Statistika hospodářského růstu bude teď trochu matoucí. Jestliže předběžný odhad hrubého domácího produktu za rok 2020 mluví o poklesu o 5,6 procenta, dostáváme se na 94,4 procent jeho hodnoty z roku 2019. Probíhající eskalace pandemie a oddalování startu skutečně masového očkování naznačuje, že tento výpadek asi letos nevyrovnáme. Nejoptimističtější predikci nabízí ČNB, která očekává letošní hospodářský růst na úrovni 2,2 procenta – ovšem proti loňsku, to je snadné. (viz zde a zde)

V navazujícím roce 2022 by mělo hospodářství růst podle stejného zdroje o 3,8 procenta. To už snad budeme z černých lesů venku, ale když to porovnáme s výchozím rokem 2019, všechny ty růsty znamenají návrat tam, kde jsme byli, tedy z pohledu růstu kamsi na nulu. Celkový objem hospodářských činností prohnaných trhem bude stejný jako roku 2019, ale pořád tu bude zústávat ta díra, která vznikla od jara 2020. A pokud bychom k té díře přičetli i to, co by bylo, kdyby bylo všechno v pořádku a stále jsme rostli o nějakých 2 procenta ročně, může se stát, že ještě po pěti letech budeme fakticky v nerůstové ekonomice.

Umřeme hlady? Všechno se zhroutí? To asi ne. Růst neslouží všem. Potřeba růstu je podle vžitých představ zakotvena v tom, že standardní ekonomika běží na dluh a musí platit úroky. To by bez růstu nešlo. Také kapitálový trh, který sledujeme přes akciové kurzy na burze, je postaven na očekávání, že příště bude víc. Že je daná akciová společnost stejně dobrá dneska a zítra jako včera? To by nestačilo. Když se nenaplní očekávání růstu, kurz akcií klesá. Avšak proč by se měli všichni lidé přizpůsobovat potřebám bank a akcionářů? Dlouhé období bez hospodářského růstu tak může být zajímavý sociální experiment, že to jde.

Ekonomická škola nerostoucí ekonomiky nebo ekonomiky ustáleného stavu vznikla kolem Hermana Dalyho (Herman Daly: Steady-state Economy, 1977). Vychází z toho, že Země není nafukovací, její zdroje jsou konečné. Rok jejího vzniku naznačuje, že je přímým konkurentem neoliberálních teorií, které vycházejí z představy, že vyčerpání nějakého zdroje nás nemusí zastavit, protože vždycky najdeme řešení, jak jej nahradit. Jenže to řešení je na úkor něčeho, co se jakoby nepočítá. Třeba na úkor přetěžování prostředí a nadměrného tlaku na divokou přírodu, kterým jsme si vykoledovali nynější pandemii.

Prosazuje se argument, že zdroje nemusí být vyčerpány, ale jejich použití nebude přijatelné. Honba za hospodářským růstem zrychluje obavy z klimatických změn, a to zkracuje období, kdy budou průchodná fosilní paliva. Prudký pokles výroby aut v loňském roce (v ČR skoro o pětinu) není jen důsledkem pandemie, ale také vyhlídky rychlejšího nástupu elektrických aut. Klesá zájem o investice do prošlé technologie.