V některých vzácných případech nepřímá vláda podporuje demokracii, v jiných udržuje autoritářství, konstatuje suše o americké praxi mezinárodních vztahů profesor David A. Lake z katedry politických věd na Kalifornské univerzitě v San Diegu.

Charta Spojených národů sice zavazuje „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení“, ale vztahy „podle pravidel“, jak je prosazují USA, jsou praktičtější. Dominantní vláda požaduje od podřízených států, aby souhlasily s jejími cíli. Když to dělají dobrovolně a do značné míry demokraticky, fajn, lze jim dopřát „domácí vládu“.

Pokud by se však někdo příliš cukal, musí se přejít k „přímé vládě“. Znamená to zlobivou vládu svrhnout, případně nahradit okupačním režimem a pokropit bombami, jako třeba v Iráku. Jenže to je strašně drahé.

Lepší je získat na svoji stranu místní elitu a největší podnikatele. Při volbách jim pak lze pomoci penězi, manipulací, nátlakem, zkrátka palcem na té správné misce vah. Když sami zvládnou to, k čemu by jinak byla zapotřebí intervence, dá se jim slíbit ochrana a politická budoucnost. Tomu se říká „nepřímá vláda“.

Technikám nepřímé vlády a budování hierarchických vztahů mezi dominantní vládou a podřízenými státy, ať už v banánových republikách Střední Ameriky, na Blízkém východě nebo v Západní Evropě, věnoval tento americký politolog celou knihu (David A. Lake: Indirect Rule. The making of US international hierarchy. Cornell University Press 2024).

Upozornila na ni noticka ve Foreign Affairs. Elektronicky je k dispozici okamžitě, máme přece Kindle. A tak jsem se do ní začetl, obléván studeným potem. Ne že bych nevěděl o spoustě podobných případů, na které zde narážím, ale poprvé se dozvídám, že je to standard. Žádné excesy, základní praxe.

Profesor Lake je významným odborníkem, jak dokládá jeho členství v Americké akademii věd a umění nebo období, kdy byl prezidentem Asociace mezinárodních studií či Americké asociace politických věd. Pomalu se blíží sedmdesátce, a tak se rozhodl napsat „dřeňovku“, nahlédnout pod pokličku toho, čemu se říká mezinárodní život „podle pravidel“. Podle pravidel nadiktovaných USA, které ve sféře svého vlivu udržují zřetelnou hierarchii. Je jasné, kdo velí, i kdo poslouchá.

Ptáte se na demokracii, lidská práva, nebo rovnost mezi národy? Jistě, jsou tu také, jako příležitostný luxus. Chvilkové třešničky na dortu, pomíjivé jako štěstí, muška jenom zlatá.

Proč je tomu tak? Jak se k tomu Spojené státy dostaly? Mohou si to dovolit, mají na to, oportunisticky využívají příležitostí ve svůj prospěch, vysvětluje autor:

„Spojené státy a jejich lid nejsou ve své podstatě ani dobří ani špatní. Nejsou svou povahou ani propagátoři demokracie, ani podporovatelé krutých diktátorů, ani úmyslnými vůdci ani imperialisty. Jako národ jsme spíše oportunisté, kteří se přizpůsobují místním podmínkám při prosazování svých vlastních zájmů prostřednictvím toho, co zde budu nazývat nepřímou vládou – naším primárním mechanismem mezinárodního vlivu v posledních 125 letech.“

„Snažím se odhalit přetrvávající praxi, která do značné míry unikla pozornosti jak akademiků, tak politiků ve Spojených státech,“ dodává.

Nejde tedy o nic nového. Jen se o tom hlasitě mlčelo. Zkusím reprodukovat hlavní myšlenky.

Nepřímá vláda prosazuje politické změny v podřízené zemi ve prospěch dominantní moci, ale musí se pak vypořádat se dvěma nezamýšlenými důsledky.

Tím prvním je zmíněná případná podpora drsných diktátorů a autoritativních režimů, když tam nenarazíme na nikoho lepšího. Těm se přirozeně musí něco nabídnout, ale tyhle náklady nese zbytek společnosti, který je na tom hůř, než kdyby zahraniční podpory nebylo.

Za rovnovážného vztahu pomoc dominantního státu umožňuje spojenecké skupině úspěšně potlačovat opozici. Represe není, jak by řekli programátoři, „chybou", ale „rysem", součástí nabídky, i když se může lišit svým rozsahem. Pokud spojenecká skupina představuje velkou část společnosti, která si jen není jistá svou schopností vládnout proti odhodlaným menšinám, je nepřímá vláda slučitelná s demokracií. Lze ji považovat za relativně legitimní, jak tomu bylo v poválečné západní Evropě.

Klíčové je v takových případech, aby spojenecká skupina vyhrála volby. V tom se jí musí všestranně pomoci – penězi, tlakem, manipulacemi, zastrašováním. Nakonec je opozice "přirozeně" potlačena u volebních uren a můžeme slavit.

Jenže v mnoha případech je spojenecká skupina jen relativně malou elitou v nejisté politické pozici. Zachování moci této skupiny vyžaduje autoritářskou vládu. A tak, bez ohledu na řeči o nezlomné oddanosti demokracii, jsou-li spojenci jen malé elity, dominantní stát podpoří své elitní spojence v potlačování většiny společnosti jako ve Střední Americe nebo na Blízkém východě, vysvětluje profesor Lake.

Je tu ale ještě druhý nezamýšlený důsledek. Pokud Spojené státy podporují nějakou malou elitu s hnusným režimem, vystavují se riziku nejen pouhého nárůstu antiamerických nálad, ale také útoků odbojových (korektně - teroristických) skupin. Opozice se bude vymezovat nejen vůči malé domácí elitě, ale i vůči jejímu patronu, který ji udržuje u moci.

„To znamená, že opozice bude vzdorovat nejen místnímu režimu, "blízkému nepříteli", ale také dominantnímu státu, "vzdálenému nepříteli", což je rozlišení, které zpopularizovala al-Káida, aby ospravedlnila své útoky na Spojené státy,“ připomíná autor.

Podřízené vlády s podporou dominantní moci se mohou cítit silnější a bezpečnější také v konfliktech se zahraničními protivníky a mohly by své dobrodince zatáhnout do nechtěné války. Hrozí oportunismus ovládaných, kteří se snaží využít toho, že také ovládající má o co přijít. Proto musely být metody vládnutí v jednotlivých státech doplněny mezinárodní hierarchií, která Spojeným státům umožňuje regulovat vztahy nejen vůči dominantní moci, ale také mezi podřízenými státy.

Tenhle problém je názorně ilustrován vývojem poválečné Západní Evropy. Ta byla válkou zničená, vyhladovělá, zatímco Spojené státy prožívaly obrovský průmyslový rozvoj a s ním spojenou nadprodukci, která vyžadovala zásadní rozšíření exportních trhů. Z toho vznikl Marshallův plán, urychlující hospodářskou obnovu a schopnost Evropy nabídnout nějakou protihodnotu. Část té protihodnoty představovaly investice amerických firem, ale s tím vznikla i potřeba jejich ochrany.

Po velké debatě v USA, která se rozběhla brzy po válce a dlouho narážela na odpor izolacionistů, nakonec padlo rozhodnutí, že v Německu budou trvale umístěny americké základny poblíž hranice se sovětskou sférou vlivu. Jenže převládající postoj německé veřejnosti tenkrát podporoval spíše neutralitu a opuštění konfrontačních idejí. Reprezentovala jej sociální demokracie, zatímco křesťanští demokraté naopak spojovali s americkou přítomností naděje na urychlení rozvoje.

Techniku řešení najdete na stranách 166 - 167:

Když byly pochyby, jak volby dopadnou, Spojené státy intervenovaly i skrytě, aby zajistily, že zvítězí alespoň centristické nebo nejlépe středopravicové strany. Tyto centristické koalice pak zavedly politiku upřednostňovanou Spojenými státy, čímž vytvořily západní ekonomický a bezpečnostní blok, ovládaný nepřímo Washingtonem.

Vztahy mezi Spojenými státy a jejich západoevroposkými spojenci však nebyly vztahy mezi rovnými. Žádná velká anarchie se tu nepřipouštěla. Vznikla dodatečná sada pravidel, která omezovala rozsah nezávislých akcí Západoevropanů. Byly zakázány dvoustranné vztahy se Sovětským svazem nebo samostatné vojenské operace bez předchozího souhlasu Washingtonu.

Pax Americana nevznikl šťastnou náhodou a nebyl produktem zcela apolitického procesu. Spojené státy záměrně manipulovaly domácí politiku svých západoevropských podřízených, dokud oni sami nezačali chtít to, co Washington chtěl, aby chtěli. Pak souhlasili s tím, že budou žít v rámci dodatečných pravidel, která měla omezit oportunismus. Spíše než anarchistickou spolupráci, vedenou benevolentním hegemonem a posilovanou mezinárodními institucemi, byl Pax Americana souborem hierarchických vztahů, které byly v klíčových poválečných letech řízeny prostřednictvím nepřímé vlády. Bylo to, jak slavně napsal Geir Lundestad, "pozvané impérium".

A v tomhle žijeme i my. Zdá se, že se to drolí až teď, skoro po osmi desetiletích. Proti budou do posledního dechu ti, kdo věří, že je Američan zachrání, kdyby je občani nechtěli.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele