Čím dál víc je zřejmé, že to, co nás zabíjí, není ani tak koronavirus, jako spíš pseudodemokracie. Virus přece působí plošně, ale nejvíc dusí u nás. Tisíce lidských životů nás stály volby, a teď, kdy na nás z průzkumů vykukují stále přifouklejší koalice, čelíme znovu bezmocně smrti jako při starověkých bitvách - vyrovnané řady nebožáků kráčí proti dešti šípů, a to nevěští nic dobrého.

To, co nás drtí, je dvojí sevření, koronaviru a trpaslíků. Zakusují se do naší DNA a švihají kolem sebe paragrafy. Máme mrtvých jako v Indii, ale to neznamená, že přejímáme stejnou historickou roli jako má nejlidnatější země světa. Spletli jsme si politiku s vydíráním, zpravodajství s udavačstvím a obranu s likvidací vlastních vůdců. Prosadila se myšlenka, že nápady mohou být blbé, ale musí být ohlášeny předem a do všech podrobností patafyzicky zdůvodněné. Vláda i virus selhaly, protože nepostupují podle pětiletého plánu přijatého sněmovnou i senátem a odsouhlaseného Ústavním soudem.

Politika je hledání modelu soužití ve společnosti s různými zájmy. Pseudopolitika je bezohledné prosazování úzkého skupinového zájmu technikami, které se zaštiťují občany, ale které občané nemohou ovlivnit. Čím míň se v zemi smysluplně debatuje, tím větší důraz je kladen na výzkumy veřejného mínění, tedy na odborně zjišťované rozložení možných názorů. Tato odbornost umožňuje někdy názory zjišťovat, a jindy zase správně rozkládat, podle toho jak je třeba. I pseudopolitika vyžaduje kvalifikaci a řemeslnou zdatnost, podobně jako řeznictví.

Zastupitelská demokracie a volná hra politických sil, kterou máme v ústavě, předpokládá existenci politických stran, které skutečně zastupují rozložení hlavních zájmů ve společnosti, takže politici mluví za nás. Ústava nepředpokládá politickou stranu v podobě nadšené party, co se vejde do jednoho autobusu a nemá o moc víc členů, než je počet obsazených veřejných funkcí.

Jestliže náš systém nazýváme reprezentativní demokracií, měl by být skutečně reprezentativní. Pro volby máme kvórum pěti procent hlasů, zatím, třeba to v novém volebním zákoně zůstane. Ale pro ty, kdo se hlásí o hlasy voličů v parlamentních volbách, žádné kvórum není. V prezidentských volbách jsou vyžadovány tisíce podpisů, ale pro zařazení na sněmovní kandidátky sebemenší straničky stačí jedno razítko, které často reprezentuje jen o málo víc než tu ruku, která je tam pleskne. Divím, se, že se nad tím Ústavní soud dosud nezamyslel. Možná by stačilo zrušit státní dotace a přinutit strany k životu ze stranických příspěvků, samozřejmě bez velkých dárců. Za lidi by tak mohl mluvit jen ten, kdo sám má za sebou lidi.

Neschopnost najít společnou řeč v boji se smrtelnou hrozbou ukazuje nad slunce jasně, že česká zastupitelská demokracie nikoho nezastupuje a Ústavnímu soudu je to jedno. Obojí je tak říkajíc na draka a znovu se ocitáme v situaci, ve které jsme stáli roku 1989. Něco na té demokracii bude, když jsme o ni tolik stáli. Budeme to muset zkusit znovu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele