Kolem Brexitu se to stále nepřehledněji zamotává, a tak není divu, že se tak zoufale pěstují témata, ve kterých jde o něco jiného. Už jen pár týdnů zbývá do okamžiku, kdy má vláda premiérky Theresy Mayové evropským partnerům vysvětlit, jak chce na jedné straně zachovat prostupnost severoirské hranice, a zároveň – na druhé straně - oddělit území Spojeného království Velké Británie a Irska od jednotného trhu a celní unie EU, se kterými už nechce mít nic společného.

Řešení irského problému je podmínkou pro to, aby Velká Británie odešla z Evropské Unie s dohodou, obsahující i přechodné období do roku 2022. Kdyby to bylo bez dohody, je to takříkajíc „z mosta do prosta“ s okamžitým zpřetrháním životně důležitých hospodářských vazeb. V Dolní sněmovně se na toto téma rozebíhá zásadní debata. Prvním vrcholem mělo být čtvrteční cvičné změření sil v podobě nezávazného hlasování o setrvání Velké Británie v celní unii s EU.

Konzervativci se tváří, že o nic nejde, ale dvě předchozí podobná hlasování už brexitýři prohráli. Vláda už musela akceptovat rozhodnutí parlamentu, že po odchodu z EU v březnu příštího roku bude následovat dvouleté přechodné období, kdy se nic nemění, aby mohly doběhnout alespoň základní přípravy systémové změny. V prosinci pak prošlo rozhodnutí, že jakoukoliv dohodu s EU musí nejprve schválit parlament.

Rozběh k další prohře vládní strategie proběhl v minulých dnech v Horní sněmovně, kde si odhlasovali setrvání v celní unii. Dolní sněmovna už jenom navazuje. Poměry sil jsou velice těsné. V Dolní komoře rozhoduje jen něco málo přes deset hlasů. Právě takovou má vláda premiérky Mayové většinu, když zkombinuje konzervativce s irskými unionisty DUP. Jenže názorový předěl vede jinudy. V Konzervativní straně je zhruba stejný počet odpůrců Brexitu, kteří v takovýchto otázkách hlasují s opozicí.

Také názory veřejnosti se změnily. Referendum o Brexitu vyhrála těsná většina, ale teď už by to dopadlo jinak. Narůstá obava, že pokud nebude po Brexitu ponechána celní unie s EU, přestane být Spojené království spojené. Celní unie s EU má však i silné odpůrce, neboť Británie by se tím zbavila vysněného práva sjednávat nezávislé obchodní smlouvy s jinými zeměmi. A to přece měl být hlavní smysl Brexitu!

Ve sněmovním výboru pro Brexit nyní ministr David Davis objasňoval podmínky, za kterých bude závěrečná dohoda schvalována. Co když parlament nebude s dohodou souhlasit? Dohoda může být podle Davise doplněna, padne-li „smysluplný návrh“. Vláda nechce brát sněmovnu vážně? „Pokud mi dokážete vysvětlit, jak napsat použitelný návrh, rád se proškolím,“ odvětil zdvořile ministr. Nevyvrátil ani možnost, že by premiérka Mayová případně obnovila jednání v Bruselu, aby vyhověla podmínkám parlamentu. „Ale teď vám nebudu radit, jak vytvářet okolnosti, které mohou podtrhnout vyjednávací pozici vlády,“ dodal už trochu nakvašeně (ZDE).

Jenže parlament reaguje jen na to, co se v zemi děje. To komplikuje situaci vlády, uvázlé v pasti vlastních iluzí, lstí a planých slibů. Začalo to taktickým trikem předchozího premiéra Davida Camerona. Chtěl oslabit skupinu euroskeptických fanatiků v Konzervativní straně, a tak jim dal prostor s referendem o Brexitu. Byl si jistý tím, že prohrají. Oni ani nechtěli vyhrát. Chtěli jen těsnou prohru, o které by pak tvrdili, že je porazily vládní manipulace s hlasováním. Chtěli jen morální vítězství, aby se posílila jejich protestní pozice.

Jenže plány nevyšly. Lidé vzali sliby politiků vážně, Brexit vyhrál a jeho strůjci byli zděšeni. Nigel Farage, který vedl UKIP, raději nenápadně zmizel. Bena Johnsona zase okamžitě přešly sny o funkci premiéra. Nakonec byl na ministerstvo zahraničí spíše zavlečen, aby nesl svůj díl odpovědnosti a musel hledat nějaké schůdné východisko ze strategické prohry, která byla způsobena snůškou manipulací a lží.

Pouhou maličkostí je původní tvrzení brexitýrů, že na tom občané vydělají, protože peníze ušetřené na platbách do Bruselu půjdou do Národní zdravotnické služby. Čerta starého, platit se bude. Jak ministerstvo financí zjistilo, Britové pošlou do Bruselu během nejbližších dvacet let „podstatně víc“ než byl původní vládní odhad 40 miliard liber, čili spíše ke stovce miliard liber. Výdaje budou větší a kšeft menší. Podle evropského vyjednavače Michela Barniera, londýnská City nemůže počítat s pokračováním dosavadního volného přístupu na evropský finanční trh.

Ani to však není to nejhorší. Hrozí vznik nové hranice buď mezi Irskými ostrovy a Británií, nebo mezi Irčany. Těžko říci, co je horšího. V paměti jsou severoirské poměry blízké občanské válce, kterou uklidnila až prostupnost hranice mezi touto britskou provincií a nezávislou Irskou republikou.

Na jednotném trhu a v celní unii se snadno obejdeme bez hranic. Pokud se však hranice obnoví, zlý sen se může vrátit. Zlobit se budou katolíci, žijící v naději, že jednou se obě poloviny ostrova úplně sjednotí, jak zní dlouhodobá dohoda. Pokud nechceme irské katolíky rozzlobit, hranice posuneme až mezi Irské ostrovy a Británii. Na irskou půdu by evropské zboží vstupovalo bezcelně, ale ze Severního Irska by se vozilo do Anglie jako do cizího státu. Jenže to zase rozzuří unionisty.

Severní Irsko hlasovalo proti Brexitu. Skotové na protějším břehu také, a k tomu už absolvovali i referendum o skotské nezávislosti. S tou nezávislostí to prohráli, ale vůdkyně nacionalistického hnutí a skotská premiérka Nicole Sturgeonová už sdělila, že po Brexitu se bude ve Skotsku hlasovat podruhé. A to může být inspirace i pro Severní Irsko.

O premiérce Mayové se říká, že si s Brexitem jen hraje. Sama původně hlasovala pro setrvání Británie v EU. Ta však tvrzení o hrách odmítá a rýsuje nejrůznější červené linie, přes které nejde vlak. Její úřad tak na začátku týdne vydal prohlášení, že je proti celní unii a uvažuje o řešeních „celního partnerství“. Problém putujícího zboží by vyřešilo tím, že Británie by vybírala cla partnerů z EU a posílala do Bruselu, a ostatní zboží by si pak proclila sama. Nasadila by se na to jakási nepříliš známá a spolehlivá technologie, která to vše ohlídá. Jak však dodávají odborníci, nejdřív za pět let. Pro začátek se právem kritizovaná byrokratická zátěž jedné celnice vyřeší tím, že zavedeme ještě složitější dvě…

Kdyby však Mayová prohrála, tvrdí novináři a její nepřátelé, nemrkne okem a vytáhne ze šuplíku řešení v podobě „celní dohody“, což je jiný název pro pokračování celní unie. Znamená to přijmout společná cla, o kterých však rozhodují jiní, a zřeknout se samostatného vyjednávání dohod o volném obchodu. Čili žádné „Brexit je Brexit“, ale „Brexit je Brexit bez Brexitu“. Bude to jako v EU, ale bez výhod, které jsme měli v EU. V takové situaci by se nejspíš chytilo druhé referendum, o kterém se nyní mluví stále častěji, a celá šaškárna by se odpískala.

Prohra Mayovou může ohrozit jen ve straně. Tam však má většinu a nemusela by odstoupit a vyhlašovat nové volby. Ani nemůže, protože parlament si odhlasoval zákon o stálém funkčním období. Každé funkční období však jednou končí a labouristický vůdce Jeremy Corbyn je v pozici Jožina z bažin, který už si zuby brousí.

Ledaže by mu do toho vlétlo práškovací letadlo. Nebo dokonce bombardování, kdyby tajné služby zjistily, že Corbyn cosi vyjednával už jako student v Praze, a trval na tom, aby se nabídlo něco novějšího…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele