Čeští občané budou mít letos opravdu nadělíno. Pandemie s omikronem, rozpad dodavatelských řetězců, ochromená automobilka, realitní bublina, která táhne růst nájmů, k tomu klimatická a energetická krize, dezorientovaná vláda a prudké zdražování peněz. Co naváže na tento kobercový nálet neštěstí? Válka s Ruskem?

Když porovnáme úrokové sazby v eurozóně (- 0,5 %) a v Česku (3,75 %), slušelo by to spíše nějaké rozvojové zemi. Guvernér ČNB Jiří Rusnok však informuje, že ani tohle není konec, sazby mohou jít „výrazně výše než 4 procenta“. Očekává se, že chystá ještě jedno zvýšení na 4,5 procenta. Avšak úrokový diferenciál 5 procent bývá jasným signálem měnové krize.

Jedním z argumentů posledního zvýšení základních sazeb bylo, že koruna je setrvale slabší, než prognózovala ČNB. Co s tím tedy zvýšení udělalo? Těsně před rozhodnutím bankovní rady byla koruna na kurzu 25,24 CZK/EUR, po rozhodnutí kurz posílil o 16 haléřů. Následovalo kolísání, kdy nákupní vlnu, tedy nákup sílící koruny za eura nebo jinou cizí měnu, střídaly výkyvy v opačném směru, ohlašované znovu oslabením kurzu. Na konci dne byl kurz nejlépe na 25,05 CZK/EUR, to znamená o necelý dvacetník silnější než odpoledne. Zhruba stejné úrovni se obchodovalo i druhý den. Poslední drastické zdražení peněz v české ekonomice se tak promítlo do posílení, pro které ani nemáme minci.

Má to v sobě velké kouzlo nechtěného. Vypadá to jako kampaň, která má názorně ukázat, o co jde, když tak zarputile odmítáme euro. Cena, kterou za to platíme, je opravdu krutá. Je jí Česká národní banka. Jen se ohlédněme za výstavkou úspěchů. Roku 2013 začala manipulovat s kurzem, protože se bála vidiny negativních úroků, a oslabila korunu na 27,00 CTK/EUR. Tento „kurzový závazek“ pak držela tři a půl roku. Slevu nechtěla zadarmo, vyžádalo si to dva biliony korun. Teď, když se kurz koruny konečně vrátil k úrovním před „kurzovním závazkem“, zase chce mít sazby o pět procentních bodů vyšší než v eurozóně, protože chce korunu naopak posílit.

Hlavní argument byla samozřejmě inflace, cílem je inflace na úrovni dvou procent. Ceny rostou všude, ale jinde je považují za krátkodobou reakci na konjunkturu, která se rozebíhá po koronavirovém sevření. Na amerických burzách je to konjunktura jako hrom, ale koronavirus tam taky graduje. To by posilovalo představu dočasnosti rostoucích cen. Ani ECB, ani Fed proto se sazbami nehnuli.

V ČNB na to mají modely. Ale co vlastně ta inflace je? Nikdo neví. Je tam i ten drahý zemní plyn nebo realitní bublina nebo burzy letící vzhůru? Někdy ano, často ne. Auta zdražují, protože nejsou čipy. Budou, když zdraží i peníze? Předtím se měřila měnová zásoba, ale také tam těžko vznikala shoda, co do toho počítat. Jistota byla jen u toho, co nosíme v peněženkách, ale to je pouhá desetina. Většinu ostatních peněz tvoří nejrůznějšími způsoby komerční banky. Půjčují, co nemají, vždyť vy to vrátíte. A za to berou úrok. Zkrátka, v měně je spousta magie a nemělo by se to nechávat jen na lidech, kteří o sobě tvrdí, že jsou odborníci, a pak jim prognózy nevycházejí.

České zákony po listopadu 1989 byly konstruovány naivně podle neoliberálních brožurek. Absolutní nezávislost ČNB na politických vlivech – čili na demokracii – je vtělena do české ústavy. Ta je ovšem plná protikladů. Někde šla zpátky do historie, když třeba pro Hrad zachovala monarchistické rysy. Nebo když politiku ponechala na vedoucí úloze několika klubů s nepatrným členstvem, kteří rozhodují o kandidátkách a mají tak „volnou hru politických sil“ pevně v rukou. Jestliže tedy máme úrokové sazby jako v nějaké rozvojovce, není to od věci.

Pokud jde o tu nezávislost, třeba Bank of England ji získala až roku 1998, předtím byly pravomoci stanovovat úrokovou míru svěřeny ministru financí. Je zajímavé, že nezávislost získala po vítězství Labouristů a slíbil ji ministr financí Gordon Brown, pozdější premiér. Je nezávislá, ale inflační cíl stanovuje vláda.

U nás je vazba s vládou volnější. Český ministr financí má právo chodit na zasedání bankovní rady, ale nehlasuje. A raději tam ani nechodí, protože cokoliv řekne, bude vnímáno jako narušení nezávislosti na politických vlivech. Guvernér ČNB se účastní jednání vlády, což může mít větší efekt, mohl by poskytovat vysvětlení. Ale nemusí, s měnou je to jako s válečným tažením, prozrazení plánů je vlastizrada. Nepřipisoval bych proto velký význam tomu, že česká úroková smršť dala přednost bezvládí, kdy nový ministr financí teprve studuje trasu do úřadu.

Bank of England zažila krizi během epizodního vstupu do Evropského měnového systému. Roku1992 si to rozdala s Georgem Sorosem o kurz libry. Soros vyhrál a napsal o tom zajímavou knihu Alchemy of Finance (tím vlastně potvrzuje moji tezi o magické složce peněz). Hlavně však vydělal miliardu liber, zatímco intervence Bank of England stály 27 miliard liber. Něco se promítlo i do výdajů státu, takže v čudu se ocitly 3,3 miliard liber, což bylo půl procenta britského HDP.

Byla by chyba srovnávat to přímo se českými náklady „kurzového závazku“, které činily třetinu HDP v šesti biliónové ekonomice. Horší je, že za tyto naše peníze svěřujeme kurzovou a úrokovou politiku skupině zahraničních investorů, kteří ty prachy stále drží a stojí jak balvan v cestě k volnějšímu pohybu kurzu a úroků podle potřeb české ekonomiky. Chtějí na své investici napřed výrazně vydělat, což lze jen na podstatném posílení koruny ve srovnání s nákupem. Už při rozhodování o „kurzovém závazku“ tedy bylo zřejmé, že také opouštění této politiky bude extrémně nákladné. Bude spočívat v potřebě udržovat české úrokové sazby výrazně výše.

Těžko však někdo tušil, že i pětiprocentní rozdíl může být málo. Těch pět procent lze vnímat jako specifickou daň, a ať si každý zkusí odhadnout, za co. Nicméně je to drastické oslabení ekonomické konkurenceschopnosti. Je to pětiprocentní výdaj, ze kterého nic nevzniká. V argumentaci bankovní rady se proto zdůrazňují i další vlivy, které ji přiměly k současnému rozhodnutí. Jako třeba „do běla rozžhavený pracovní trh“, jak to řekl poeticky v ČT Marek Mora.

Česká ekonomika je skutečně extrémně pracovně náročná, protože značnou část HDP tvoří pouhé přepracování a kompletace (montovny). Proto nedosahujeme vysoké přidané hodnoty, ale jen střední, nanejvýš vyšší střední. Pouhá otevřenost k větší sofistikovanosti nestačí, na zlomu dvou epoch musíme zásadně technologicky přezbrojit, uplatnit vyšší míru robotizace a automatizace. Slabá koruna však omezuje nákupy v zahraničí, odkud tyto technologie pocházejí. Když budou slabé koruny ještě drahé, je to jako když dostaneme ránu, a k tomu druhou o zeď.

Absolutní nezávislost České národní banky je logický nesmysl. Nikdo není nezávislý, existuje pouze absolutní svévůle. Ani tu si ČNB nedokázala zachovat, kdy svěřila klíčové nástroje měnové politiky, to je kurz koruny a úroky, mocné skupině zabetonovaných spekulantů, kteří disponují palebnou silou třetiny HDP, tedy větší než vláda.

Někdo snad dokáže spočítat, co nás absolutní nezávislost České národní banky stojí. Byl by to dobrý začátek debaty, co s tím. Nezávislost nemůže být bez kontroly, jinak se stane pouhou pevností určitých zájmových skupin. ČNB je tak ministerstvem bank, které příliš dlouho hladověly, a teď si snad konečně pomohou.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele