Na trhu práce chybí v Česku podle personálních agentur 30.000 odborníků na počítače, informuje ČTK. Téměř čtyři z pěti firem tvrdí, že mají problém obsadit volné místo ve svém IT oddělení. Situaci ještě zhoršuje klesající počet studentů tohoto oboru, kterých je podle ČSÚ o čtvrtinu méně než v roce 2011. To jedna z nejvýmluvnějších zpráv o reálnosti českých strategií o průniku do skupin nejvyspělejších zemí v čase digitalizace a automatizace všeho, tedy nejen průmyslu, ale i Společnosti 4.0.

Není těžké si tuto zprávu zkombinovat s horečnatou snahou českého ministerstva školství zrušit plánovanou povinnou maturitu z matematiky, kterou lze číst jako zrušení povinností středních škol učit matematiku tak, aby v tomto testu obstála. Pohodlí vítězí i nahoře. Už předtím se podařilo úspěšně vyhodit z vedení týmu pro digitalizaci a automatizaci průmyslu autora těchto projektů prof. Vladimíra Maříka z ČVUT. Nad tím už skoro nejde použít ani obnošenou zkušenost, že „mysleli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“.

Jestliže se chtějí ministerští úředníci či jejich straničtí šéfové zalíbit veřejnosti tím, že usnadní získání papíru zvaného maturitní vysvědčení a shodí tak rodičům ze srdce kámen, na který oni sami už nemají (vím dobře, jak se lze zapotit nad příklady, které člověk pár desetiletí neviděl), je to nejen trapné, ale i nebezpečné. S počítačovou technikou je to jako s ohněm, pokud nezvládneme procesy hoření udržovat tam, kde slouží, začne nás obkličovat požár, před kterým ne každý uteče.

Je to rozdíl mezi aktivní tvorbou a pasivním podléháním. Pasívní vliv výpočetní techniky na děti a mladé lidi začíná být hrozbou srovnatelnou s epidemií heroinu. Je strašné, když dětem zanikne reálný svět a ztratí sílu vynořit se z prostředí počítačových her aspoň v noci, kdy by měly spát, aby byly ráno schopny vstávat do školy. Děti počítače, či jejich zmenšeniny v mobilu milují, je toho stokrát tolik než před pár lety, o obor je jasný zájem, ale výsledek je takový, že je málo těch, kdo mají na to, aby se na tento obor připravili profesionálně. Proto studentů ubývá, přestože o absolventy se firmy poperou.

Nízká kvalita výuky matematiky, o které mluví ministr školství, aby zdůvodnil další odklady povinných maturitních zkoušek, připomíná rozhodnutí šéfa požární ochrany podniku u doutnající budovy ředitelství. Na stříkačky je příliš brzy, brzdí nedočkavce, napřed musíme přepracovat plány požárních cvičení.

O Bože, jak hluboko jsem klesla, informovala nás kdysi hrdinka populárního italského filmu. Kdyby chystané pražské muzeum totality zahrnovalo i obraz středoškolské úrovně matematiky za totáče, viděli bychom to na vlastní oči. Vzpomínám, jak jsem byl na začátku milénia v Izraeli se skupinou zahraničních novinářů na návštěvě u šéfa svazu průmyslu, byl jím tehdy ředitel pobočky americké Motoroly, a ten vedl i společnou akci průmyslu a vlády na podporu technického vzdělávání. Když jsme se shromáždili v jeho pracovně, napřed se zeptal, kdo z novinářů pochází z bývalých komunistických zemí. Zvedl jsem ostýchavě ruku spolu s dalšími a uslyšel překvapivou reakci: „To vám závidím. Lidé od vás mají skvělé znalosti matematiky. Bereme je přednostně.“

Bývávalo. Nicméně za pozornost rozhodně stál i ten izraelský přístup k získávání talentovaných mladých lidí pro technické kariéry. Tady byla spolupráce průmyslu s vládou rozhodně užitečná. Průmyslu šlo o chleba, ale nikoliv tak, že by se to dalo řešit nějakým vyjednáváním o ošulení pravidel, ale bál se o ztrátu své tvůrčí schopnosti, bez které je v dnešním globalizovaném světě i ten sebevětší kapitál k ničemu. A taky pro vlády jde o otázku přežití, protože když ekonomiku zachvátí dušnost, nemívají dlouhého trvání.

Předchozí odstavec byl vlastně i o penězích. Jestliže vláda fňuká, že na to nemá, je o tom s kým mluvit. V Izraeli byly hlavní složkou motivace dětí technické a matematické kroužky, kluby a soutěže, tedy velká porce mimoškolní činnosti, kterou není problém zafinancovat. Vrcholem byla setkání pro vítěze soutěží, před kterými vystupovali techničtí kouzelníci, osobnosti průmyslu a výzkumu. Napřed vzpomínali na své začátky: „Byli jsme kluci jako vy a taky jsme se někdy šklebili nad domácími úkoly z matematiky.“ A pak už se mluvilo o tom, z čeho se skládala jejich životní dráha, kam ten svět spěje a kde v něm hledat místo. Organizovalo to sdružení, jehož předsedou byl předseda vlády.

U nás se také soutěží, fascinující jsou kluby robotiky, které pronikají do stále nižších věkových skupin. Ono se to z Lega (draho) dá postavit i v mateřské školce. To vzrostlejší borci vystřihnou obratného papundeklového robota s Arduinem za pár korun.

Proč to není všude? Proč není nedostatek kvalifikovaných učitelů vnímán jako hrozba národní bezpečnosti?

Proč se vláda místo toho zabývá kravinami, jako jsou americké vrtulníky, které nikdo nepotřebuje, leda ke spoluúčasti na přepadání cizích národů, kterým si přiděláváme nepřátele? Proč raději nemobilizujeme k obnově rozvrácené racionality?

Opravdu nebude nikomu vadit, když se nastupující generace změní ve vytřeštěné pošuky, jejichž hbité palce rozstřílejí na displeji všechno živé? Když ztratí schopnost rozlišit, co je život a co jen digitální řezanka, jíž jsou soustavně krmeni, aby se nějací akcionáři měli dobře?

Zle se vede zemi, napsal v posledních dnech svého života jeden z největších sociálně-demokratických myslitelů minulých desetiletí Tony Judt v pojednání o naší současné nespokojenosti (Rybka Publishers 2011). Burcoval k obraně alespoň toho, co už bylo vybojováno v minulosti. Proti pasivnímu přijímání tlaku všemocného zisku, který nepřipouští žádná omezení.

Tím největším omezením je ale schopnost obyvatelstva racionálně uvažovat, využívat nástrojů logiky, ze kterých je utkána i matematika, matka věd. Nenechat se oblbovat, toužit po tvořivém uplatnění, nikoliv odevzdanému slouhovství a konzumu a přeměně světa v hromady materiálního i duševního odpadu. Co se to v mládí nenaučíš, ve stáří těžko najdeš.

Je tu vlastně souboj dvou strategií, a obě trpí tím, že nejsou lidi. Podnikům chybí odborníci na IT. Problém s tím mají dokonce čtyři z pěti firem! Ale zdá se, že to není to hlavní. Hospodářská komora burcuje pro dovoz levných pracovních sil, které mají přendávat cosi odkudsi někam jinam. Jsou toho plné zprávy, stejně jako žadonění o obnovu učňovského školství. Mimochodem, jaký podíl z celkového počtu českých firem představují členové Hospodářské komory? A jsou to opravdu ty nejvýznamnější a nejperspektivnější?

Pokud ustrneme v průmyslovém pravěku, tak jsme ty slavné „zlaté české“ pohřbili zaživa do hnoje. Zabývat se podstatnými věcmi, to může být docela silné volební téma.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.