Globální oteplení o 1,5 stupně Celsia může přijít už roku 2040, varuje dlouho očekávaná zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC). Úspěch bude, když je zastavíme. Na pevnině je oteplení o polovinu vyšší než v povrchových vrstvách oceánu. Blíže k pólům je oteplování rychlejší, Česko už má za sebou dva stupně a v arktických oblastech to může být i 8 stupňů Celsia. Vyšší teplota v Arktidě se nás týká, může se ohlásit vpády studeného nebo mrazivého vzduchu v důsledku narušení polární cirkulace. Vlhkost z rozmrzlého moře zase přichází jako dubnové přívaly sněhu.

Další zjištění – růst teplot můžeme zabrzdit, ale máme na to jen pár let, aby se nevymklo z rukou. Ta dosažená teplota však nezmizí, proto budou pokračovat častější a intenzívnější extrémní jevy jako tání ledovců, stoupání mořské hladiny, extrémní sucho, povodně, požáry a hurikány. Kdybychom však nezasáhli, bude to mnohem horší. Teplotu sníží až aktivní odebírání skleníkových plynů z atmosféry, což zatím moc neumíme.

Dlouho odkládaná reakce si vybírán svou cenu. Její vyčíslení je vidět také na evropském trhu s emisními povolenkami, kde se ceny v posledních dnech vyšplhaly na 55 euro, tedy nad 1400 korun. Je to dvakrát víc, než byly dlouhodobé české předpovědi, ale podle klimatologů mohou tyto ceny vystoupat i na 200 euro za tunu emisí. Politici budou mít úkol, jak zabránit tomu, že půjde jen o transfer bohatství od spotřebitelů k elektrárenským společnostem.

Když už jsme se dotkli toho trhu, který vystoupal na rekordní úroveň už pár dní před zveřejněním zprávy IPCC, tam o žádnou vědu nejde. Proto je cenová křivka rozkolísaná, ale může vystihovat trend. Avšak samotné obchodování s emisemi problém neřeší. Vyšší cena povolenek usnadňuje rozhodnutí, zda se pustit do nákladných inovací, které by nakonec mohly vyjít levněji. Samotné plátce, elektrárny, ocelárny, však drahý uhlík dusí jenom chvíli, než všechny náklady přesunou na spotřebitele. Za stejné služby získají větší příjmy, zatímco spotřebitelé budou o to chudší. To by byl onen transfer bohatství, navíc s perverzní motivací, kdy zhoršování situace – růst emisí a jejich ceny – je pro znečišťovatele výhodné.

Proto se prosazuje přístup, kdy výnos z povolenek končí ve státní kase, která z něj dotuje programy typu „zelená úsporám“ na zateplování budov nebo obnovitelné zdroje. Objevují se také návrhy na univerzální klimatickou dividendu, kdy by se tento výnos rozděloval rovnoměrně mezi všechny obyvatele. Kdo má podprůměrnou spotřebu, platí méně a vydělá na tom. Ale vstupuje do toho i nerovnoměrnost příjmů, chudší musí vydat za energii větší podíl ze své mzdy.