V Británii vládne napětí a tušení obratu. Čas na Brexit se krátí, dohoda s Evropskou unií by měla být uzavřena do října, aby ji do března 2019 stačily schválit i národní parlamenty členských zemí a vznikl dvouletý oddechový čas v podobě přechodného období. Dohodnuto zatím není nic. Na britské straně mají padnout klíčové parametry finálních návrhů tento týden v uzavřeném okruhu ministrů, kteří mají odchod Spojeného království z EU na starosti. Jenže parlamentní Dolní komora už si vymohla, že chce konečný návrh posoudit - a začíná být jasné, že to bude boj o přežití konzervativního kabinetu.

Na premiérku už zaútočilo tvrdé jádro euroskeptiků, 62 poslanců soustředěných kolem dost neprůhledné European Research Group, a ultimativním dopisem předložilo šest požadavků, jimiž podmiňují svoji podporu. Obsahují jak odchod z jednotného trhu, tak i z celní unie. To by znamenalo, že si kontinentální Evropu a Irsko obeženou vysokým plotem s pohraniční kontrolou a vyměřováním cel.

Toho se děsí britský průmysl. Není divu, že na své výroční shromáždění reprezentativního sdružení EEF pozval šéfa opozičních labouristů Jeremy Corbyna, který na celní unii trvá. A zdá se, že Corbyn má v tomto ohledu podporu i části konzervativních poslanců, z čehož je zřejmé, jak by asi takové jednání dopadlo. (ZDE)

Problém má ještě další rozměr. Zrušení celní unie by obnovilo tvrdou hranici mezi oběma části Irska, a to je černá můra jeho obyvatel. Mayová udržuje křehkou většinu ve sněmovně jen díky podpoře severoirské pravicové DUP, která však nedokázala získat vládu v provincii. Nekonečné vyjednávání, které nezavršila ani intervence Mayové z minulého týdne, je provázeno úvahami o případném spojení obou částí ostrova. To je další hřebíček do rakve konzervativní vlády.

Co by se stalo, kdyby vláda padla, došlo na volby a labouristé vyhráli? Bulvární deník The Sun děsí čtenáře, že Británie by se změnila v Severní Koreu. Ale bulvár je tu od toho, aby přeháněl. Pravdou je, že labouristé si získávají veřejnou podporu nejen realistickým přístupem k Brexitu, ale také sadou levicových nástrojů, kterým lze říkat i socialistické. Klíčové je, že jsou hlavně funční.

V úterním projevu před zástupci průmyslu Corbyn udeřil proti nadvládě finančního sektoru. Škodí tím, že nadřazuje krátkodobý zisk a zájmy akcionářů nad potřeby dlouhodobého růstu a širších ekonomických přínosů. Děje se to například formou nepřátelského převzetí společnosti, která je pak vyždímána a rozprodána ve prospěch spekulantů. (ZDE)

Teď je tím ohrožena strojírenská společnost DNK, mimochodem tvůrce jednoho z nejlepších motorů pro elektrická auta. Jak Corbyn připomněl, tato špičková britská firma zaměstnává jen v Británii 6 000 lidí a ze svých tržeb 1,3 miliardy liber platí 174 milionů liber daní a investuje 561 milionů liber do výzkumu a vývoje. To vše je ohroženo útokem společnosti Melrose, která je známá bezohledným rozprodejem aktiv.

Tohle Corbyn považuje za nepřijatelné. Příští vláda labouristů podle něj prohloubí překážky pro takové drancování. Příslušný orgán (pravděpodobně ochrana hospodářské soutěže) rozšíří „test veřejného zájmu“, na kterém závisí jeho povolení, také o širší souvislosti, jako je role podniku v ekonomickém systému země. Corbyn se přitom zajímavě dotkl tématu Brexitu: Nových svobod mimo EU by vláda labouristů využila k tomu, že by intervenovala na ochranu průmyslové základny země.

Nejde však jen o individuální konflikty. Otevření financí potřebám reálné ekonomiky je jedním z ústředních témat Jeremyho Corbyna, kterým na sebe upozornil už v čase boje o předsednické křeslo ve straně v roce 2015. Chytlavou podobu měla úvaha o „kvantitativním uvolňování pro lidi“, tedy o takové změně funkcí centrální banky, že by nezachraňovala bezohledné finanční instituce, ale pomáhala reální ekonomice. Centrální banka by tak měla „vyvážit“ své působení, aby zasahovalo méně ve prospěch financí a více ve prospěch rychle rostoucích oborů budoucnosti.

