo měnit. Jenže domácí vlády se raději věnují mistrovství, jak to na Brusel hodit.

Předčasné volby v Británii tak potvrdily, že rok po referendu se situace v zemi začíná měnit. Podle průzkumů mají dnes stoupenci zachování členství v Evropské unii silnější postavení než opačný tábor, a tak je možná otřesena i samotná myšlenka Brexitu. Jenže s Mayovou je poražen i její program reforem, který chtěl něco z těch sociálních boláků tišit. I když premiérka v mezidobí hodně couvla ze své úvodní představy „soucitného kapitalismu“, zůstalo hodně podnětů pro větší podíl zaměstnanců na zisku a rozvoj lokálního družstevnictví a sociálního podnikání. Byla tu směska sociálně reformní politiky doma a iluze obnovy ztracené velkosti Británie v zahraniční politice, která mohla – nebýt voleb – jedno funkční období vydržet.