Už jsem tu informoval o zahájení Konference o budoucnosti Evropy. Původně měla začít už loni a měla trvat dva roky, ale koronavirus do toho hodil vidle, jak se nazývá korektní parlamentštinou zablokování návrhu, takže konference bude trvat jen rok.

Přesto se mnohé semele, protože Evropou dují zelené větry (Zelená dohoda pro Evropu), a z Německa zvlášť (Zelení tam vedou volební preference). Zelená tlaková výše v USA je dokonce pod kontrolou mladých radikálů, kteří ohýbají činnost Demokratické strany jak do zelena, tak doleva.

Konference o budoucnosti Evropy bude mít samozřejmě i nudné složky, když bude sledovat různé vládní agendy. Akčněji mohou vyznít zápasy o kompetence mezi třemi bruselskými centrálami nebo mezi národními orgány a Bruselem. Nicméně do programu se podařilo vlisovat také věcnou účast občanského sektoru, který je zapojen do tematických panelových diskusí na národní a navazující celoevropské úrovni. Výsledky debat se postupují reprezentativnímu plénu, jehož 433 účastníků se poprvé sejde 14. června ve Štrasburku.

Instrumentář konference naplňuje jeden z mých snů, neboť pro diskusi vznikla společná digitální plaforma fungující ve všech jazycích členských zemí. Budou ji plnit hlavně návrhy z oněch tematických panelů, ale lze tam vstupovat i individuálně. Toto společné internetové prostředí může na začátku sloužit inspiraci a posouvat debatu dál, ale na konci už se může přeměnit v důležité občanské bojiště o evropskou strategii. Kdo bude chtít získat podporu diskutujících, přestane spoléhat na strojové překlady a dá přednost některému z velkých jazyků, nejspíš angličtině. ZDE

Krátce, prostor na významném fóru mohou dostat velká témata. Mám pocity jako na jaře 1968. Americká „perestrojka“ už se odehrává v atmosféře revoluce. Evropané se zdají být rezervovanější, ale akademici a horlivci se křížkují nad proroctvími konce kapitalismu a života po dnešním životě. Sám spatřuji příležitost pro nápravu asociálního a klimaticky ničivého vlivu neoliberalismu v tom, že bude zbaven monopolu a vzniknou souběžně podmínky pro kooperativnější a přírodě bližší hospodaření v rámci obnovy ekonomiky mimo velká průmyslová centra. Nabízí to ekonomika využití domácích zdrojů a uspokojování základních domácích potřeb . Pro takovou ekonomiku je charakteristický i odlišný přístup ke globalizaci. Je to především díky internetu, který umožňuje globální spolupráci se sdílením nápadů a nejlepší praxe, a to se pak realizuje v místních projektech.

V přípravných pracích pro konferenci jsme se zapojil do tematického panelu pro oblast životního prostředí, z toho skupiny pro klimatické změny, proto jsem tam svoji představu zasadil do uvedeného rámce. Argumentoval jsem takto:

Životní prostředí, klima a lokalizace

Environmentální problémy nejsou řešitelné bez ekonomických a společenských souvislostí. Současný převládající model vzdáleného vlastníka (globálního akcionáře), který nevidí důsledky své činnosti v místě a je odtržen od místních potřeb, brání účinné environmentální kontrole a usnadňuje externality a znečištění.

Vzdálený vlastník, který necítí vazbu k místu, dá snadno přednost příznivějším podmínkám jinde. Místní politici tomu čelí poskytováním investičních pobídek a taky snižováním daní a environmentálních a sociálních nákladů („závody ke dnu“). V důsledku těchto politik jsou místní rozpočty i příjmy oslabovány, práce podceněná, služby upadají a prostředí je devastováno.

Nadměrná globalizace je důsledkem nadměrné financializace ekonomiky, kdy peníze jsou důležitější než reálné výstupy. Je to dáno tím, že jen desetina financí v oběhu míří do reálné ekonomiky, zatímco devět desetin finančního trhu pracuje s finančními nástroji a nemovitostmi. Je to vládce světa uzavřený sám do sebe, bez vztahu k životnímu prostředí. Ekonomické rozhodování se podřizuje logice financí, zcela vzdálené potřebám lidí. Vlády se to pokoušejí napravovat regulací, ale málokdy mají   dost sil na konflikt s velkými zájmy.

Ne všechny ekonomické hrozby životnímu prostředí lze snadno odstranit, ale lze vytvářet podmínky pro růst podílu jiné ekonomiky, která tyto hrozby neobsahuje a může přinést i prvky nápravy. Proti vlivu vzdálených vlastníků lze působit politikou místních investic a vytlačování dovozů. Proti environmentální zátěži globalizace lze budovat ekonomiku krátkých vzdáleností a využití místních zdrojů. Proti nadměrné financializaci ekonomiky lze působit využitím místních úspor k místnímu nasazení.

Nejsnáze to lze odstartovat nějakým pilotním projektem, který nám ukáže, co všechno k tomu potřebujeme. Stejně jako ke zdárnému růstu rostliny nestačí izolovaná hromádka hnojiva nebo osamělý kbelík s vodou, také lokální ekonomika podporující nezávislé výrobce a spotřebitele potřebuje funkční ekosystém. Potřebuje příhodné ekonomické, finanční i společenské a právní prostředí, které umožní reálné zakládání a rozkvět podniků vlastněných místními lidmi a naplňujících reálné potřeby jako jsou potraviny, energie, bydlení, doprava, péče a další. Lze tak zvládnout produkci čtyř pětin toho, co člověk potřebuje. A protože mluvíme o potřebách lidí, nikoliv potřebách financí, v takovém případě se obejdeme i bez nekončícího hospodářského růstu. Naplňování reálných potřeb lze vymezit tím, co stačí.

O lokalizaci lze uvažovat v různých úrovních. Základem je obec, komunita, která může využít místních zdrojů k tomu, aby místní výdaje byly zároveň místními příjmy. Buď na sebe ekonomické činnosti navazují, když pekař a hostinec zpracovávají místní zemědělskou produkci, nebo výrobci a spotřebitelé splývají (prosumers) jako vlastníci obecní solární elektrárny nebo výtopny na biopaliva.

Vyšší míra ochrany prostředí pozoruhodně splývá s vyšší mírou demokracie a svobod, protože úspěšná lokalizace vyžaduje, aby se obec demokraticky dohodla na společných cílech (naplňovala společnou vizi) a čelila ovládnutí cizími zájmy tím, že podniky jsou budovány na principech společného vlastnictví (demokraticky řízená družstva, komunitní podniky). Po dosažení určité úrovně vlastní ekonomické síly pak mohou obce rozvíjet i projekty spolupráce s privátním sektorem, například s významnějším investorem do větrné energetiky.

Digitalizace, nejvýznamnější trend nadcházejícího období, přenáší pojem komunity i do tvorby rozptýlených aktérů na společném projektu, který je pak společně užíván (digitální commons). Na bázi této spolupráce vznikla i počítačová výroba (makers), která umožňuje globální spolupráci na návrzích digitálních předloh (na konstrukci) a navazující lokální počítačovou výrobu podle těchto předloh.

Lokalizace tedy není návratem k nějakému osvobozenému nevolnictví a může naplňovat podstatnou část potřeb lidí. Klimatu bezprostředně pomůže orientace na energetickou nezávislost (obnovitelné zdroje) a místní zdroje (méně dopravy). Avšak sepětí s místem vytváří prostor i pro projekty širší klimatické akce jako je rekonstrukce funkční krajiny, udržení vláhy, obnova organické hmoty v půdě a ochrana biodiverzity.

Lokalizace přitom nemusí být omezena na malá obecní hospodářství. Organická je spolupráce metropolitní oblasti, kombinující zejména městské zdroje znalostí a venkovské hospodářské zázemí. Důležitá je participace, otevřenost experimentům, horizontální spolupráce, rozvoj cestou „misí“, strategických rozvojových cílů.

Evropská unie je obecně příznivá tomuto uvažování, ale cítíme potřebu reagovat rychleji, soustavněji a rozhodněji. Je tu taky zkušenost z pandemie, která sype písek do globalizačního soukolí, jak uzavírá hranice – a někdy i hranice okresů. Pomohla nám ověřit, že práce z domova, ke které jsme byli donuceni, je možná v širším měřítku. Venkovské oblasti nemusí být pouhé noclehárny a nemusí být světem odtrženým od měst.

Debata by tedy měla být o bariérách, možných nástrojích podpory, šíření nejlepší praxe, dedikovaném výzkumu a možnostech koordinace.

Nejdůležitější bariéry jsou v omezujících předpisech, které komplikují financování z místních zdrojů, vznik malých místních bank a jejich sítí, nebo hygienické předpisy a ochrana trhu, které stojí v cestě sousedské spolupráce a budování lokálních ekonomických cyklů. Právo musí umožnit, aby pilířem lokalizace mohlo být autentické družstevnictví rochdalského typu (jeden člen, jeden hlas) a komunitní podnik (podnikatelská obec). Netřeba to diktovat, stačí dát prostor.

Nepotřebujeme nějakého komisaře a DG pro lokalizaci? Nebo unijní znalostní a koordinační centrum pro lokalizaci, podobné Evropské hospodářské radě sociálních partnerů, které bude disponovat experty pro apoštolské mise?

A co pyramida finančních institucí s unijní bankou na vrcholu, která by operovala v systému malých lokálních bank vedle Evropské centrální banky a řešila jejich likviditu, metodiku, účetnictví a odbornou přípravu?

Něco už je

To byl tedy můj příspěvek do diskuse s navazujícími otázkami, které jsou vlastně návrhy. Jedná se o zásadní proměnu venkova či měst a přilehlých oblastí. Venkov je zatím spojován hlavně se zemědělstvím, jenže to znamená, že pár chlapů ráno sedne za volant traktoru, a moc dalších lidí už práci nedostane. Ale tak to nemusí být vždycky, přestaneme-li o zemědělství uvažovat jen jako exportním velkododavateli laciných nezpracovaných surovin.

Dnes jde jen o zisk. Práce je laciná, půda byla téměř zadarmo, to se počítá. Ničivý vliv na ornici i na krajinu můžeme vesele ignorovat. Jistěže by se dala zavést zelená inkvizice, která mučením a domluvou prosadí souhlas, že se to musí dělat jinak (ale ten bude zaznívat ze stále věší vzdálenosti, jak budou lidé prchat z oboru).  Je však možná i pozitivní motivace, a zdá se, že ta začíná dostávat přednost.

Tady budu čerpat z Měsíčníku EU aktualit vydávaného EU Officem, analytickým útvarem, který v České spořitelně založili Petr Zahradník a Jan Jedlička. Oba analytiky jsem měl svého času v Ekonomu, ale nedokázal jsem využít jejich potenciál. Teď mají svůj skvělý magazín a spoustu dalších analytických produktů, které se vyplatí sledovat. Najdete je na webu České spořitelny v sekci Analýzy a prognózy.

Květnový Měsíčník EU aktualit píše o „r(Evoluci) financování udržitelných projektů“, skrývající se pod heslem „taxonomie EU“. Jedná se o pravidla a principy udržitelných investic, která představují částečně nezávazný, informativní nástroj, ale částečně též zárodek závazných procesních pravidel, která zčásti začnou platit už v lednu 2022. V zásadě jde o to, co lze financovat jako „udržitelné“, a co vyloučit jako nepřijatelný cíl nebo lstivý „greenwashing“.

Jde o hodně, doslova. Připomeňme si, že v dubnu byl přijat nový klimatický zákon EU, který zesiluje závazek snížení produkce skleníkových plynů na 55 procent ve srovnání s rokem 1990. A pak tu máme Zelenou dohodu pro Evropu definující postupy, jak toho dosáhnout, a taky jak to financovat z evropského víceletého rozpočtu a z dalších fondů.

Na naplnění klimatických cílů musí jít aspoň 30 procent evropského rozpočtu nebo z prostředků, kterými disponuje balíček na oživení Next Generation EU (který rozpočet v prvních dvou letech zdvojnásobuje). Uvedenou proporci pro klima musí dodržet také kohezní politika financovaná z Evropského regionálního rozvojového fondu a Kohezního fondu. Stejných 30 procent (jako minimum) dále vyčleňuje na klimatické cíle investiční program InvestEU. V národních plánech obnovy (kde jde Česku o 7,1 miliardy euro) má jít na klima a životní prostředí aspoň 37 procent. Podobný podíl vyžadují evropské zemědělské dotace.

Pak tu jsou specializované fondy. Připomeňme Modernizační fond financovaný z emisních povolenek. Bude možná větší, než se plánovalo (v ČR 150 miliard korun), protože cena povolenek poprvé přesáhla 50 euro za tunu a stále roste. Regiony s útlumem uhlí a fosilní energetiky zase dostanou podporu z Mechanismu spravedlivé transformace.

Jde tedy o opravdu hodně, či spíše – o hodně se dá přijít. Kouzelné heslo „taxonomie“ může otřást některými českými zvyklostmi. „Je dost možné, že zvláště v případě České republiky, kde se k tématu životního prostředí stále velmi často přistupuje značně formalisticky, neuvědoměle a spíše z úřední povinnosti než z přirozeného přesvědčení, to může pro některé klienty, případně i finanční instituce znamenat jistou formu kulturního šoku, kterou budou vnímat jako dodatečný „bruselský“ diktát, se kterým se nebudou ochotni smířit,“ glosuje to Petr Zahradník.

Peníze na lokalizaci

Rýsuje se však i zdroj na moji preferovanou lokalizaci. Byl zveřejněn Akční plán pro rozvoj ekologické produkce (další nástroj Zelené dohody), ve kterém jsem objevil pojem „bioregiony“:

Komise bude rovněž podporovat rozvoj sítí ekologického cestovního ruchu prostřednictvím „bioregionů“. „ „Bioregiony“ jsou oblasti, kde budou zemědělci, občané, provozovatelé cestovního ruchu, sdružení a veřejné orgány spolupracovat na udržitelném řízení místních zdrojů na základě ekologických zásad a postupů," píše se v oficiální zprávě Evropské komise.

Když si to přeložíme do lidského jazyka, vidíme tu snahu povzbudit poptávku po využívání místních zdrojů (ekoturismus). Avšak důležitější je samotná spolupráce místních občanů a institucí, která bude založena na dlouhodobých cílech (udržitelné řízení). EU – na rozdíl od ČR - má ráda družstva a komunitní podniky, mělo by to tedy jít touto cestou.

Jak zmíněná zpráva uvádí, Akční plán pro rozvoj ekologické produkce je v souladu se Zelenou dohodou pro Evropu, dále se strategií od zemědělce ke spotřebiteli a také se strategií v oblasti biologické rozmanitosti. Jeho cílem je dosáhnout toho, aby bylo do roku 2030 ekologicky obhospodařováno 25 procent zemědělské půdy, trojnásobně víc než dnes. Může se tomu pomoci regulací, dotacemi, poptávkou a výzkumem.

Někdy je podpora docela snadná, například „podpora většího využívání ekologických produktů ve veřejných jídelnách prostřednictvím veřejných zakázek a zvýšení distribuce ekologických produktů v rámci projektu EU pro školy“.

O dotace jde pochopitelně také: „V současné době se na podporu ekologického zemědělství vynakládá přibližně 1,8 % prostředků společné zemědělské politiky (7,5 miliardy eur). Budoucí SZP na období 2023–2027 bude zahrnovat ekorežimy, na které bude v závislosti na výsledcích jednání o SZP přidělen rozpočet ve výši 38–58 miliard eur.“

Zemědělcům se ubere papírování, certifikovány mohou být skupiny zemědělců ze sítí pro sdílení osvědčených postupů (ne tedy každý zvlášť, je tam prvek samoregulace). Já pochopitelně bystřím i nad obratem „sítě pro sdílení“, kde tuším zavádění znalostních commons.

Přibude výzkumu: „Komise má rovněž v úmyslu zvýšit podíl výzkumu a inovací a vyčlenit alespoň 30 % rozpočtu na výzkumné a inovační činnosti v oblasti zemědělství, lesnictví a venkovských oblastí, a to na témata, jež jsou pro odvětví ekologického zemědělství specifická nebo důležitá.“

V Česku zatím politika podpory ekologického zemědělství nabízí jen bohatý výmlat prázdné slámy. Jde o hru se slovy. Roku 2019 se podporovalo „ekologické zemědělství“ na 556 tisících hektarech zemědělské půdy. Krása, 13 procent zelkové výměry! Jenže čtyři pětiny z toho (443 tisíc hektarů) tvořily trvalé travní prostory, kde se bere podpora za to, že se vlastně nedělá nic. ZDE

Čili, zdroje jsou, jen je správně využít.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele