Statistika hospodářského růstu bude teď trochu matoucí. Jestliže předběžný odhad hrubého domácího produktu za rok 2020 mluví o poklesu o 5,6 procenta, dostáváme se na 94,4 procent jeho hodnoty z roku 2019. Probíhající eskalace pandemie a oddalování startu skutečně masového očkování naznačuje, že tento výpadek asi letos nevyrovnáme. Nejoptimističtější predikci nabízí ČNB, která očekává letošní hospodářský růst na úrovni 2,2 procenta – ovšem proti loňsku, to je snadné. (viz zde a zde)

V navazujícím roce 2022 by mělo hospodářství růst podle stejného zdroje o 3,8 procenta. To už snad budeme z černých lesů venku, ale když to porovnáme s výchozím rokem 2019, všechny ty růsty znamenají návrat tam, kde jsme byli, tedy z pohledu růstu kamsi na nulu. Celkový objem hospodářských činností prohnaných trhem bude stejný jako roku 2019, ale pořád tu bude zústávat ta díra, která vznikla od jara 2020. A pokud bychom k té díře přičetli i to, co by bylo, kdyby bylo všechno v pořádku a stále jsme rostli o nějakých 2 procenta ročně, může se stát, že ještě po pěti letech budeme fakticky v nerůstové ekonomice.

Umřeme hlady? Všechno se zhroutí? To asi ne. Růst neslouží všem. Potřeba růstu je podle vžitých představ zakotvena v tom, že standardní ekonomika běží na dluh a musí platit úroky. To by bez růstu nešlo. Také kapitálový trh, který sledujeme přes akciové kurzy na burze, je postaven na očekávání, že příště bude víc. Že je daná akciová společnost stejně dobrá dneska a zítra jako včera? To by nestačilo. Když se nenaplní očekávání růstu, kurz akcií klesá. Avšak proč by se měli všichni lidé přizpůsobovat potřebám bank a akcionářů? Dlouhé období bez hospodářského růstu tak může být zajímavý sociální experiment, že to jde.

Ekonomická škola nerostoucí ekonomiky nebo ekonomiky ustáleného stavu vznikla kolem Hermana Dalyho (Herman Daly: Steady-state Economy, 1977). Vychází z toho, že Země není nafukovací, její zdroje jsou konečné. Rok jejího vzniku naznačuje, že je přímým konkurentem neoliberálních teorií, které vycházejí z představy, že vyčerpání nějakého zdroje nás nemusí zastavit, protože vždycky najdeme řešení, jak jej nahradit. Jenže to řešení je na úkor něčeho, co se jakoby nepočítá. Třeba na úkor přetěžování prostředí a nadměrného tlaku na divokou přírodu, kterým jsme si vykoledovali nynější pandemii.

Prosazuje se argument, že zdroje nemusí být vyčerpány, ale jejich použití nebude přijatelné. Honba za hospodářským růstem zrychluje obavy z klimatických změn, a to zkracuje období, kdy budou průchodná fosilní paliva. Prudký pokles výroby aut v loňském roce (v ČR skoro o pětinu) není jen důsledkem pandemie, ale také vyhlídky rychlejšího nástupu elektrických aut. Klesá zájem o investice do prošlé technologie.

Ceny energií by měly růst pod tlakem stále dražších povolenek na uhlíkové emise, ale proti tomu jde pokles cen technologií obnovitelných zdrojů. A až začnou ti, kdo vyrábějí stejnosměrný proud ve fotovoltaických panelech na střeše, tento stejnosměrný proud také sami spotřebovávat, bude to ještě levnější. V cestě nestojí fyzika, malé spotřebiče máme dávno na baterky.

Extrémně odolné akumulátory českého vynálezce Jana Procházky, jaké se začnou v létě vyrábět v novém závodě v Horní Suché, snesou výkyvy příkonu solárů přímo z drátů, bez elektroniky, takže tady se rýsuje pokles nákladů na výrobu silové elektřiny na polovinu, a když se odstřihnu od sítě a zbavím se nákladů na distribuci, tak na čtvrtinu. Rýsuje se tak silný ekonomický tlak, že zájmy lobbyistů o prosazení výstavby jaderných bloků prostě utřou. Nemají šanci na zachování systému, kdy spotřebitel nemá na vybranou a musí platit předraženou elektřinu z centrálního zdroje. Jakmile vyřešíme problém několika zamračených a bezvětrných dní v zimě, je vymalováno.