Finančníci začali křičet o zneužití centrální banky. Pro ně kvantitativní uvolňování znamená rozhýbávání zamrzlého finančního trhu tím, že centrální banka nakupuje od bank dluhopisy, které by samy nedokázaly prodat. Dává tedy bankám prakticky zadarmo peníze a považuje to za kanál, kterým se dostanou do oběhu a rozdýchají konjunkturu. Jenže banky tyto peníze používaly na finanční a realitní spekulace. Výsledkem je realitní bublina a růst nájmů nad možnosti běžných nájemníků. Pomoc přinesla zhoršení situace běžných spotřebitelů.

Corbynova myšlenka „kvantitativního uvolňování pro lidi“ chce tuto chybu napravit, ale snáze jí porozumíme po zušlechtění Ellen Brownovou, známou teoretičkou bankovnictví v rukou veřejných institucí. Vidí to jako příležitost, kdy by centrální banka odkupovala dluhopisy různých fondů a institucí, které byly vydány na financování veřejných a zelených projektů. Tyto peníze by zamířily do reálné ekonomiky, kde by vytvářely hmatatelné hodnoty i pracovní místa. (ZDE)

Také labouristický volební program Manifesto 2017 klade velký důraz na vznik veřejných finančních institucí. Kdyby se veřejnosti toto ryze levicové pojení nelíbilo, strana by nedoskočila na dosah konzervativců, od kterých ji dělila jen dvě procenta.

Je tu především návrh na vznik Národní investiční banky, jakou má třeba Německo (KfW) nebo funguje od počátku brettonwoodských institucí jako Světová banka. Tato veřejná banka s výpůjčním potenciálem 250 miliard liber by přednostně sloužila malým a středním firmám, které jsou páteří ekonomiky a tvoří 60 procent míst soukromého sektoru. Přitom jsou budoucností ekonomiky díky novým technologiím. Proto taky Labour Party je – jak v Manifestu zdůrazňuje – „stranou malého podnikání“. (ZDE a ZDE)

Jak by Národní investiční banka fungovala? Podporovala by síť menších bank v každém regionu, které by se zaměřovaly na „inkluzívní růst ve svých komunitách“ a poskytovaly peníze „malým podnikům, družstvům a inovativním projektům“, ležícím mimo zorné pole komerčních bank. Poskytovaly by trpělivé finance, dlouhodobé zdroje pro projekty náročné na výzkum. V tomto směru by byly nástrojem průmyslové strategie země a jejích priorit.

Labouristé zároveň trvají na přísném oddělení běžného a mnohem riskantnějšího investičního bankovnictví, aby se krize neopakovala a vklady střadatelů byly lépe ochráněny. Nicméně staré krachy mohou být taky k něčemu dobré. Je tu úvaha, že by se dala rozčlenit Royal Bank of Scotland, která byla za finanční krize vládní pomocí fakticky znárodněna, a také z této banky mohla vzniknout síť bank pro potřeby malých firem, družstev a lokálního rozvoje. Zároveň by byly chráněny jejich místní pobočky. Ty by nebylo možné zavřít všude tam, kde je jasná místní potřeba.

Vedle toho labouristé navrhují daňovou podporu malým a středním firmám. Nejdou sice tak daleko jako Trumpova daňová reforma s totálním odpisem rozvojové investice v prvním roce, ale měly by být alespoň oproštěny od tíživé daně z nemovitostí (business rate). A veřejný sektor má jít příkladem ve včasném placení do 30 dnů.

Zvláštní pozornost je v Manifestu věnována družstvům a zaměstnaneckému spoluvlastnictví. Pokud jde o družstva, labouristé požadují novou právní úpravu, která by je zrovnoprávnila s jinými subjekty, jako je tomu v Německu nebo Spojených státech. Cílem je zdvojnásobit podíl družstevního sektoru a zavedení „práva na vlastnictví“, jinými slovy předkupního práva pro zaměstnance. Významná úloha je družstevnímu sektoru připisována i v městských a obecních veřejných službách, které by zaměstnanci přebírali do své režie. Nejde o privatizaci, ale „insourcing“, na rozdíl od „outsourcingu“, kdy se veřejná služba (za nějakou tu pozornost zadavateli) předá předražené soukromé firmě.

V privatizaci železnic, energie, vody a poštovních služeb vidí labouristé jasné škůdce. Společnosti veřejných služeb (utility) chtějí vrátit do veřejného vlastnictví. V energetice by to navíc usnadnilo přechod k decentralizovanému systému. Také voda by připadla síti regionálních veřejně vlastněných společností. A nakonec i pošta by se měla vrátit při nejbližší příležitosti do veřejných rukou.

Ještě loni, v době kdy se sepisoval, vypadal Manifest jako utopie, jako pouhý pokus připomenout se, když už je bitva prohraná. Jenže ona prohraná nebyla a nyní je jasná šance na vítězství. Čeká Británii prudký obrat doleva?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele