I když pro vývoj cenu plynu v Evropě lze uplatnit specifickou argumentaci jako jsou horší podmínky pro solární větrnou energii na začátku letošního roku nebo zdržení ve výstavbě plynovodu Nord Stream 2, příčiny mohou být jinde. Údaje z trhu ukazují, že plyn následoval růst cen ropy a benzínu, a to až s velkým zpožděním. Ropa a benzín poprvé prudce zdražily už v březnu, spolu s hospodářským oživením po zimním covidovém lockdownu, kdy byl plyn cenově dokonce pod úrovní loňského října. Až v září se ceny všech tří médií sešly na dvojnásobku toho, kde byly před rokem. A to bylo pro plyn také současným maximem, teď se pohybuje o pětinu níže. (ZDE)

Spuštění plynovodu Nord Stream 2 může ceny plynu dále uklidnit, i když tahle podmořská trubka posílí stávající ruské dodávky do Evropy zpočátku jen asi o deset procent. Bylo by to navíc ke zvýšeným ruským dodávkám z prvních devíti měsíců letošního roku, ty byly také o deset procent větší než o rok dříve. Ceny plynu fakticky začaly růst až v okamžiku, kdy se ruské dodávky vrátily k normálu, protože produkci navíc spotřeboval předčasný nástup ruské zimy.

Do ceny plynu však mohou brzy promluvit i jiné vlivy, než je velikost dodávek a míra zásob. Začínáme se dívat na zemní plyn jinak. Místo aby pomáhal řešit klimatickou krizi, podle posledních zpráv ji spíše vyhrocuje. V posledních týdnech před 26. klimatickou konferencí Spojených národů, která teď začne po ročním odkladu ve skotském Glasgow, se začaly množit zprávy o podstatně větších únicích mnohonásobně silnějšího skleníkového plynu, než je oxid uhlíku, čili sodovkový kysličník uhličitý. Je jím metan, hlavní složka zemního plynu.

Metan během své životnosti v atmosféře, která mírně přesáhne sto let, akumuluje více než dvacetkrát více tepla než CO2. Avšak v prvních letech po vypuštění do atmosféry je to mnohem drsnější a jeho vliv na klima je téměř stokrát větší než vliv spalin fosilních paliv. Samotný metan je neviditelný a bez zápachu, pokud se k němu nepřidá sirovodík a další plyny, které naštěstí smrdí. Články o jeho detekci nějakým sofistikovanýmm přístrojem obyčejně provází cena, podle které to stálo sto tisíc nějaké velké měny, v našem tak dva, tři miliony korun.

To, co tyto přístroje zjišťují, však ukazuje na opravdu velký problém. Všichni tuší, psali jsme už o tom, že hodně plynu uniká při těžbě. Například ve Spojených státech je spousta úniků z opuštěných studní po frakování břidličného plynu. Jenže těchto studní jsou desetitísíce a jsou rozptýleny po divoké krajině. Úniky jsou i na trase plynu ke zpracování a spotřebitelům. Netěsní rezaté trubky, nádrže a ventily. Někde se to dá řešit záplatou, jinde to začne volat po rekonstrukci. Pak vznikne otázka, kdo to zaplatí, nebo jestli raději utýct a mávnou rukou nad utopenou investicí.

Ke všemu to dost spěchá. Dosavadní zvýšení průměrné globální teploty činí 1,2 stupně Celsia, takže naděje, že to zastavíme na 1,5 stupni, nemá velký časový prostor. Lidstvo dostatečně vyděsilo současné zvýšení energetické vybavenosti extrémních atmosférických jevů, jako jsou povodně, vichřice a tornáda (dokonce i u nás), ničivá sucha (u nás nadběhla kůrovci) s požáry (suché lesy jsou nesmírně zranitelné). Nás přímo neohrožuje stoupání mořské hladiny, kterého se bojí Londýn nebo New York, ale rozvrat klimatu ano. Nevíme, jak se bude přizpůsobovat naše příroda a zemědělství. Ostatně i oceánské problémy na nás plně dolehnou, až pokročí ochabování Golfského proudu, který naše relativně severskou zemi udržuje v mírném pásmu. Roztávání arktických a grónských ledovců ředí slanou vodu na arktické obrátce tohoto teplého oceánského proudu a brzdí její návrat do globálního oběhu.

Debata na klimatické konferenci v Glasgow se proto soustředí na to, že se potřebujeme rozloučit s fosilními palivy co nejdůsledněji, a musíme to udělat co možná hned. Zároveň snad bude dojednána dohoda se zeměmi, které mohou víc udělat pro to, aby se uhlík vázal v jejich nekonečných lesích, jako třeba v Amazónii. Dohoda s Brazílií se podle posledních zpráv rýsuje, ale předpokládá, že bude financována výnosy z obchodu s emisními povolenkami.

Součástí dohody mohou být záruky, že tato cena příliš neklesne. To může zabrzdit možnosti revize evropského trhu s povolenkami, který si vymodlil (spíš vynutil několikahodinovým zablokováním jednání) v Bruselu český premiér Andrej Babiš. Na druhou stranu, cena povolenky tvoří jen malý zlomek zvýšení spotřebitelské ceny elektřiny a plynu u nás. Není větší než marže distributorů a obchodníků.

Nahradit fosilní paliva obnovitelnými zdroji hned je možná příliš silné slovo, ale nelze čekat patnáct let, než se postaví (pokud vůbec) nové jaderné elektrárny. Slunce a vítr mají dost potenciálu, aby dokázaly uhlí nahradit rychleji, levněji a bezpečněji než jádro a plyn. Pokud jde o slunce, dokládá to čerstvá studie specializovaného výzkumáku a poradenství EGÚ Brno. Potenciál větru zase pravidelně vyhodnocuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR.

Než uvedeme jejich čísla, připomeňme, že před covidovými uzávěry roku 2019 republika celkem produkovala 70 TWh elektřiny, ale v tom je i 10 TWh pro export. Jen z uhlí bylo vyrobeno 31 TWh. Jde-li o život, export odečteme a potřebujeme 21 TWh. Vítr, který je u nás prakticky ignorován, by mohl dodat v optimistickém scénáři až 18,8 TWh, a to bez porušení zásad ochrany přírody a krajiny nebo vzdálenosti od bydlení na úrovni německého nebo rakouského standardu. Fotovoltaika jen na střechách a fasádách může dát dalších až 18 TWh.

To slůvko „až“ znamená „při optimistickém scénáři, ale jen tam“. Byl jsem se teď podívat v Průhonicích, kde na pozemcích Výzkumného ústavu Sylva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví rozvíjejí experiment, ve kterém se kombinuje agrolesnictví s agrovoltaikou. S tím však zatím uvedené scénáře nepočítají.

Probíhal tu pokus o nové zemědělství, ke kterému se pak připojila i nová energetika. To, co je jinde zelená poušť zemědělských monokultur, tady představují menší pole rozdělená zelenými pásy se stromořadím, a právě tam lze nasázet i fotovoltaiku nastojato. Stroje kolem ní volně projíždějí, ale jeden druhému nevadí. Svislé panely spíš pomáhají, někdy občasným stínem, jaký mají rády třeba brambory, jindy stojí v cestě vysušujícímu větru.

Zajímavý je přístup státu. Agrolesnictví už je vnímáno jako žádoucí směr vývoje zemědělství a budou na ně dotace. Zato agrovoltaika je v roli nepřítele. Panely lze usadit jen na půdu, která je vyňata ze zemědělského fondu. Chceš soláry? Máš je mít, ale pak žádné zemědělské dotace. Rozdíl tedy není v technice a podmínkách, ale v hlavách. Nebo v poměru vlivu státu a těch, kdo ho mají na provázcích.

Podobné je to i s větrem, který u nás úředně prakticky neexistuje. Tím se dost lišíme od sousedů. Mluvilo se teď o tom na mezinárodní konferenci o komunitní energetice z obnovitelných zdrojů v Praze. Byla pořádána ve spolupráci s evropskou asociací RESCoop, a ta tam představila i český překlad evropských zkušeností v tomto oboru. (ZDE)

V zásadě jde o řešení, ve kterých se spojuje energetické podnikání s obecním zastupitelstvem, místními občany a blízkou bankou. Nejúspěšnější jsou řešení, do kterých jsou obce a občané zapojeni vlastnicky, pak to chtějí, místo aby to odmítali v opakovaných referendech. Obyčejně jejich příspěvek usnadní nejen povolovací řízení (nevleče se na nekonečných sporech), ale i financování, protože investice místních lidí banku přesvědčí, že je to myšleno vážně.

Komora obnovitelných zdrojů ČR a Hnutí DUHA už delší čas usilují o to, aby byl v Česku uzákoněn podobný princip jako v Německu a dalších zemích, kde platí povinnost nabídnout vlastnickou spoluúčast obcím a místním lidem. U nás je navrhován podíl ve výši 30 procent, ale na přesném číslu tak nezáleží. Musí to mít smysl.

Podle směrnic ze „zimního balíčku“ EU, vláda má povinnost vytvořit podmínky a podporovat komunitní energetiku. Tyto směrnice však dosud nebyly začleněny do českého práva. Mělo by se to stát spolu s přijetím nového energetického zákona, snad někdy v příštím roce. Chce-li tedy někdo lidem pomoci od vysokých cen elektřiny a tepla, měl by se zaměřit i na to, jak jim umožnit, aby se mohli zařídit sami. To není prázdná kapitalistická rétorika, kterou jsme krmeni, když jde o to, jak ořezat nějakou veřejnou službu. Tohle je závan skutečné demokracie a svobody.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele