Americký prezident Donald Trump si dal mírnou pauzu v nemilosrdném politickém zápase s opozicí, který ho provází od prvních dnů v Bílém domě, a nechává se hýčkat od indických hostitelů, kde je na čtyřdenní návštěvě. Je to jeho první cesta do Indie, dalšího potenciálního ekonomického obra, ale pozornost světa nakukuje trochu západněji. Od soboty běží týdenní příměří v Afghánistánu, jakýsi test, zda je země zralá na rychlý podpis jakési mírové smlouvy s USA. Fakticky jde o dohodu s Tálibánem, omezující jeho další aktivity, aby Američané by mohli rychle sbalit batohy a zahájit ústup z tohoto beznadějného bojiště. To by byly pro Trumpa vánoce, vždyť to sliboval už ve volební kampani.

Touto dobou se každoročně publikují statistiky, zda je pro Afghánce nebezpečnější činnost Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, nebo bezpečnostní opatření Američanů a vlastní vlády. Podle nejnovějších čísel mise OSN v Afghánistánu v roce 2019 měla být většina obětí důsledkem útoků protivládních sil, a to se lidem trochu ulevilo po porážce Islámského státu. Na druhou stranu vzrostl o 21 procent počet obětí Tálibánu a o 18 procent počet obětí vládních sil.

Souhrnné číslo 10 tisíc mrtvých nebo zraněných je však rok od roku zhruba stejné. Za desetiletí, od kdy se tyto statistiky vedou, je to 100 tisíc oficiálně vykázaných obětí. Válka už trvá skoro dvakrát déle, a tak přinejmenším z hlediska času značnou část obětí tato statistika nepokrývá. Výmluvné je sdělení Tadamichiho Yamamota, zvláštního vyslance OSN pro Afgánistán, že prakticky každý obyvatel země se osobně setkal s nějakou formou pokračujícího násilí. Proto považuje za absolutní nutnost využít příznivého okamžiku a zastavit boje. Mír už má příliš velké zpoždění. (viz)

Vydržet týden bez bojů však není snadné. Afghánská volební komise konečně oznámila, že po všech kontrolách a přepočtech hlasů byl prezidentem zvolen znovu Ašraf Ghaní. Američné se mu teď pokoušejí rozmluvit rychlou inauguraci, protože poražený soupeř, předseda vlády Abdulah Abndullah, tvrdí, že vyhrál on. Jenže ten už ohlásil svou inauguraci na 27. února a začal jmenovat své funkcionáře, počínaje guvernérem severní provincie Sar-e-Pul a „úřadujícím guvernérem“ sousední provincie Džúzdžán. S mírem to může být ještě těžké.

Smyslem dohody je přenést jednání o vnitřním urovnání v Afgánistánu na domácí bojující strany. Tedy na vládu a Tálibán. Jestliže se předseda vlády vzbouří, nebude nějaký čas s kým jednat. A do toho si přičtěme zprávy, že do země už pronikl koronavirus, nejspíš z Íránu. To dost mění situaci, protože tady není nikdo a nic, co by mohlo epidemii zastavit. Světová zdravotnická organizace už neskrývá obavy z pandemie. Na druhnou stranu, koronavirus by mohl zahraniční vojska vyhnat i bez dohody.

Na začátku týdne však jedna historická událost proběhla. Byl zahájen provoz na železnici spojující pákistánské přístavní Karáčí s afghánskou hranicí. Vlak poprvé přepravil zboží do pohraničního města Chaman, odkud bude pokračovat po silnici do afghánského Kandaháru. Žádný divoký provoz to nebude. Počítá se s pěti až sedmi vlaky měsíčně, které by měly přepravit až 500 kontejnerů – pokud je bude čím naložit. Trať měla být zprovozněna už roku 2017, ale stále se to odkládalo, nebylo bezpečno. Zprávu o zahájení tratě přinesla čínská agentura Sinhua. (viz)

Samotný Kandahár to má z bezpečnostního hlediska těžké. Pamatuji to jako reportér z půli 80. let. Město leží v sousedství hor, kde se v létě ukrývali bojovníci všeho druhu. Často mívali k dispozici ruční rakety stinger, a byli tak schopni ohrožovat i letecký provoz. V zimě, kdy se v horách žít nedá, se stahovali do okolních vesnic, takže tu probíhala sezónní ofenzíva.

V údolích roste nejlepší bavlna na světě. A tak se ofenzíva obvykle prolínala s mírovým úsilím místních rolníků, kteří potřebovali dopravit sklizeň do pákistánských přístavů. Jako reportér jsem tam zažil obojí, i letící raketu na náš vrtulník, naštěstí nedostříkla, i nádherný úsvit s konvojem pomalovaných kamionů, naložených snad pět metrů vysoko. Z vrcholu toho nákladu mě nedůvěřivě pozorovali ozbrojení strážci v turbanech a kmenových krojích.

V nížinné části provincií Kandahár a Hilmand žijí kočovní Balúčové, kteří byli zvyklí provázet stáda za pastvou napříč hranicí. Ti střeží hlavně vlastní území a své trasy, jinak s nimi nemusí být problém. Na pákistánské straně mají dvě jižní provincie. Železnice tak projíždí pákistánským Balúčistánem i jeho hlavním městem Kvéta. Je to klidnější část země než severní pákistánská provincie s kmenovými územími, která tvoří zázemí afghánským mudžahedínům a kudy proudí doprava po silnici z pákistánského Péšávaru přes průsmyk Chajbar do afghánského hlavního města Kábulu.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.