Druhé kolo francouzských prezidentských voleb už zdaleka nebylo tak napínavé jako první, náskok Emmanuela Macrona mohla trochu snížit jen extrémně nízká volební účast. Nic takového se nestalo, účast byla přes 65 procent, takže už před koncem hlasování začaly probleskovat zprávy, že to dopadlo tak, jak průzkumu ohlašovaly, tedy výrazným vítězstvím favorita. Podle prvních odhadů 65 : 34.

Je to bystrý mladý muž, trochu záhadný. Byl bankéřem, vystudoval klavír na konzervatoři, ale má taky všechny školy, které se ve Francii pro vysoké představitele státu vyžadují. Strategickému učení se vyučil, když pár měsíců pracoval jako ministr hospodářství u prezidenta Francoise Hollanda na ekonomických reformách.

Avšak nejdůležitějším výsledkem těchto voleb není vítězné jméno, jako spíše tábory poražených. Když sečteme hlasy těch, kdo v prvním kole volili proti tradičnímu střídání socialistů a republikánů, tedy jak hlasy pro vítězného Macrona, tak pro pravičáckou Marinu Le Penovou i levičáckého Jean-Luc Mélenchona, byly to téměř dvě třetiny hlasů. Dvě třetiny hlasů proti establishmentu! (Když jsem v den voleb poslouchal v Praze přebory v pokrytectví našich stranických předáků u Václava Moravce , ani jsem se těm Francouzům nedivil.)

Ve Francii se tak vzedmula obrovská síla, která bledá svoji budoucnost. Nadcházející parlamentní volby, které proběhnou jen s několikatýdenním zpožděním 11. a 18. června, budou možná ještě důležitější. Pomohou ověřit, zda je propad zavedených politických stran trvalý.

Úspěch nové konstelace politických sil není předem jistý. Francouzský volební systém je velice ošidný. Je to většinový systému, kde rozhoduje vítězství v každém z 557 volebních okrsků, a protože se volí dvoukolově, trochu se to podobá našim senátním volbám. Rozdíl je v tom, že do druhého kola může postoupit i více nejúspěšnějších kandidátů, pokud se přehoupnou přes stanovený podíl hlasů.

Politický nováček Macron za sebou nemá žádnou strukturovanou organizaci, když odečteme ty, kdo mu pomáhali sbírat penze a připravovat akce a adresáře. V prezidentských volbách hrál na svoje charisma a na pár inovativních nápadů. Mě zaujala podpora sociálního a solidárního podnikání („hlavní je člověk, ne zisk“), ekologická transformace ekonomiky a příslušná proměna zemědělství (ale já nevolím).

V tomhle jsou Le Penová a Mélenchon dál, mají už za sebou volební bitvy v minulosti. Nicméně podle průzkumu, který byl zveřejněn v týdnu před prezidentským finále, může Macron a jeho hnutí En Marche! (Kupředu!) získat v parlamentních volbách 249 až 286 křesel. V případě dosažení horní meze tohoto odhadu už by chyběla jen tři křesla k absolutní většině.

Přání může být otcem myšlenky. Průzkum dělala agentura Opinionway-SLPV Analytics pro hospodářský deník Les Echo, který je jasně na straně Macrona. Hlavní opozicí ve sněmovně by potom byla centristická aliance LR-UDI, složená z republikánů Francoise Fillona a nezávislých Jean-Christopha Lagarda, kteří by mohli dostat 200 až 210 křesel. Národní fronta Le Penové by zůstala okrajovou silou s 15 až 25 křesly. Stopa Mélenchona mi tu úplně chybí.

Jérôme Fourquet, ředitel odboru veřejného mínění vnejstarší francouzské agentuře Ifop, má k uvedenému průzkumu čtyři závažné výhrady. Připomíná, že ve sněmovních volbách obyčejně zvítězí prezidentova strana, ale – jak už jsme uvedli - Macron žádnou stranu nemá. Jeho osoba je centrálně známá, ale podle Fourqueta nikdo přesně neví, oč vlastně usiluje jeho hnutí Kupředu!. Nemá taky potřebné místní zázemí pro volební boj v jednotlivých volebních obvodech. Vlastně tam nemá ani kandidáty, zatím je známo jen 14 jmen. Musí tak začínat z ničeho.

Druhou věcí je zásadní rozvrat obvyklých politických vzorců. Bylo narušeno tradiční dělení levice – pravice. Elektorát se rozdělil na čtyři téměř stejně velké části. Připomeňme, že čtyři první kandidáti v prvním kole prezidentských voleb nasbírali téměř stejně – mezi 19,6% a 24% hlasů.

Za třetí - začíná platit pravidlo proti kumulaci funkcí, což postihne 40 procent stávajících poslanců. Řada z nich už to vzdala a kandidovat nebude. To je spíše argument ve prospěch Macrona, který vyjadřoval obavu, že jeho kandidáti narazí na odpor „staré gardy“. Ta však dá přednost svým místům na radnicích a v regionální správě.

A konečně ještě za čtvrté – průzkumy před druhým kolem jsou účtem bez hostinského. Nikdo neví, jak dopadlo přelévání sil od poražených kandidátů z prvního kola. Důležité také bude procento těch, kdo druhé kolo vypustí. Míra neúčasti hraje, protože ve sněmovních volbách může postoupit do druhého kola jen ten, kdo získal 12,5 procenta hlasů zapsaných voličů. Pokud by však neúčast ve sněmovních volbách dosáhla 40 procent, jako tomu bylo ve volbách 2012, fakticky by to znamenalo nutnost získat 21 procent odevzdaných hlasů. A to už je tvrdý filtr. Může se stát, že v řadě míst to prvním kolem skončí a nezbude mnoho soubojů zbylých dvojic nebo trojic.

Ovlivní to také fragmentace levice, jak čteme na internetových stránkách levicového týdeníku Le Nouvel Observateur.

https://abonnes.nouvelobs.com/presidentielle-2017/20170504.OBS8952/legislatives-une-majorite-pour-macron-4-raisons-de-rester-prudent.html

V prezidentských volbách to bylo jasnější. Už proto, že nešlo jen o Francii. Přední evropský levičák, bývalý řecký ministr financí Yanis Varoufakis je pochopitelně odpůrcem neoliberalismu, ke kterému je Macron obvykle řazen, ale přesto jej doporučoval jako jasně lepší volbu než je Le Penová. V příspěvku pro Project Syndicate píše, že obrana humanismu musí být nadřazená odporu proti neoliberalismu. Nesmí se stát, že by xenofobové znovu dosáhli na páky vládní moci.

Podle Varoufakise se však Macron něčím pozitivně liší i v ekonomické oblasti. Pochopil kontraproduktivnost politiky „austerity“, samoúčelných úspor, které dále podtrhávaly možnosti, které měly státy k dispozici pro řešení finanční krize. Byl jediným ministrem na francouzské či německé straně, který kdy navrhoval Řecku pomoc.

V době, kdy byli oba u vesla, vysvětloval Varoufakisovi, kolik sil ho stálo, aby získal francouzského prezidenta Francoise Hollanda či německého vicekancléře Sigmara Gabriela – teoreticky představitele levice! – pro společné hledání řešení. Nechtěl prý být představitelem generace, která bude odpovědná za odchod Řecka z Evropy. Moc neuspěl, protože Holland i Gabriel nakonec couvli před konzervativním evropských establishmentem (a zaplatili to ztrátou veřejné podpory). Ale aspoň to zkusil.

https://www.project-syndicate.org/commentary/left-must-support-macron-by-yanis-varoufakis-2017-05