Hrozba růstu cen brambor není jediná špatná zpráva, kterou jsem v poslední době dostal. Vzpomenu třeba poznámku šéfa velkého regionálního spotřebního družstva na Orlicku, který varoval, že máslo o vánocích bude „dvakrát tak drahé, nebo nebude“. O růstu cen pečiva nemá smysl psát bez toho, abychom zaznamenali současný bezedný pokles kvality. Totéž platí i o výrobcích, do kterých není vidět, jako jsou jogurty, nebo uzeniny a ve kterých lze nahrazovat původní suroviny čímkoliv, a pokud možno z dovozu. Dokonce i ten škrob, který předstírá v jogurtech část mléčné hmoty, pochází ze zahraniční kukuřice, jak mne před časem informovali škrobaři z Vysočiny, které to likvidovalo ještě efektivněji než kdyby tam někdo rozhazoval z letadel mandelinku bramborovou.

Ceny potravin vzrostly od roku 2005 o čtvrtinu, ale rostly ve dvou vlnách. První proběhla v roce 2008, tedy na vrcholu světové konjunktury, kdy poprvé vstoupily do hry biopaliva. Řepka a kukuřice pro energetické zpracování začaly vytlačovat potravinářské plodiny a efekt měl podobu zdražování světových cen potravin nebo jejich přímý nedostatek, zejména v Africe a Asii, v zemích odkázaných na zahraniční dodávky a pomoc. Lidé reagovali protesty a později i revoluční vlnou, které se říká „arabské jaro“. Byl to jasný doklad faktu, že s potravinami si neradno zahrávat.

Druhá vlna zdražování potravin běží v posledních dvou letech, ve stejné době, kdy ceny průmyslových výrobců klesaly, protože odbyt ochromila vleklá recese. Domácí účty za chléb náš vezdejší nepochybně zvedl šílený nápad Nečasovy a Kalouskovy vlády, že kolabující výběr daní nahradí drastickým zvýšení DPH na trojnásobek výchozí hodnoty. Vyšší ceny potravin byly provázeny zprávami o jejich klesající kvalitě a prodeji podřadných, falšovaných nebo zkažených výrobků.

Za něco může celkový rozpad kontrolních funkcí státu, který byl nejlépe dokumentován desítkami mrtvých v metylové kauze. Statistiky zároveň vykazovaly znepokojivý pokles potravinové soběstačnosti a současně obrovský nárůst půdní eroze, která už znehodnotila většinu orné půdy. O další rány se postarala rostoucí množství minerálních hnojiv a ochranných látek, které v brázdě umrtvují veškerý život.

Zemědělci z růstu cen potravin moc neměli, celkový zisk odvětví v roce 2012 mírně poklesl. Konflikty výrobců se zpracovateli a řetězci došly tak daleko, že třeba jihočeští farmáři protestovali vyléváním mléka do kanálu. A všude se vybíjela stáda. Roku 2010 bylo v Jihomoravském kraji méně než dvě pětiny skotu ve srovnání s rokem 1984. Kde není skot, není organické hnojení a nejsou potřeba ani pícniny, obohacující půdu. Stejně nepříznivě ovlivňuje kvalitu půdy i úprk od okopanin, nejprve cukrové řepy, nyní i brambor. Na Vysočině, v typicky bramborářském kraji, se v posledních letech snížily plochy bramborových polí téměř na polovinu, z 16,8 tisíce hektarů na 9,5 tisíce hektarů, píše ekonomka Ilona Švihlíková v Parlamentních listech (kandiduje na Vysočině za SPOZ).

 

V Zelené zprávě ministerstva zemědělství za rok 2011 se dočtete, že jen 4 procenta zemědělských podniků mají rozlohu nad 500 hektarů, ale ve skutečnosti jde o směsku pidimužíků a superobrů, protože uvedená kategorie obhospodařuje přes 70 procent celkové výměry. K tomu je třeba připomenout, že 80 procent zemědělské výroby se odehrává na pronajaté půdě.

Stejná zpráva současně poukazuje na to, že systém zemědělských dotací „na plochu“ vyvolal negativní výběr zemědělských podniků, které se soustřeďují na co nejlevnější výrobu zaměnitelných komodit, především obilovin. Živočišná výroba mimo obří hovězí, prasečí či drůbeží koncentráky je nevýhodná. Specialisté ignorují zemědělské návaznosti, jako jsou správné osevní postupy, péče o půdu, dobré hospodaření s vláhou a krajinou. Nájemci necítí potřebu investovat do půdního fondu, není jejich.

Až půjdete k volbám, zamyslete se proto chvíli, v čem mají žít naše děti. Ty to schytají naplno a bude jim málo platné, že si předtím jiní nahrabali. Debaty o zemědělství a potravinách by neměly být na okraji současné volební kampaně. Hesly se nenajíme, chlebem ano – zvlášť, když je aspoň trochu k jídlu.