Stejně tak vládní tvrzení, že hrozí Řecko. Až to přijde - a že na tom dělají - budeme mít, co jsme nechtěli, ale nedělali nic proti tomu. Konec světa možná v nejbližší době nepřijde, ale určitě přijde konec vlády pravice. Bude to její konec světa - a taky se podle toho chová.

Málokdo bere hrozbu konce světa tak zodpovědně jako ministr financí Miroslav Kalousek a jemu podřízená Nečasova vláda. Poslanecké sněmovně proto ve středu uložil přemýšlení o věčnosti. Přestože nevěděl, co bude zítra, rozpočet stojí na nereálných číslech, nová DPH nemusí od začátku roku platit, protože se to nestihne vytisknout ve Sbírce (i kdyby to Václav prezident Václav Klaus podepsal), přesto se projednával rozpočtový výhled a jeho výdajové rámce a v programu byla i rozpočtová „brzda“. Ta by měla podle vládního návrhu spustit ve chvíli, kdy zadluženost dosáhne 45 procent HDP.

Je to střela mířící na příští vládu, avšak nedopatřením do toho nejspíš spadne už tahle. Na konci roku 2011 činil dluh sektoru vlády 41,2 procenta HDP, a pokud se k němu připočte letošních 5,9 % (při započtení finančních náhrad církevních restitucí), máme to doma.

Ohlédnutí zpátky ukazuje jednoznačně, že dosavadní vládní politika přes všechny řeči o úsporách ani náznakem nevedla ke snižování zadluženosti. Tupé škrty situaci jednoznačně zhoršovaly a dosáhly toho, že náprava je stále obtížnější.

Nevytahovat!

Ukázala to zajímavá přestřelka mezi poslancem Jiřím Paroubkem (NS-LEV 21) a ministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09). Vyvrcholila věcnou Paroubkovou poznámkou nad raketově rostoucím vládním dluhem - co si občané za posledních šest let za dodržování rozpočtových rozpočtových rámců, na kterých si Kalousek tak zakládá, koupili?

„Jaký byl hmatatelný výsledek? O kolik jste snížili státní dluh? Řekněte mi to.“

Kalouskova odpověď byla omračující:

„Ano, dodržování výdajových limitů a úsporná politika státu nám umožnila tahat pracovitým lidem z kapes o 80 miliard ročně méně, než to dělaly vlády před námi.“

Že přitom Kalouskovi huba neupadla!

Zřejmě chtěl dělat z lidí blbce, ale možná ho přeceňuji. Když Kalousek argumentuje, že „vytahoval lidem méně peněz z kapsy“, tak mluví jen o levé kapse, protože za to, že jim „nevytahuje“, zaplatí z druhé kapsy ročně asi 40 miliard korun navíc, než budou muset vytáhnout i ten zbytek. Snížený daňový výběr, ve kterém se záměr kombinuje s neschopností, se přesouvá rovnou cestou do zadlužení. A my si teď důrazně připlácíme za to, že se ten dluh posouvá někam do budoucnosti.

Obsluha státního dluhu teď činí asi 80 miliard korun ročně, před šesti lety to bylo polovic. Z toho je zřejmé, kolik si za odklad plateb na období příští vlády připlácíme. Tento účet přitom není konečný. Extrémně nízké úrokové sazby, stejně tak pevná koruna nám jdou na ruku, ale nebude to trvat vždycky. Velká porce zahraničního dluhu se má splácet roku 2015, a to už mohou být poměry jiné.

Ani to není celá pravda. Daňové úlevy se fakticky nedotkly středních vrstev, pokud v to nepočítáme skupinu prosperujících OSVČ (zlomeček z milionu lidí se živnostňákem), kteří neplatí daně ne proto, že nebyly vypsány, ale protože na to kašlou. Na úkor zadlužení se tak poskytly dárky nejbohatším jednotlivcům a firmám.

Není však dluh jako dluh - státní zadluženost je třeba rozlišovat na nízkou a vysokou. Malý státní dluh je nezbytný pro řízení měnové politiky, pomáhá určovat bezrizikovou úrokovou míru, je kotvou, od které se odvíjí ostatní ekonomické veličiny. Takový malý - a velice stabilní - státní dluh tu byl do roku 2006, kdy byl druhý nejmenší v EU a jeho poměr k HDP se pět let neměnil. Z přírůstku daní, který přinesl rekordní růst ekonomiky, se pak odškodňovaly ty skupiny občanů, které dostaly největší ránu v průběhu divoké privatizace 90. let. Zvyšovaly se důchody, mateřská, šly peníze na vzdělání, investovalo se do zvyšování konkurenční schopnosti. Ale zadluženost se nezvyšovala.

Šetřit!

Také pro bankovní provoz je malý státní duh blahodárný, pomáhá mu udržovat bilance, je to vlastně příspěvek občanů na funkční finanční systém. Zato velký státní dluh znamená podřízenost finančnímu systému. Platí to zvláště dnes, kdy je obsluha reálné ekonomiky považována za cosi druhořadého.

Logika fungování Kalouskovy a Nečasovy „úsporné“ vlády, která vám „nevytahuje peníze z kapes“, je proto stále zřejmější - vytvořit svazující dluh a doprovodit jej svazujícími pravidly, aby se potvrdila teze, že „levice by se nechovala jinak“. Pravice směřuje ke kolosální volební porážce, a tak se snaží zabránit postupu protivníka pradávnou metodou otravování studen. Rozhazuje jedové pilulky nepřijatelných podmínek, které mají varovat před převzetím moci. Všechny ty řeči o „záchraně před řeckou cestou“ jsou bohapusté lži, protože řecká cesta je cíl - namočit levici v krutých sociálních konfliktech, aby se setřel rozdíl mezi těmi, kdo to spáchal, a těmi, koho zděděná zadluženost státu vehnala do ponižujících závazků vůči mezinárodním institucím.

Je komické, jak vláda, která hospodaří hůř než kdokoliv od mýtického Přemysla Oráče, v parlamentu prosazuje „dluhovou brzdu“ - pro ty, kdo přijdou po ní. Úspěšná je jenom její snaha zmařit a zastavit přísun dodatečných fondů z Evropské unie. Skutečnost je taková, že fondy jsou rozkradeny a rozdíly v ekonomické úrovni ČR a vyspělé Evropy se znovu zvětšují. Meziroční pokles spotřeby českých domácností o 3 procenta, který byl zaznamenán podle čerstvých výsledků ve 3. čtvrtletí tohoto roku, je podle Eurostatu jeden z největších v EU (největší znamená včetně Řecka).

Nepít!

Ekonomika se vyjídá, statistky zaznamenaly pokles tvorby hrubého kapitálu o deset procent ročně. Má na to vliv úbytek zásob, ale potom se předchozí nepatrný růst odehrával jen výrobou na sklad, bez reálné poptávky. Lze pochopit, že firmy jsou zoufalé a dělají, co mohou, protože vedle negativních impulzů od vlády, jako je zvyšování nákladů a tlak škrtů na pokles zakázek, je dusí také chaos nepředvídatelných změn podmínek na poslední chvíli, korupce a bohorovné přehlížení kriminální sféry v ekonomice, jako je lichva, drancování koupěschopné poptávky exekutory nebo organizovaný zločin v lihu, pohonných hmotách, tabáku a bůhvíkde všude.

Čtyřicet mrtvých po požití metylalkoholu na zdánlivě kontrolovaném trhu s alkoholickými nápoji je číslo, které se nastřádalo za půl roku - kolik to bude za rok? Za dva? Jak dlouho to bude trvat, když veškerá zátěž se hodila jen na policii, zatímco celníci a jejich ministerstvo financí se tváří, že se jich to netýká? Oněch čtyřicet mrtvých není jen tragická oběť tolerance organizovaného zločinu, je to také míra rizika pro každého, kdo se pohybuje - byť nevědomky - poblíž tohoto prostředí, třeba jako restauratér, obchodník s potravinami, operátor v cestovním ruchu. Důsledná ochrana celého trhu registračními pokladnami, které by alespoň zpětně pomohly ukázat, kdo jede podle pravidel a kdo podvádí a krade, je zakázána. Všimněme si, kdo registrační pokladny zaváděl, kdo jim stál v cestě, kdo je zrušil - a klaďme si otázku: Proč?? Byl to vlastní nápad? Musel? Rozhodují jiní?

Dokrádat!

Zvyšování zadluženosti kombinované se žvásty o tom, že vláda nechce občanům „vytahovat peníze z kapes“, je tedy placeno životy, pokud se „úsporně“ podtrhnou rozpočty služeb, které by nás měly chránit. Stejné zadlužování lze s úspěchem použít i jako argument pro dokrádání státního bohatství. Někdo zatouží po opraveném zámku Štiřín v tržní hodnotě mnoha miliard, tak se prodá za historickou účetní cenu, možná zvýšenou o dvacet procent, aby to tak neřvalo. Čili prodá se za zlomek hodnoty, „aby se ušetřilo“. Někdo tu jistě sakramentsky ušetří, ale jiní - později - budou muset celý ten rozdíl vytahovat občanům z kapes.

Teď se však občanům řekne, že se přece nic neděje. Letos - nebo za rok - je to přece nic nestojí. Teď ještě nemusí do té kapsy sahat. Proto můžeme státní majetek rozdávat kamarádům, církvím, penzijním fondům, seznam ať si každý doplní sám. Až bychom někdy peníze opravdu potřebovali na smysluplné projekty, už tady žádná majetková rezerva nebude. Pak se holt bude muset do té kapsy sáhnout mnohem hlouběji. Pravicová opozice to bude pozorným okem sledovat a hlasitě křičet, že tohle za její vlády nebylo.

Všimněte si, co všechno se ještě na vás chystá. Státní garance za ceny elektřiny z Temelína - tunel srovnatelný s tím solárním, který zajistí, že budeme platit po dlouhá desetiletí dražší elektřinu než kdokoliv jiný. Taky všichni vidí, že potřebujeme nové stíhačky. Nejspíš potřebujeme prodat všechno, co armáda má, a koupit něco jiného. Co chvíli odněkud přiletí nějaká naléhavá potřeba někomu něco šoupnout. Nelze se divit, konec světa se blíží!

Publikováno se souhlasem vydavatele