Sam Altman je zpátky, v pátek byl vyhozen, v úterý znovu přijat. Nezisková společnost pro otevřenou umělou inteligenci OpenAI s nesmírně lukrativním projektem ChatGPT, který se dá zkoušet chvíli zdarma, prožila kotrmelce, ale jede dál. Kdo čeká od umělé inteligence vrchol racionálního jednání, nesmí zapomínat, že v roli interface je tu člověk, a do toho nevidíš.

ChatGPT si už vyzkoušel každý, pohotově konverzuje i v češtině. Když půjdete do placené verze, napíše vám diplomku, ale na to asi přijde vedoucí či oponent práce, protože to může podobným nástrojem i odhalit. Nicméně na dosah ruky je sen levicových intelektuálů, že přístup k expertním znalostem pro každého změní společnost. Nebo taky není, protože kdo nemá potřebné vzdělání, ten bude mít problém jak s položením otázky, tak s vyhodnocením odpovědi. Umělá inteligence bude nakonec vedle dobrého sluhy i zlý pán, pokud umožní demagogům ještě záludnější manipulace, že si je spletou s pravdou i na ministerstvu vnitra.

Příběh společnosti OpenAI je poměrně krátký. Roku 2015 se domluvil Sam Altman s Elonem Muskem na vytvoření této společnosti s tím, že bude nezisková, aby mohla vyvíjet obecně dostupnou umělou obecnou inteligenci (artificial general inteligence – AGI), tedy nástroj myšlení, který převyšuje schopnosti člověka. Sešly se tu osobnosti srovnatelného významu pro přeměnu současné civilizace. Altman dal ideje a Musk prachy.

Jenže objevila se příležitost generativní AI a náklady vývoje a provozu prudce narůstaly. Altman hledal další investory, jako jsou Khosla Ventures, jedno z nejslavnějších investorských jmen v Silicon Valley, nebo Microsoft. Ten nakonec vložil 13 miliard dolarů do ziskové ChatGPT a získal v ní podíl 49 procent. Spojení neziskové společnosti se ziskovou firmou, která je v tuto chvíli na trhu odhadována na 90 miliard dolarů, bylo opravdu „divné“, jak konstatoval i Altman. Nezisková společnost byla financována z charitativních zdrojů. Různoběžnost se řešila tak, že Altman se správní radou moc nemluvil a ona mu zase nic nevěřila.

V pátek to bouchlo a společnost svého hlavního tvůrce vyhodila. Během několika minut však našel nové místo v Microsoftu, který mu slíbil vytvoření zvláštního podniku, a polovina tvůrčího osazenstva z OpenAI pohrozila vedení, že buď vezmou Altmana zpátky, nebo půjdou za ním. (ZDE)

V pondělí se to vyřešilo, vzali ho zpátky. Microsoft to komentoval pozitivně, protože to provázejí i změny ve správní radě a jeho investice nebude zmařena. (ZDE)

Pro představu, jaké AI nabírá obrátky, nakoukněme do čísel jedné z nejvýznamnějších společností pro sledování elektronického trhu:

Roku 2015 společnost Gartner prognózovala, že umělá inteligence může do roku 2025 představovat až 127 miliard dolarů, zatímco ještě roku 2009 to byly 2 miliardy dolarů. Avšak ve své zprávě z roku 2021 (Gartner Second Annual Emerging Technology Product Leaders Survey) už společnost Gartner zdůrazila, že „33 % poskytovatelů technologií plánuje do dvou let investovat do AI 1 milion dolarů nebo více". (ZDE)

Jinými slovy, velké prachy do toho chce vložit kdekdo. Jenže ono je to taky pěkně drahé, a nejde jen o ty hlavy, ve kterých se to rodí. Provoz umělé inteligence, stejně jako datových center nebo digitální měny, je extrémně nákladný taky energeticky. Podle IEA datová centra spotřebovávají mezi jedním a půldruhým procentem celkové světové spotřeby elektřiny. Kdybychom to chtěli vyjádřit v primárních zdrojích, protože ta elektřina se musí z něčeho vyrobit a většinu stále tvoří fosilní zdroje s účinností kolem 30 procent, bude to nejmíň dvakrát tolik.

