Česko je teď druhé v průměrném denním počtu zemřelých na Covid-19 za poslední týden. Vede Portugalsko se skoro 130 zemřelými, což je o padesát víc, než vykazuje Česko. Naše země v tuto chvíli patří také mezi čtyři země s nejvyšším celkovým počtem úmrtí na Covid-19 na milion obyvatel od začátku pandemie a je jen nepatrně za britskými 1700 nebo Slovinských 1750. Jen Belgie s 1870 je trochu výše, avšak tam už denní průměr úmrtí za poslední týden klesl na 22, a méně denních úmrtí než my mají i zbylé dvě země v žebříčku nad námi. Jako vedoucí dvojka tedy zůstaneme my a Portugalsko. V Americe se už vzestup zastavil, ale ti mají volby za sebou.

Naše prvenství v koronáči nás nepřišlo zrovna levně. Pozoruhodné je, že Česko kraluje i ve výdajích na nejrůznější pandemické záchranné a podpůrné programy. Přesná srovnání sice nemám po ruce, ale podle prosincové zprávy OECD se zvedne celková zadluženost veřejných institucí ČR (general government debt) až o polovinu, z výchozích 30 procent HDP (2019) na 45 procent (2021). Možná to dopadne o něco líp, předběžný odhad hospodářského poklesu v loňském roce podle ČSÚ (-5,0 %) byl výrazně menší, než se očekávalo. Celková hladina dluhu zůstane velice dobrá, ale nepřehlížejme fakt, že vydáváme více než jiní, a přitom se topíme hlouběji než jiní. Něco tu nehraje. Vypadá to na zásadní selhání řídících mechanismů.

Může to být i tím, že vláda je trochu roztěkaná, protože do pandemie, ve které umírají lidi, se vklínil náš volební rok, který smrtelně ohrožuje strany v pásmu sestupu. Prezident Miloš Zeman podnikl hrdinský pokus přinutit opozici, ať tedy řekne, co by dělala lépe, a zpestřil zákaz shromažďování startem volební kampaně. Ale protože takových šéfů tady máme víc, Ústavní soud kontroval rozcupováním volebního zákona, aby volby byly lepší, nebo (pravděpodobněji) žádné. A zaujal výhrůžné postavení vůči reptající vládě, že se možná podívá i na ta její nouzová opatření, která jsou „ústavně na hraně“.

Vedle známého – „co tě nezabije, to tě posílí“ – se tak začíná vnucovat stále neodbytněji úvaha, zda v době koronáče neplatí tahle logika i opačně: Co tě neposílí, to tě zabije.

Na první pohled to vypadá jako sbírka manažerských selhání. Pozorně čtu příspěvky pana „luise“ na našem blogu (luis příspěvky), když reaguje na plošnou státní pomoc bez ohledu na dlouhodobou hospodářskou politiku státu. Píše, že ve zprávách o vládní pomoci by raději viděl následující věty:

„Vláda rozhodla o pomoci všem daňovým poplatníkům v ČR podle výše odvedených pojištění a daní za zaměstnance v posledních dvou letech". Další pomocná kritéria mají vliv na odstupňování pomoci – členění podle oborů, kupř. výše čistého zisku na pracovníka, nárůst investic a nárůst mzdových nákladů v posledních dvou letech, index exportu a další. (ZDE)

V politickém lomozu, který charakterizuje naši dobu, však pokus o racionální debatu beznadějně zaniká. Proto považuji manažerská selhání jen za symptom daleko závažnější slabiny našeho státu, kterou je demokratický deficit.

Když si vzpomenu, jak jsme cinkali klíči, moc se nemluvilo tom, že chceme rychle zbohatnout a mít fára jako v Americe. Hlavním podnětem byla touha, aby s námi stát nemluvil jen prostřednictvím pendreků a stříkaček a lidé mohli svobodně volit a odvolávat své zástupce. Abychom neměli postavení vazebně stíhaných pracujících s povinností souhlasit a jásat. Chtěli jsme demokracii. Je to jako se svobodou slova, když ji máte, získáte všechno, ale když ji nemáte, o všechno přijdete.

O svobodu slova jsme přišli velice rychle, prodali jsme ji. Nahradila ji svoboda podnikání se slovem. Už se neprodávají noviny, ale reklama. Kdo nevydělá, zahyne. Také televize začala vnímat svoji funkci jako koncentrátor pozornosti na reklamní sdělení. Než oční bulvy poulené nad seriálem uskočí před zprávou o vyčistění do čista, je to tam.

První demokratický akt představovalo odvolávání poslanců Federálního shromáždění, které jsme nechtěli. Chodil jsem také hulákat před budovu, ve které je dneska muzeum, a projíždějící auta nás podporovala troubením. Poslanci skutečně začali odcházet a místo nich tam byli najmenováni jiní. Brzy na to bylo Federální shromáždění rozpouštěno i s celou republikou. Poslancům, kteří pro rozdělení ČSFR hlasovali a ocitli se bez práce, byla nabídnuta trafika v Senátu.

Takhle přímočaře to nakonec nedopadlo, až po letech byl skutečně Senát naplněn a dělo se to volbami. Přesto byl obecně vnímán jako zbytečná instituce, která měla jen usnadnit jedno hlasování. Tomu odpovídá obvyklá volební účast. Například v druhém kole senátních voleb 2020 bylo odevzdáno 450 tisíc platných hlasů, zatímco voličské seznamy obsahovaly 2 700 tisíc jmen (volí se třetina senátorů, hlasuje třetina celkového počtu občanů s volebním právem). Účast tedy činila méně než 17 procent.

To ale mluvíme jen o voličích, ale důsledky politik postihují i občany bez volebního práva, například děti a puberťáky. Kolik těch bezprávných je? Ve sněmovních volbách roku 2017 bylo zaregistrováno 8,4 milionu voličů z 10,5 milionu občanů. Hlasovat nesmí pětina občanů pod věkovou hranicí. Kdybychom tedy loňskou senátní volební účast vynásobili stejným koeficientem, o Senát se v druhém kole zajímalo jen necelých 14 procent občanů, a protože výsledky byly často velice těsné, za tím, že tam ten konkrétní senátor sedí, stojí jen 7 – 8 procent z celkového počtu občanů. Takhle se za totáče odhadovala reálná podpora komunistů, kdyby byly svobodné volby.

Pokud ještě někdy v ČR nějaké volby budou, budou pole podmínek Senátu, protože ten nesmí být při schvalování volebního zákona přehlasován. Obecně se jedná o usnadnění skoku přes volební práh, který už nemá být ve výši 5 procent hlasů pro toho posledního. V koalici mohou být i naprostí trpaslíci. Až se pak bude po volbách sestavovat vláda, musí se přizpůsobit. Když nepřistoupí na požadavky těch nejmenších a nejagresívnějších, nebude mít ten jeden nebo dva hlasy navíc.

Takhle to chodí v Izraeli a není boha jak by z toho vybředli. Ale očkují rychle, takže až budou mít čtvrté volby během jediného roku, budou možná aspoň z toho koronáče venku.

V ČR vznikl tento proces prohloubení demokracie z podnětu senátorů a teď bude v parlamentu taky senátory kontrolován. Senát je oporou opozice, takže vláda musí být krotká, jinak se nedohodne. Manažerské možnosti tlumení pandemie musí ustoupit potřebám politické exhibice, když se nepočítají mrtví, ale hlasy. Vládě ve volbách pomůže úspěch opatření, ale opozice má ve volbách více šancí, když vláda selže.

Nahoře je lomoz, ale občan aby držel hubu a krok. Huba není pod rouškou vidět a krok držíme bez pohybu, aby se ten prevít přestal šířit. Prevít ovšem neví, že se o jeho osudu bude hlasovat, takže není jasné, zda se podle výsledku zařídí.

Koronaviru se v zemi daří a nemocná je i naše demokracie. Změna je nutná, dokonce zásadní. Mohl bych tu rozvíjet teorie o blahodárné úloze přímé demokracie, zejména na nižší úrovni, ale začít by se dalo zrušením Senátu. Klidně vsadím na to, že kdo si to dá do volebního programu, bude mít úspěch. Přirozeně, je tu zamlčený předpoklad, že se voleb dožil.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele