Se vztahy mezi EU a Čínou to není tak zlé, i když březnová strategická studie Evropské komise mluví o potřebě vnímat Čínu jako „soupeřící systém“ (systemic rival). Nicméně oba „rivaly“ něco sjednocuje, a to je odpor k celní válce, kterou se snaží rozpoutat vůči čínské i evropské konkurenci americký prezident Donald Trump. Na úterním „minisummitu“ v Paříži, kde se setkali s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron, německá kancléřka Angela Merkelová a předseda Evropské komise Jean-Claude Junker, byla podle listu Guardian shoda v tom, že Trumpovi neustoupí.

Detaily neznáme, ale základní je signál, že v Evropě se začíná prosazovat racionální vztah k Číně, snaha odpoutat se od předsudků a ideologických floskulí a orientovat se na věcné problémy a jejich řešení. Bylo to patrné také ze zajímavé události, která se odehrála v Praze. S prezentací zprávy o výhledech evropské ekonomiky (EEAG Report on the European Economy 2019) přijel pravděpodobně nejvlivnější evropský ekonom profesor Clemens Fuest z Manheimské univerzity, donedávna ředitel IFO institutu, a takříkajích „rocková hvězda“ ekonomie. Je nesmírně populárním mluvčím, protože spojuje výjimečnou erudovanost se schopností – a cílenou snahou – oslovovat i širší veřejnost. Aniž by byl banální, pochopitelně. Značnou část výkladu věnoval vztahu EU a Číny.

Vzhledem k Fuestově vlivu lze z jeho vystoupení vyčíst, jaká argumentace ležela v deskách německé kancléřky, když se chystala na ono interkontinentální setkání do Paříže. V dubnu proběhne širší jednání na bázi všech leadrů EU s čínským premiérem Li Kche-čchiangem v Bruselu. Podívejme se tedy na toto téma očima profesora Fuesta:

Čína prochází strukturálními přeměnami, které budou mít své vítěze, ale některé regiony na tom prodělají. Je to tedy značný problém.

Nikdo v Evropě nezpochybňuje, že s Čínou se má obchodovat. Pokusy vnést do evropské politiky ochranářské prvky a omezit obchodování s Čínou nemají podporu. Mluví se o narovnání obchodu, o tom, že státní podpora jej pokřivuje, ale nikdo nenavrhuje, abychom přerušili obchodování s Čínou.

Trochu jiné je to s toky kapitálu. Do Číny proudí spousta přímých zahraničních investic, také evropské firmy tam investují. V minulých letech byl tento přiliv velice silný, ale teď už roste jen stejným tempem jako hrubý domácí produkt, není rychlejší. Zato čínské investice v zahraničí rostou mnohem rychleji než HDP.

(Dodejme – rostou však z nižšího základu. Během profesorova výkladu zasvítil na plátně graf, ze kterého bylo možné vyčíst velkost rozdílu investic směrem ven z Číny a směrem do Číny. Se zahraničními investicemi v Číně je spojena čtvrtina čínského HDP, to je dvakrát víc, než kolik představují čínské investice do zahraničí.)

Část čínských investic míří i do Evropy a spoustu lidí to začíná zneklidňovat. Je to hlavně proto, že velkou část nepředstavuje budování továren na zelené louce nebo budování něčeho nového, ale jedná se o slučování a převzetí evropských firem čínským investorem. Vzniká otázka, co to s námi udělá.

Na začátku je nutno říci, že je zcela normální, když se podnikají takovéto investice. Zajímavá je motivace na čínské straně. Najdeme tam úsilí o diverzifikaci. Čína má obrovský obchodní přebytek, který do roku 2012 investovala hlavně do státních dluhopisů USA. Čínská národní banka tak vlastní 1,3 bilionu USD ve státních dluhopisech. To je hodně. Říká se, že USA jsou závislé na čínském věřiteli, ale je tomu spíš opačně. Je to věřitel, kdo se musí zamyslet nad tím, že dlužník kryje dluh hlavně penězi, které si případně sám vytiskne. Kdyby se Čína zítra rozhodla své americké státní dluhopisy prodat, americká vláda je klidně koupí. Čínská vláda se proto správně rozhodla zastavit nakupování amerických bondů a diverzifikovat své investice.

Vedle toho vidíme také snahu čínských soukromých investorů, jak ochránit své peníze před čínskou vládou. Mají obavu, že v Číně samotné jsou jejich vlastnická práva méně jistá a hledají i daňové výhody. Další investice sledují zajištění potřebných surovinových zdrojů, ale to je také v pořádku, dělají to všichni. Také evropské a americké společnosti investují v zahraničí, aby si zajistily potřebné suroviny. Podobně je to se snahou investovat v zahraničí s cílem vytvořit nové příležitosti pro prodej exportního zboží.

Nakonec jsou tu i pokusy dostat s k novým technologiím. Někteří pozorovatelé nad tím vyslovují velkou obavu. Ale ani tady nejde o nic jiného, než co dělají třeba americké společnosti. Jestliže vám za technologii dobře zaplatí, je to v pořádku. Nicméně, začíná se mluvit o potřebě vytvoření jasnějšího rámce pro tyto aktivity.

Německá vláda už zpřísnila pravidla pro přebírání německých podniků a důvodem byly čínské investice. Především je třeba vědět, zda za čínským soukromým investorem nejsou nějaké státní dotace, což by ho zvýhodnilo v soutěži s ostatními zájemci. Některé statistiky ukazují, že čínské firmy platí za evropské firmy více než jiní investoři. Ale podle jiných teorií platí naopak méně.

„Jako ekonom bych řekl, že pokud platí víc, nad tržní cenu, je to skvělé,“ soudí profesor Fuest. Ale pak je tu ona jiná teorie, že platí méně. Proč? Možná se jednalo o německého výrobce robotů Kuka, kterého Číňané koupili. Tady však může vstoupit do hry fakt, že se jedná o přímého konkurenta čínských firem, což může být doma přijímáno nevlídně.

Jiný pohled na čínské investice nabízí zpráva z Fuestova výzkumu na bázi uskutečněných obchodů. Jak profesor konstatoval, většina diskusí se odehrává na bázi spekulací, proto je užitečné přispět něčím, co je podloženo ekonomickými důkazy. Co tedy lze vyčíst z doložitelných fakt o čínských převzetích?

Práce Fuestova týmu se opírala o data ze 170 tisíc případů slučování a převzetí podniků za čínské účasti. Porovnávaly se tedy čínské akvizice v různých zemích. A otázka zní: Najdeme u těchto čínských akvizic nějaké odlišnosti?

Charakteristickým prvkem čínské ekonomiky je existence velkého množství státních podniků. Jsou to podniky ve vlastnictví centrální vlády i regionálních vlád. Proto výzkum rozlišil soukromé a státní investory z ČLR. Tyto dvě skupiny pak porovnával s investory z jiných zemí. Nakonec něco našel, a je to doloženo daty.

Hodně soukromých akvizic se odehrávalo v daňových rájích a offshorových zahraničních centrech. To může mít souvislost kapitálovou kontrolou v Číně, které se chce někdo vyhnout.

Investice čínských státních podniků jsou jiné a soustřeďují se do několika sektorů – přírodní zdroje, strojírenská výroba a infrastruktura. Tam soukromí investoři nejsou. Dalším cílem čínských státních podniků jsou investice do státních podniků v jiných zemích. Ale to dělají státní společnosti i jinde.

Čínské soukromé firmy se však v jedné věci jasně liší, orientují se na nízkou produktivitu a nízkou zadluženost. Jedena z interpretací zní, že mají lepší přístup k financování z domova, protože čínský bankovní systém je řízen státem. Možná je v Číně nákup akcií a vlastnických práv nějak usnadňován, takže čínské společnosti mají výhodu před evropskou a americkou konkurencí. Proto jiní investoři vyhledávají spíše méně zadlužené společnosti, které jsou pochopitelně dražší.

Čínské investice se tedy odlišují orientací na nízkou produktivitu, nedostatek likvidity a vysokou zadluženost, a ukazují tak na pokřivené konkurenční prostředí a možná nějakou podporu z domácího bankovního systému. A pokud jde o ceny, tady se ukázalo, že čínské firmy neplatí víc, platí naopak méně. Otázka zní, proč tomu tak je.

Po vzniku iniciativy Pás a Stezka však došlo ke změně vzorce chování, podobně po vzniku programu Made in China 2025. Ten druhý program se soustřeďuje na zvýšení úrovně čínského průmyslu. A tady vidíme, že čínské státní společnosti změnily svůj přístup k akvizicím, ale soukromé nikoliv. Státní investice jsou výběrové, program se týká deseti sektorů špičkových technologií. Také v programu Pás a Stezka vidíme, že zapojené země přitahují pozornost hlavně čínských státních společností.

V závěru se pak výzkumníci zamysleli nad tím, co by měla Evropa dělat. Je to prý jasné, měla by využít váhu toho, jak cenný je přístup na evropský trh. Pro Čínu je tento trh velice důležitý, a tak lze tuto páku využít nikoliv k tomu, že bychom evropský trh Číně uzavřeli, ale k tomu, aby se evropští investoři dostávali snadno na ten čínský, shrnul profesor Fuest.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele