Ministr Blažek to vidí dokonce ještě hůř než opozice. Kdyby se nevyřešila situace s energií, padne nejen česká vláda, ale i EU, řekl ve sněmovně. Zastropování cen prý stojí v cestě právní překážky, ale ministr Blažek se snaží najít právní řešení, jak řekl, „aby to šlo“. Nejschůdnější se mu zdá být omezení marží obchodníků, protože „na zisk není právní nárok“.
Ekonomka Markéta Šichtařová vidí v zastropování cen naopak „cestu do pekel“. V Evropě je prostě málo energie, je třeba šetřit, snížit poptávku. Když ceny neporostou, lidé šetřit nebudou. Když ale šetřit budou a poptávka klesne, ceny půjdou dolů také. Jak prosté! Přirozeně, že bude lepší, když ekonomika mezitím neklekne a lidi to přežijou.
Doplnila to vlastním poznatkem, že Ukrajina je jen poslední kapka, proč pohár přetekl, ale hlavní příčinou, „z nějakých 80 %, je evropská zelená politika a green deal.“ Podle ní sklízíme plody naivity politiků, kteří vypínali staré zdroje.
S tím by mohla vyjet na turné do jižní Evropy, kde v historickém suchu (prý pětisetletém) vyschly francouzské řeky, a tak na jejich březích zhasly i atomové elektrárny. Ve Španělsku a Portugalsku hlásí 2000 úmrtí z letošních veder, ale vysoké teploty mohly zkrátit život i těm, kde byla hlavní příčina smrti jiná. Sucho ničí úrodu, lesy hoří, jak jsme ostatně mohli sledovat i u nás. Součástí klimatických změn je i to, že když už konečně zaplaťpámbu zaprší, jsou zase ničivé povodně. Přívalové deště spláchnou půdu do údolí a bahnitá břečka často utopí i velká města. To taky není zadarmo.
Pronásleduje nás teď několik druhů bláznů. Jedni mluví o trhu, ale fakticky se jedná o monopolní diktát, bychom přistoupili na to, že dostaneme menší množství energie, za které zaplatíme více peněz. Vše ostatní zůstane jako dřív. Pokud mají tito rádci zároveň úzký vztah k uhlí (nebo uhlobaronům), vidí v krizi příležitost, jak zahnat zelenou hrozbu blízkého konce tohoto výnosného oboru. Ale pak tu jsou i takoví, kdo se radují z možnosti urychlit odchod od uhlíku a přejít na obnovitelné zdroje jedním velkým skokem nad klimatickou propastí. Dokope nás k tomu trh, který se může přetrhnout, abychom potřebu změny opravdu pocítili.
Rozdává si to tedy trh proti trhu, a žádný z nich není při smyslech. Zkušenost přitom říká, že vlivy trhu mohou reálně fungovat jen v rámci mírného pokroku v mezích zákona, jinak do dopadne jak s detektivkou, kde je tolik vražd, že nám v půlce filmu dojdou herci a lidi jdou z kina předčasně domů. V našem případě lidem dojdou předčasně peníze i ochota tohle šílenství tolerovat.
Škody, které způsobuje pokračování klimatické krize, lze spočítat. Této bohulibé činnosti se jako první věnovaly pojišťovny, prohýbající se pod přívalem klimatických pojistných událostí. Laik to mohl sledovat na zdražování jejich služeb. Klíčové modely vztahu klimatu a ekonomiky rozvíjel od poloviny 90. let americký ekonom prof. William Nordhaus, který za to dostal roku 2018 Nobelovu cenu. Zaměřil se na klimatické politiky na bázi soustavného plošného vlivu ekonomických nástrojů a jeho preferovaným přístupem byla uhlíková daň, jejíž výši se zároveň snažil odvodit od ekonomických škod, způsobovaných důsledky uhlíkových emisí. Jeho hlavním přínosem byl tedy kvantitativní model, umožňujíc sledovat tok peněz od škůdců ke škodám.
Kritika uhlíkové daně obvykle spočívá v tom, že pro toho, kdo na to má, nestanovuje žádný strop pro emise. Je-li škůdcův obor velmi výnosný, uhlíková daň ho neodradí. Daň však postihuje každého a připomíná, že škodíme všichni, jen někdo víc a někdo míň. Možná proto se v Evropě tato daň moc nechytla. U daně však víme, kolik to stojí. Opačný přístup se soustřeďuje na stanovení stropu, který lze překročit jen s emisní povolenkou v ruce. Zdánlivě to vyjde nastejno, ale cena povolenky podléhá jak nedostatku, tak spekulaci, takže nevíme, kolik to bude. Na druhou stranu, kdo má povolenky nakoupené třeba v Africe, může čadit do aleluja a ještě předstírat péči o klima. Evropská unie dala přednost tomuto přístupu.