Důležitější je pohled dopředu. „Odborná analýza publikovaná tento týden v časopise Joule je jednou z prvních, která kvantifikuje rychle se zvyšující poptávku. Pokračování současných trendů v oblasti kapacity a zavádění umělé inteligence povede k tomu, že společnost NVIDIA bude do roku 2027 dodávat 1,5 milionu serverů s umělou inteligencí ročně. Těchto 1,5 milionu serverů, běžících na plný výkon, by podle nového hodnocení spotřebovalo nejméně 85,4 terawatthodin elektřiny ročně – více, než kolik spotřebuje mnoho malých zemí za rok,“ upozorňuje Scientific American.

Vedle spousty rizik, která za umělou inteligencí tušíme, je tedy taky riziko udržitelnosti. Problém osvětluje Alex de Vries z Nizozemské centrální banky a doktorand na amsterodamské Vrie Universiteit, kde předtím vyhodnocoval energetickou náročnost kryptoměn jako je bitcoin:

„Kdybyste vyhledávač Google plně přeměnili na něco jako ChatGPT a všichni by ho tak používali, měli byste devět miliard interakcí s chatboty místo devíti miliard běžných vyhledávání denně a Google by potřeboval jen na provoz svého vyhledávače tolik energie jako celé Irsko.

To se hned tak nestane, protože Google by musel investovat 100 miliard dolarů do hardwaru, aby to bylo možné. A i kdyby na to měl, dodavatelský řetězec by nemohl všechny tyto servery dodat hned. Přesto je užitečné ukázat, že pokud budete používat generativní umělou inteligenci v aplikacích jako je vyhledávač, bude to mnohem náročnější na zdroje.“

Ani umělá inteligence nepadá z nebe, stroje se napřed musí učit na obrovských objemech dat. Kolik elektřiny se spotřebuje na učení a kolik na provoz?

„Obě fáze jsou energeticky velmi náročné a my vlastně nevíme, jaký je jejich poměr. Historicky to u Googlu bylo 60 procent inference a 40 procent trénink. Ale pak se to u ChatGPT trochu zlomilo - protože trénování ChatGPT si vyžádalo relativně velmi malou spotřebu energie ve srovnání se samotným použitím modelu,“ uvádí de Vries. (ZDE)

Ale je to vůbec pro nás zajímavé? Týká se to nějak Česka, které se specializuje spíše na lacinou práci v montovnách a na výrobu toho, co mu nařídí nějaký zahraniční partner, který ví nejlíp, jak na to? Tenhle obraz Česka sice dominuje, ale přehlíží potenciál, který tu máme.

Česko patřívalo j průkopníkům umělé inteligence. Profesor Ing. Vladimír Mařík, DrSc., vědecký ředitel Českého centra informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) na ČVUT vydával sborníky o umělé inteligenci už v minulém tisíciletí. Doma jsem našel třetí díl z roku 2001. Když jsem s panem profesorem pořizoval rozhovor roku 2016, měl na stěně čerstvou cenu od vrcholného světového oborového sdružení IEEE Industrial Informatics Society za celoživotní příspevek k průmyslové automatizaci (ABB Longlife Contribution to Factory Automation Award). To je jakási oborová Nobelovka.

Onen rozhovor z roku 2016 jsem znovu našel na serveru Parlamentních listů. Je to z optimistické doby před covidem a pětidemolicí. Když teď oživovaná levice hledá nějaký styčný bod, který by lidem nabídl menší závislost na velkém kapitálu a politických kotrmelcích v centru a větší reálnou svobodu i s naplněním životních potřeb, měla by se do toho začíst. Proto sem dávám klíčové názory prof. Maříka. Za sebe mohu říci, že mě docela zásadně ovlivnily.

Rozhovor vyšel pod titulkem Včasné varování:

ZF: Vaším oborem je umělá inteligence. Z toho by mohl vzniknout pocit, že když bude nejhůř, dají se tyhle věci, náplň hlavy, průmyslově vyrobit.

VM: Umělá inteligence neznamená, že vyrobíme umělou náplň hlavy. My vyrábíme nástroje, které mají člověku pomáhat při rozhodování, při zvládání rizik. Mají mu sloužit jako vodítko, někdy i rozhodnout za něj, ale zatím nemáme produkty, které by nahrazovaly tvůrčí činnost člověka. Dnešní systémy umělé inteligence jsou modely chování člověka v nějakých kritických situacích. Můžete tyto systémy natrénovat. Můžete říci, že s tímhle modelem je to lepší, než by to udělal člověk, ale ta tvůrčí činnost tam chybí. Ta je ponechána člověku, a buďme prosím rádi, že je nám ponechána.

ZF: Pojďme se chvíli věnovat tomu, kam směřuje průmysl. Co vlastně průmyslu přinese propojení hmotného a virtuálního světa? Bude stejný, jen mnohem výkonnější?

VM: Větší výkonnost je důsledek. Nového je jednak to, že se všechno propojí. Ale nikoliv jenom přes dráty, půjde o propojení znalostí o procesech - toto by potřebovaly tamty stroje a má to řešit tenhle problém. Za vůbec největší přínos však považuju to, že z pasivních elementů se stanou aktivní. To znamená, obráběný produkt má ve virtuálním prostoru nějakou svoji softwarovou repliku, nebo nazvěme to dvojče, avatar. Avatar, který ví všechno o tom produktu, ví něco o okolním světě, a za ten produkt vyjednává.

Avatar produktu píše avatarovi stroje – hele, mohl bys mne opracovat? Do pěti minut bych potřeboval dvě díry 6 mm. A on mu odpoví, můžu – nemůžu, nebo stálo by to tolik. Čili původně pasívní kus dřeva, poloprodukt, který jenom čeká, až ho pás odnese a dělník udělá díru, má dnes aktivního reprezentanta, který za něj vyjednává.

To má nedozírné důsledky. Všichni pasívní hráči, kteří mohou být napojeni na internet, se mohou stát aktivními hráči. A v této velké aktivitě všech se dá nalézat optimální řešení. Přitom stačí lokální komunikace k nalezení lokálního optimálního řešení. Mnoho lokálně optimálních řešení je pak i globálně blízko optimu.

To je ta myšlenka, na které stojí tahle průmyslová revoluce.

ZF: Když jsem hledal ve vaší knížce PRŮMYSL 4.0 – Výzva pro Českou republiku, jestli na to dosáhneme, nacházel jsem optimistické pohledy – jsme zemí s největším podílem průmyslu v Evropě, musíme být v čele. Ale pak se přešlo k hodnocení dílčích podmínek, a to vyznělo dost depresivně.

VM: Výchozí pozici máme velmi dobrou. Abychom však chytli ten trend a byli plně in, musíme něco dodělat. A my jsme se snažili najít ty oblasti, kde jsme na tom nejhůř, ale kde je zároveň poměrně dost času k nápravě. Nabízíme tedy včasné varování. Jde o to, abychom mohli za těch 10–15 let říct, tak školství už jsme napravili, víme, jak zvládat trh práce… Snažili jsme se ukázat, že výchozí pozice je dobrá, ale když nehneme kostrou v některém z těch směrů, které jsme vytýčili, tak nám to bude houby platné.

ZF: Někde máme svázané ruce. Značná část našeho průmyslu je v zahraničních rukou. Když je to součást velké korporace, možná sem něco zavane. Ale kde je finanční investor, tam jde jen o okamžitý zisk. Než se ředitel dostane ke strategii, letí, protože málo ždímá.

VM: Možná, že to tak úplně nevyznělo, ale naše úsilí, naše iniciativa je určena především na podporu českých malých a středních firem. Úplně se to takhle napsat nedá, protože někteří mohou namítat, co je česká, co je evropská, co je světová? Ale my musíme rozhýbat malé a střední české firmy. Velké firmy jako je Siemens, Škodovka, Mitsubishi, Toyota, ty to sem vtáhnou, o ně bych se vůbec nestaral. Tam to přijde zvenčí jako nezbytnost. Ale my musíme připravit ty malé české firmy. To je páteř ekonomiky, která dodává těm velkým firmám jako subdodavatelé. Škoda má stovky subdodavatelů. Musíme je rozhýbat, aby byli kompatibilní s tím, co bude Škodovka chtít.

ZF: Malé firmy? Chcete splnit můj sen, že by se ekonomika vrátila do míst, odkud před lety zmizela, do menších měst a obcí?

VM: Když tak všechno distribuujeme a propojujeme na dálku, řadu profesí budou moci lidé vykonávat z domova. Představte si operátora nějaké výrobní linky, jak sleduje, jestli roboti fungují správně. Dává eventuální pokyny, támhleto změň, tady zvyš nějaký parametr. Teď to zastav, jsou tam divné zvuky, promažeme to. Ale tohle všechno může dělat a sedět přitom doma, u kafe. Nebude muset cestovat. Nepotřebuje ráno autobus, nemusí nikam autem. Nepotřebuje jíst v závodní jídelně, půjde k sousedovi do vesnické hospody. A tam pohovoří s jinými, kteří zrovna také přišli.

Čili, ono to změní také charakter dopravy, sociálního života i v malých městech a na vesnicích. Proč by si lidé nestavěli na vesnicích domy, když budou odtamtud pracovat? A mohou si tam snáz zajít do lesa, pobavit se s kamarády, zahrát fotbal, než v tom městě? Může to vést ke změnám osidlování, rozprostření hospodářských činností, ale také k většímu využití volného času. Přestaneme ho mařit na ucpaných silnicích. Ušetříme energii. A máme lepší kvalitu života. A to všechno jenom tím, že ten drát – často i bezdrát – natáhneme domů.

ZF: V pozadí je umělá inteligence. Ale upřímně, kolik máme „umělých inteligentů“, tedy lidí, kteří tomu rozumí?

VM: Jejich počty rostou. Jenom na ČVUT jich vychováme řekněme stovku ročně a už to děláme dobrých dvacet let. Myslím, že je lze počítat na tisíce, možná desetitisíce, protože i mnozí ti, kteří vystudovali třeba matematiku nebo informační technologie už k umělé inteligenci přičichli a stala se jejich koníčkem nebo zaměstnáním. Ale na všechno nepotřebujeme znalce umělé inteligence, to jsou jen ti, kdo budou ty systémy vytvářet. Jejich uživatelé se však na to mohou dívat jako na svůj fotoaparát, kde se to všechno samo inteligentně nastaví. Nebo na pračku, která zváží prádlo, podívá se, jestli je bílé nebo černé, nasype prášek, a nemusím znát principy, podle kterých to dělá. Takže pokud jde o vzdělání, potřebujeme lidi pro oblast konstrukce systémů s umělou inteligencí. Umělá inteligence je jen koncentrovaná přirozená inteligence, a tak Česká republika, pokud chce té příležitosti využít, potřebuje víc konstruktérů, abychom toho mohli víc vymyslet a prodat.

ZF: Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, běží v Amsterodamu velká konference o umělé inteligenci, kde jeden z referátů předkládá Čech spolu s Japoncem. Máme v tomhle blízko k Japonsku?

VM: V této oblasti máme blízko k řadě zemí. S Japonskem je velmi dobrá spolupráce, sám odjíždím v pondělí do Japonska, kam jsem byl pozván na fórum jejich největší akce Robotic Revolution Initiative. To je vlastně protějšek našeho Průmyslu 4.0. Japonci říkají, že v Evropě se jim nejlépe spolupracuje s Německem a Českem. Vybrali si tyto dvě země jako nejbližší partnery. Takže to česko-japonské spoluautorství přednášky na konferenci v Amsterodamu je přirozené. Ale objevují se články taky s německými, americkými, kanadskými spoluautory. Ve vědě se to často propojuje, ale Japonsko je pro robotiku specifické (více ZDE).

Co mohu dodat? Ach jo…

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele