Proočkovanost u nás není nejvyšší, dosahuje 121 ďobanců na 100 osob (ideál je přes 200, kdy všichni mají dvě dávky a někdo i tři). Ale v Polsku je to 106 a na Ukrajině jen 52. Pokud tedy tak intenzívně trváme na návratu zahraničních dělníků do ČR a vycházíme z předpokladu, že pracovní povolení spojené s nějakým dokladem o bezinfekčnosti mají v lepším případě dvě třetiny z nich, lze tušit, odkud to teče.

Ani statistiky o vakcinaci však nejsou všechno. V Rakousku jsou na tom mnohem hůře, a to mají očkovanost vyšší než u nás (140 na 100). Může to být tím, že byli očkováni dříve, a proto jim dříve zeslábla imunita. Nejlépe je to patrné na Izraeli, který naočkoval své obyvatelstvo jako první a v únoru tam mělo dvě dávky 84 procent osob nad 70 let. Následoval pokles případů, podobně jako v dalších zemích, které pokročily ve vakcinaci. Jenže čas a nové varianty tento úspěch oslabují a nezbylo než přistoupit k posilujícím třetím dávkám.

Pandemie má zřetelný cyklický vývoj přicházející ve vlnách, které už snad nemá cenu počítat. Střídají se nadějná období, kdy opatření, očkování a promořenost zabraly, lze tedy rušit uzávěry a nejrůznější omezení, a pak to vypukne znovu. Nejtěžší případy a nejčastější úmrtí patří neočkovaným, proto se podle týdeníku Bloomberg Businessweek začíná hovořit o „pandemii neočkovaných“.

Ale ani očkovaní z toho nejsou úplně venku. Budoucnost patří kombinaci periodické obnovy imunity aktuální dávkou, schopnosti zachytit nová ohniska testováním a trasováním a trvalému dodržování vyšších hygienických standardů. Snad se podaří tuto politicky třaskavou směsku nějak přijatelně doladit.

Samotné spory o očkování už šly dávno za hranici rozumu, stejně jako spory o omezeních, která prý dělají z lidí bez vakcíny „občany druhé kategorie“. Tento argument zavírá oči před faktem, že za covidu jsme občany druhé kategorie všichni, smrtelná hrozba omezuje každého, a velmi mnohé definitivně. Když se někdo nemoci nebojí, bojí se ho zase ti, kdo se musí pohybovat v jeho blízkosti. Jestliže někdo bojuje za právo přenášet infekci, tedy za svoje právo na „normální život“, pak jinému, kterého nakazí, upírá právo na život vůbec.