Proti ekonomii růstu stojí ekonomie toho, co stačí. Když se podíváme na lidské potřeby, dominuje jim výživa, střecha nad hlavou, teplo a energie nebo cesta do práce. Když je pokryto tohle, máme většinu starostí z krku. Honba za nekonečným růstem nezvýšila kvalitu potravin, spíš naopak, a vyhrocuje perspektivu poklesu výnosů z vyčerpané půdy. Bydlení je stále dražší. Silnice pro dopravu jsou teď volné, ale v době, kdy ekonomika běžela naplno, na nich nebylo k hnutí. Není nad to mít práci a obchody v pěším dosahu.

Většina lidí obvykle z růstu nic nemá, přírůstky výnosů míří hlavně k hornímu procentu, či spíše zlomku promile, a tato malá skupinka pak má stále větší moc. Z pohledu svobody neprivilegovaných je tedy růst ztrátová záležitost.

Obnova svobody je možná přes vlastní podíl na pokrytí oněch základních potřeb (decentralizace, sdílení, role prosumers). Kdybychom více umožnili tyto trendy, pomůžeme sobě, pomůžeme planetě, růst nás přestane zajímat, ale pár bankéřů, akcionářů a politiků bude fňukat, že je krize. A rozdmychovávat se to bude přes strašlivé dluhy, ve kterých se podle jejich proroctví utopíme.

Český státní dluh vzroste během probíhajících dvou let pandemie o méně než bilion korun, tedy pětinu HDP z normálních časů. Byl u třiceti procent HDP, přiblíží se tedy k padesáti. Když se v loňském roce prodávaly státní dluhopisy, část jich byla úročena pod nulou. Na trhu je totiž tak málo příležitostí, že mnozí investoři se spokojí s tím, že o peníze nepřijdou (až na ten drobný negativní úrok). Teď tedy dluhy moc netíží.

To se časem změní ale ne rychle. Úrokové sazby zůstanou i další rok extrémně nízké. Základní úroková sazba, za kterou půjčuje centrální banka ČNB prostřednictvím krátkodobých obchodů s cennými papíry (repo operace) by podle stávajících predikcí mohla zůstat ještě v příštím roce pod 2 procenty.

Jde ovšem taky o to, na co se ty peníze z dluhu využily. Tohle zaznělo v debatě v Českém rozhlase, která byla věnována onomu předběžnému odhadu růstu české ekonomiky v roce 2020. Mluví Martin Fassmann, vedoucí makroekonomického oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů:

„Na to, co se všechno stalo, je to dobrá zpráva. Přes všechna očekávání, která říkala, že půjde o minus 15 až 20 procent. Nicméně pod rouškou extrémního propadu a diskusí, které tady byly už od jara, se vytvořil obrovsky a neuvěřitelně nesmyslný systém pseudopodpor.“

„Tyto pseudopodpory dostaly veřejné finance do velmi vratkého postavení. A to nejde oddělovat. Obáváme se opatření, která evidentně byla šitá někomu na míru, jako je zrušení daně z převodu nemovitosti. Opatření ve prospěch ekonomiky bylo až až.“

„Neříkám, aby se ekonomika nepodporovala, ale musí se sednout a zcela vážně hovořit o tom, co české ekonomice skutečně pomáhá, co podpoří ekonomický růst nebo její mírný pokles, ale ne tak narychlo. V řadě případů bych řekl, že se tady až pokoutně vytvářely balíčky. Vždyť jsme to všichni viděli v přímém přenosu. Bylo to něco hrozného.“

„Všechno to zaplatí zaměstnanci a důchodci, kteří jsou v zásadě hlavními a nejdůležitějšími plátci všech daní.“

Podle Fassmanna tyto dvě skupiny platí až 87 procent všech daní: „Zaměstnanci z daní z příjmu, na pojistném a podobně. A důchodci na tom, že jedí, a platí DPH, spotřební daň a tak dále.“ (viz zde)

Komu zkratkovité Fassmannovo vyjádření nestačí, může se začíst do obsáhlejší studie v edici Pohledy, která je volně na webu ČMKOS. Odboráři nerůstu nefandí, ale aspoň velice otevřeně analyzují, kam plody českého růstu skutečně plynou. (viz zde)

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.