„Je vám teplo, přátelé,“ ptá se starostlivě Mrazík z účtu Twitteru. „No, brzo už nebude,“ poznamenává hrdina českých Silvestrů a shrnuje hlavní ekonomické téma současnosti. Dokud plyn ruskou trubkou teče, zaznívají s lehkostí úvahy různých mudrlantů, jak se bez něj obejít.

Například na Voxeu.org je studie skupiny autorů, která se pokouší vyhodnotiti dopad přerušení ruských dodávek energie na podnikové (mikroekonomické) úrovni. Mají pro to – jak jinak – sofistikované modely, tedy takové, které jsou kalibrované, multisektorové a schopné vyhodnotit situaci více zemí. Vychází jim poměrně malé snížení HDP. Zrovna v Německu, kde energie z Ruska představuje 30 procent domácí spotřeby, má být hospodářský pokles jen mezi 0,5 a 3,0 procenty. (ZDE)

Firmy si prý s tím poradí. Mají například zásoby. Ukázalo se to na jaře 2020, kdy někteří francouzští výrobci narazili na přerušené dodávky z Číny, zastavené covidem. V lednu byl uzavřen Wuchan, a když se v březnu prosákl nedostatek subdodávek až do Francie, postižené firmy na tom byly ve srovnání s těmi nepostiženými o 7 procent hůř. Náraz jim však pomáhaly zmírnit zásoby, zejména pokud měly nějaké strategické, a potom taky schopnost diverzifikovat dodavatele.

Úvaha je to jistě zajímavá, avšak omezeně užitečná. Čínské dodávky chyběly jen části francouzských firem a jen po omezenou dobu. To, že se podařilo některé čínské dodávky nahradit někým jiným (diverzifikace), bylo možné jen proto, že někdo takový už někde byl. Výpadek ruského plynu však bude působit plošně v zemích, které jsou na něm závislé, kam spolu s Německem či Rakouskem rozhodně patří i Česko. Jistě můžeme mluvit i o diverzifikaci a úsporách, o jiných zdrojích a zdrojích odjinud. To se však nedá udělat hned.

Německá centrální banka, která má jistě taky nějaký ten model v šupleti, varuje před podstatnějším hospodářským poklesem v případě okamžitého zavření kohoutků z Ruska, a to na úrovni 5,0 procent HDP. Nevěřím, že se to dá spočítat přesně. Nejspíš sáhli po číslu, které je dostatečně velké, aby brali varování vážně, ale zase ne tak velké, aby způsobilo paniku.

Například cement se dneska bez plynu vyrábět nedá. Když zastavíte cementárnu, pár pytlů v zásobách se jistě někde najde, ale co potom? Co bude dělat stavební firma, která čeká na základní stavební materiály? Co bude dělat podnik, který počítal s novou investicí? Co dodavatelé, kteří měli tu investici vybavit svým zařízením? Co jejich zaměstnanci, kteří potřebují plat, aby měli na nájem, jídlo, školu, benzín a pivo? A co služby a další dodavatelé bez zákazníků nebo se zákazníky bez peněz? Co stát, který by jim třeba i rád pomohl, ale v podmínkách hospodářské krize nic na daních nevybere a tudíž nemá za co?

Omezené dodávky ruského plynu jsou součástí sankcí EU a USA, kterými se nahrazuje naše vojenská účast na ukrajinské válce. Moc toho na vybranou není, Ukrajina není spojenec, a tak kdybychom do toho vlítli taky, z naší strany by to nebyla válka obranná, ale útočná. Statistiky však ukazují, že dopad protiruských sankcí na EU je zatím horší než na Rusko.

Omezení dodávek vyhnalo cenu suroviny na pěti až desetinásobek loňské úrovně. Světem létají propočty, že i kdyby Rusko prodalo jen třetinu toho, co před rokem, vyšší cena mu to plně vynahradí. Ani Američani nemusí být biti, pokud se jim podaří uchytit na evropském trhu se svým zkapalněným plynem. Ten dosud narážel na nepoměrně levnější a snáze dostupnou ruskou konkurenci, ale obě tyto překážky teď smazala válka. Ocitáme se ve zvláštní situaci, kdy dva se perou a my jsme ten třetí, co brečí.