Povolenky i daň tu máme už dlouho, ale zrychlující se tempo klimatických změn ukazuje, že oba tyto ekonomické přístupy moc nezabraly. Tlak je málo. Je to jako odmítnout pomoc topícímu, dokud se nenaučí plavat. V tomto duchu o tom píší New York Times a vyzývají ekonomy, aby se na problém podívali znovu. Je v tom zároveň snaha trochu podpořit demokratického prezidenta proti republikánské opozici a prodat jeho klimatický program, který teď prošel Kongresem (po přejmenování na protiinflační).
https://www.nytimes.com/2022/08/25/business/economy/economy-climate-change.html
Místo daně program obsahuje daňové úlevy, půjčky a granty, čili mrkev místo biče na podporu nových technologií. „Podle názoru mnohých tento posun v myšlení odráží fakt, že klimatické změny postupují mnohem rychleji, než se předpokládalo, a s mnohem nepředvídatelnějšími efekty, takže pomoc státu je mnohem naléhavější. Navíc technologie jako soláry a baterie jsou dostatečně levné a dostupné, aby umožnily plný přesun od fosilních paliv, než aby jen lehce snižovaly jejich používání,“ píší NYT.
List zaznamenává zkušenost Roberta Koppa, který se zabývá klimatem na Rutgers University a podílel se na ministerstvu energetiky na oceňování vlivu uhlíku. „Poznatky z ekonomické literatury pronikají jen částečně do politických aplikací a jejich životnost je kratší než doba, po kterou mají být aplikovány,“ označuje diplomaticky fakt, že politika se obyčejně krmí ekonomickou vědou s prošlou lhůtou poživatelnosti. Proto se podle Koppa uplatňovalo tak dlouho jen bezohledné soustředění na ceny, zatímco potřeba přímých investic byla přehlížena.
Nordhausův model je podle NYT kritizován také pro podcenění zkázy, kterou mohou klimatické změny způsobit. Prošel mnoha revizemi, ale stále je založen na spoustě předpokladů, které snižují hodnotu škody pro příští generace ve srovnání se škodou, kterou vyčísluje ta dnešní. Moje poznámka – stačí, když ty budoucí škody diskontujete dnešní úrokovou mírou, takže se scvrknou jako … škoda mluvit. Ale budoucí generace nebude zajímat ani tak cena vody, jako střídání povodní a vyschlé řeky, kdy ta voda prostě není. Pozor, ty vyschlé řeky mohou už dnes ohlašovat bod zlomu (tipping points), kdy se systém hroutí a náprava už skoro není možná.
Vraťme se k dnešní krizi. Okamžitá dočasná úleva obyvatelstvu a průmyslu je samozřejmě nutná, vláda v tomto ohledu uvažuje správně, byť zatím docela neplodně. Přidal bych k tomu aktivní přístup k co nejdřívějšímu skončení ukrajinské války a slabomyslností, kdy ruský plyn je nedemokratický, na rozdíl od toho katarského nebo saúdského.
Naprosto bláznovský je však pokus vrátit čas a tvářit se, že nás se klimatické změny netýkají, nebo že stačí, když to řeší Němci. V Česku přitom nejde jen o investice do nových technologií, ale také o celkové přizpůsobení decentralizované energetice, která už nás mohla zbavit třetiny dnešních problémů. Potřeba jsou peníze na výzkum a vývoj, otevřenější přístup k energetickému podnikání, které dnes živoří ve stínu monopolů a jaderných snílků, volnější předpisy, dostupné poradenství, spolupráce distribuce a obcí při decentralizovaném energetickém managementu, vlastně všechno, co dnes vláda tak tvrdohlavě nechce.
Tady by měl být hlavní přínos krize, v tom probuzení. Ostatně, bude stačit pár příkladů, kde dosáhli toho, o čem ministr Blažek mluví, a sice že našli cestu, po které to jde. Kostrbatou, klikatou, pomalejší, ale správným směrem. Když takových příkladů bude víc, lidé si vynutí vstřícnější přístup ke komunitní energetice, energetickým společenstvím a dalším formám energetické svobody, která je dnes za peníze monopolů tak pomlouvána.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
