Evropská centrální banka naopak zkouší peníze do ekonomiky přidat. Nejnovější pokus má zároveň zabránit tomu, aby tyto peníze skončily jen v bankách.

Cílem je pomoc reálné ekonomice.

Prožíváme zvláštní mezidobí. Předstihové ukazatele, jako jsou nové zakázky, podnikatelská důvěra, rozdíl krátkodobých a střednědobých sazeb, akciové trhy, to všechno ukazuje v Evropě i u nás blížící se konec sestupné fáze hospodářského cyklu. U nás je to složitější, protože ekonomiku tíží také nesmyslné makroekonomické nastavení, kdy dušnost (projevující se nedostatečnými rozpočtovými příjmy a vysokým schodkem veřejných financí) léčíme větším přiškrcením. V EU to není tak jednoznačné. Vlády, které jsou v zajetí redukčních pověr, to hltají o poznání méně. A ECB se orientuje spíše na vzor amerického Fedu, který pumpuje peníze do ekonomiky.

Amerika nejsme, tam funguje také fiskální přerozdělování, které se opírá o dvacetkrát vyšší federální rozpočet v poměru k HDP než jaký má EU. Fed má také volnější ruce v nekonvenčních opatřeních, jako je kvantitativní uvolňování (QE), které v mnohém připomíná příslovečné „peníze z helikoptéry“ (ale sebrat to smějí jen banky). Tohle zatím ECB nesmí, přestože řeší důsledky průšvihu podobného druhu jako za Velkou louží – na začátku byly bankovní krize. Banky tedy byly znárodněny nebo doplněny kapitálem z veřejných zdrojů, ale ten začal zvyšovat státní zadlužení, až do toho státy spadly taky. Předlužené vlády pak ztrácely možnost financování z trhu, protože úrokové sazby byly příliš vysoké, zatímco daňové příjmy – i v důsledku úsporných opatření – klesaly prudce dolů.

Kvantitativní uvolňování a přímé financování zadlužených vlád jsou mimo dosah ECB. Přímá pomoc smí být poskytována jen ze zvláštních unijních fondů jako je ESM, musí to být součástí společných programů fiskálního přizpůsobení, která se opírají o mezivládní dohody a je k nim přizván i Mezinárodní měnový fond. Výsledkem je obvykle zhoršení situace, ale na to se přišlo až s časovým odstupem.

Něco však přesto může ECB dělat sama a využívá maximum, co jí pravidla – i při mírném násilí – dovolují. Například proti vysokým úrokům státních dluhopisů na trzích použila zbraň, která je levnější než přímá unijní pomoc zadluženým vládám. Pustila se totiž do nákupů těchto cenných papírů na sekundárním trhu (program SMP). Vstoupila tam jako hráč s neomezenými možnostmi, a tak není divu, že výnosy dluhopisů sletěly dolů a zejména tomuto zásahu vděčíme za extrémně nízké úrokové sazby (proti kterým teď ČNB bojuje na českém hřišti oslabováním koruny).

Vedle toho ECB extrémně zvýšila palebnou sílu komerčních bank, neboť podstatně rozšířila běžný způsob svých měnových operací a prodloužila splatnost použitých instrumentů. Běžně jsou banky refinancovány 14 denním repo, to znamená, že vymění zástavu státních cenných papírů za hotovost, kterou pak vrací po 14 dnech s nejnižším úročením v ekonomice (u nás základní sazba ČNB). ECB však tuto lhůtu prodloužila na tři roky (LTRO), stanovila úrok na jedno procento a uvolnila tak v několika vlnách tisíc miliard euro.

Novinkou může být LTRO s upravenými pravidly, o kterých se právě doslechl německý list Süddeutsche Zeitung, a od něj to dál začaly šířit agentury. Nová sada levných úvěrů s delší splatností než jaké se používá pro běžné refinancování, by byla nabídnuta těm bankám, které doloží, že peníze půjčují reálné ekonomice. Že tedy ukončí úvěrové sevření, ve kterém se nacházejí evropské průmyslové podniky, služby a maloobchod.

Zprávu lze nalézt také na serveru Patria ( http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2504038/ecb-pry-uvazuje-o-novych-levnych-uverech-pomoci-maji-firmam.html ).

Ještě větší bombu představuje další tvrzení SZ, že v ECB probíhají konkrétní diskuse o možnosti použít negativních depozitních sazeb (mínusový úrok). Šlo by o krok stejným směrem, jaký už krátce vyzkoušelo malé Dánsko. V ČNB tento krok také zvažovali a vyšlo jim, že by potřebovali jít na – 0,9 %, což se jim zdálo nerealizovatelné, a proto se rozhodli pro devalvaci koruny o 5 procent.

Je však možné, že ČNB sleduje jiné cíle než ECB. Česká centrální banka dýchá spíše za banky než za spotřebitele, a tak vnímá obtíže, které pro banky znamená prostředí s minimálními úroky. Banky pláčou, že se na tom nedá vydělat, přestože úvěrové riziko v hospodářské recesi zákonitě stoupá. A toto riziko je o to nebezpečnější, že v příštím roce mají proběhnout další stress testy podle nových standardů bankovní obezřetnosti a kapitálové vybavenosti Basel III. Má to být zkrátka tvrdší a soustředí se to hlavně na větší banky. České pobočky zahraničních bank, které tvoří prakticky bez výjimky náš bankovní sektor, jsou na tom podle všeho dobře, ale je možné, že peníze budou potřebovat zahraniční centrály našich bank. A tak se musí proti nízkým úrokům zasáhnout rozhodněji, byť to značnou část české ekonomiky, které to zdraží dovozy, rozhodí.

Publikováno se souhlasem vydavatele.