Mezi země závislé na ruském plynu patří i Ukrajina. Nebere jej přímo, ale oklikou přes Německo a další západní dodavatele, čímž se vysvětluje, proč příslušné plynovody občas proudí v protisměru. Zásobování ruským plynem pokračuje i v čase války, dá-li se to tak říci, protože v rozbitých městech si ho moc neužijou. Ale třeba každodenní záběry z centra Kyjeva ukazují místa, kde se žije celkem normálně, tam by změnu pocítili.

Ve válce se střílí oběma směry, a tak se v tuto chvíli musíme vyrovnat s novým ruským požadavkem, aby se za plyn platilo v rublech, jinak je konec. To jsme odmítli, na ultimáta nepřistoupíme. Chceme dál platit v eurech. Tichou složkou tohoto rozhodnutí je dodatek, že v eurech nebudeme platit přímo Gazpromu, ale jeho bance, která pak eura převede na ruble, a těmi uhradí fakturu. Koza se nažere a vlk zůstane celý.

S nápadem snad přišli Němci, ale brzy se objevila zpráva, že Evropská komise považuje toto řešení za porušení protiruských sankcí. Platilo by se totiž v Moskvě, kam sankce nedosáhnou. Jenže v pátek se vynořila nová informace z Bruselu, že zmíněný názor Evropské komise byl špatně interpretován, uvedený mechanismus je v pořádku, můžeme jej využít. Uplynulo však pár hodin a slíbené odvolání slibu bylo znovu vyvráceno. Podle poslední zprávy Reuters, Evropa chystá šestou sadu protiruských sankcí, ale ty už mají být „chytré“. (ZDE)

Součástí sankcí bude ropné embargo (plynové tedy nikoliv). Jak se to provede, to se zatím úplně přesně neví. Ve hře je buď postupné snižování dodávek nebo stanovení dovozního cla nad určitou zastropovanou cenu. Povzbudivá je poznámka eurokomisaře Valdise Dombrovskise, který to má v kompetenci, že cílem je „maximalizace tlaku na Rusko, zatímco vedle

jší škody na nás budou minimalizovány“. Souboj dobra a zla je tedy technicky náročný, jak když potřebujete zastřelit mouchu na vlastním koleni. Je tam riziko, že moucha uletí, nemluvě o dalších. Zvažování protikladných sil je patrné také na textu dubnové makroekonomické předpovědi českého ministerstva financí, ze které se pak obvykle odvíjí i rozpočtové plánování ČR. Pokud vás zajímají velká čísla, průměrná míra inflace by měla letos dosáhnout 12,3 procenta. Jenže v březnu už byla na 12,7 procenta. Uvedená předpověď tedy v sobě obsahuje zamlčený předpoklad, že inflace se dál nezvýší, a pokud ano, pak se v závěru roku výrazně sníží. Takže na konci roku, až budeme bez plynu, začne mrznout a každá trocha tepla bude vyvažována zlatem, odvážně očekáváme, že ceny půjdou dolů…

Na tomto pozadí se slibuje skromný celoroční hospodářský růst tažený investicemi (při rozpadu trhu a vysokých úrokových nákladech??) a spotřebou (domácností bez peněz??). Ale možná, že základ úvahy ministerských analytiků je o něco racionálnější. Vyjadřují naději, že válka brzy skončí. Jak uvádějí, „v roce 2022 bude hospodářský vývoj zásadně ovlivněn ruskou agresí a změnou nastavení mezinárodních obchodních vztahů. Při všeobecné nejistotě pracujeme se scénářem, že hlavní negativní dopady se budou koncentrovat do 2. čtvrtletí.“ Uvedený výrok tak naznačuje dvě možnosti - buď by skončilo to nastavení, kam patří i sankce, nebo by skončila ta válka.

Možná by bylo těch možností víc, ale vzdejme se úvahy, že horizont této vlády nesahá dál než jedno čtvrtletí dopředu. Stejně tak se nedá moc počítat s tím, že až vypukne 3. čtvrtletí a budeme to mít v paži jako předsednická země EU, tak nastane takový mazec, že na válku všichni zapomenou.

Reálnější je očekávání, že teď, kdy se ruské síly soustředily na ofenzívu na východní Ukrajině a obkličují dvě pětiny ukrajinské armády, kde je taky Azovský pluk, může být ruská touha po denacifikaci Ukrajiny brzy uspokojena. Splnění tohoto cíle a souběžné výrazné oslabení ukrajinské bojeschopnosti by mohlo vrátit do hry jednání a ukončení bojů. Pokud má zájem o brzký konec i česká vláda, jak by naznačovalo svou prognózou ministerstvo financí, pak by měla spolupracovat spíše na utlumování konfliktu než na jeho rozdmýchávání.

Ale brzký konec může mít taky současná vystupňovaná angažovanost Spojených států. Osobně předpokládám, že hlavním cílem současné americké návštěvy ministra zahraničních věcí Antony Blinkena a ministra obrany Lloyda Austina v Kyjevě bylo zjištění skutečného stavu bojů, protože podřízené struktury, které to z americké strany řídí, mohou trpět falešným optimismem a neochotou předávat špatné zprávy. Je třeba znát správný okamžik, kdy se to má zabalit.

V příštích týdnech totiž začnou americké administrativě Demokratů mnohem vážnější starosti, protože musí odvrátit krutou porážku doma. Na podzim jsou kongresové volby, které se válkou nevyhrajou.

Klíčová témata americké domácí debaty lze dobře sledovat na výběru titulků hlavních médií, které zahrnuje do svého přehledu server RealClearPolitics. Zatímco u nás je Ukrajina všude na prvním místě, v americkém žebříčku priorit plápolá až hodně vzadu. V pondělní dvacítce titulků figuruje jen jednou. Patří článku Los Angeles Times o zásadní změně, kterou vnáší do americké zahraniční politiky Bidenova eskalace pomoci Ukrajině.

Podle listu LAT měl být spor s Ruskem pro Bidenovu administrativu věcí minulosti a americký prezident stál o „stabilní předvídatelné vztahy“. Buď si to však špatně nastudoval, nebo to nemá pod kontrolou. Rusko totiž v té stabilitě tlaku předvídalo existenční ohrožení, a to se taky stalo hlavním podnětem k současné válce. Nyní jsou podle LAT Spojené státy a Rusko uzamčeny v dlouhodobé konfrontaci, která připomíná studenou válku 20. století. Shrnul bych to slovy, že slíbený pokrok se změnil ve skok zpět. (ZDE)

LAT citují Stephena Sestanoviche z Kolumbijské univerzity v New Yorku, podle kterého americká zahraniční politika střídá cykly asertivního mezinárodního nasazení, které nazývá „maximalismus“, a následného šlápnutí na brzdu (retrenchment). Putinova válka obnovila to nasazení a výsledkem může být dlouhodobé rozdělení světa do dvou bloků jako za studené války, jednoho bloku vedeného USA a druhého Ruskem a Čínou. To by znamenalo dlouhodobý tlak na Kongres, aby zvyšoval vojenské výdaje. Podle Sestanoviche tak zároveň vzroste naděje na obnovu spolupráce Demokratů a Republikánů v zahraniční politice.

Tolik teorie. V průzkumech ohlasu Bidenovy vlády ve veřejném mínění vidíme setrvalý tragický stav, který nemá se souladem obou hlavních stran nic společného. Bidenovo působení hodnotí pozitivně necelých 41 procent Američanů. Těch zklamaných je mnohem víc, skoro 54 procent. V posledních průzkumech z minulého týdne byl rozdíl ještě větší, třeba u Gallupa 41:56.

Těžko mohou v Kongresu spolupracovat strany, jejichž elektorát je tak hluboce rozdělen. Chcete přidat na zbrojení? Američany víc zajímá, co uděláte s inflací. Je to pořád o ekonomice, Demokraté, volá jeden z pondělních titulků ve výběru na RealClearPolitics. Je to ohlas hesla na centrální nástěnce volebního štábu, se kterým se před dvaceti lety probil do Bílého domu Bill Clinton : „It´s the economy, stupid!“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele