Italské statistiky jasně ukazují, že koronavirus není obyčejná chřipka. Ve chvíli, kdy to píšu, tam zatím mají 15 tisíc případů a tisíc mrtvých. Ale nemoc běží, podstatnější údaj bych viděl v tom, že skoro pětina registrovaných případů je těžkých. Pro srovnání v ČR chřipka každoročně zkosí tak 1500 osob, ale při daleko větším rozšíření. V sezóně 2018 – 2019 u nás vyhledalo lékaře s akutní respirační infekcí a chřipkou celkem 996 tisíc osob. (ZDE)

Rozhodná reakce vlády proti podstatně nebezpečnějšímu Covid-19 je tedy na místě.

Pandemie však nespadla z nebe. Je důsledkem toho, že celý náš svět je oslaben. Nejsou to jen klimatické změny, které epidemii provázejí také horečkou krajiny a měst. Tato vlna rekordních teplot je pandemií zastíněna a možná zkrátí její řádění, ale až karantény skončí, nastoupí letní sucha a vedra a starosti se vrátí.

Také světový finanční systém je prorostlý rakovinou, která obludně zvětšila jeho rozměry a pohlcuje stále větší podíl z toho, čím se má uživit celá společnost. Teď je na pokraji kolapsu, jednodenní propad amerického burzovního indexu S&P 500 skoro o deset procent byl překonán jen za velké krize 1929 a po burzovním kolapsu z října 1987, který však byl jednorázovým důsledkem nezvládnutí nových obchodovacích systémů.

Na propastný rozdíl mezi výnosem práce a kapitálu upozorňuje francouzský ekonom Thomas Piketty v Kapitálu 21. století. Poměrně pracně, studiem archivů a databází, zjišťoval nejprve podíl kapitálu v národním produktu, a pak i jeho celkový výnos. Ve vyspělých kapitalistických zemích činí souhrn různých forem kapitálu zhruba šestinásobek celkových ročních příjmů v zemi. V běžném roce pak bývá kapitálový výnos na nějakých 5 procentech (ze kterých inflace ukousne 2–3 procentní body). Jestliže však těchto 5 procent sklízíme šestkrát (zásoba je šestinásobek), pak máme k dispozici 30 procent veškerých národních příjmů. To je jedním slovem šílené.

Kapitál má přitom několik důležitých vlastností. Má jej jen někdo, alespoň ten významný. Druhou vlastností je to, že jen ten významný vynáší vždycky. Například na obnově po finanční krizi 2008 vydělalo jen 10 procent největších majitelů finančních aktiv, zatímco penzijní fondy, kde mají aktiva obyčejní lidé, krachovaly a prodělávaly. Při nedělní televizní debatě v arizonském Phoenixu s Joe Bidenem chce Bernie Sanders položit otázku, co Biden říká skutečnosti, že tři nejbohatší americké rodiny vlastní víc než dolní polovina obyvatelstva USA.

Nemocná je také energetika, a rozhodně zrovna ta česká. Její přecentralizované systémy mají obrovskou vnitřní spotřebu, už jen tím, kolik elektřiny se promění v dlouhých drátech v teplo a ztratí do vzduchu. Další rozvoj přenosové sítě má tyto slabiny ještě prohlubovat, protože se bude přizpůsobovat stavbě dalších jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně.

Máme sice koncepci budování „chytrých sítí“ pro potřeby nastupující decentrální energetiky, ale ta centrální nastupuje mnohem důrazněji. Národní klimaticko-energetický plán počítá se zvýšením podílu zelené elektřiny do roku 2030 jen o tři procentní body na 16,9 procenta, všechno ostatní má zařídit jádro. To znamená obrovský stálý zdroj, který po nejbližších šedesát let znemožní snižovat energetickou spotřebu, ledaže bychom pak tu nadbytečnou drahou elektřinu vytloukali přes elektrody někde do rybníka.

Avšak uvidíme, jestli virus trochu neochladí naše nadšení, když se nyní zjišťuje, že i v době nejtěžších epidemií musí být v těchto elektrárnách potřebný počet odborně připravených zdravých lidí, i kdyby tam měli být třeba rok pod uzavřením. To je další omezení, které jsme si zatím příliš neuvědomovali. A nezapomeňme na riziko nedostatku chladicí vody, až začnou naše řeky – podobně jako opakovaně Labe – v letních vedrech vysychat. Elektrárny potřebují zhruba stejně vody jako všechny domácnosti.

Dokončuji zrovna televizní dokument o tom, jak nám mohou při ochraně klimatu pomoci nové technologie (včetně pružných výrobních systémů s umělou inteligencí) a vyslechl jsem spoustu informací o potenciálu obnovitelných zdrojů v České republice. Například to, že Česko se geograficky i kulturně podobá jižnímu Německu. Proč by tedy nemohla být větrná energie využívána podobně jako u nich? I když započteme omezení, která oni ctí také, když například kvůli krajinnému rázu někde větrníky instalovat nejde, stále máme potenciál pro výrobu 10 až 20 procent elektřiny z větru. Je dost větrných míst, kde lze získávat proud za 1,50 – 2,00 Kč/kWh. (ZDE)

Podobně je to se sluneční energií, jejíž využívání začíná být směrováno nejen na střechy, ale také k agrivoltaice, tedy soužití se zemědělskou produkcí. Například formou vertikálních poloprůhledných panelů ve velkých odstupech, aby mezi nimi projel traktor se zemědělským nářadím. Jejich působení je dokonce zemědělsky pozitivní. Někde pomáhají zastiňovat citlivější plodiny, jinde zase fungují jako větrolamy a snižují odpar z půdy. (ZDE)

Jednou z krutých slabin České republiky je nadměrná závislost na zahraniční spolupráci i v oborech, kde je to zbytečné. To je největší chyba hospodářské strategie. Podmínky jsou přitom nastaveny tak, aby se tato chyba vyplácela. Tedy vyplácí se jen někomu, o nevýhody se dělí ti ostatní. Nejkřiklavější příklad představuje zemědělství, které v loňském roce rekordně vydělávalo, přestože bylo sucho, pokračuje devastace půdy a převažuje výroba základních surovin, které se zpracovávají v zahraničí.

Ministr zemědělství Miroslav Toman si to uvědomuje, ale je otázka, čeho může dosáhnout v prostředí mocných zájmových skupin, které si na to zvykly a žijí z toho. Tohle zaznělo v těchto krizových okamžicích:

„Snad si lidé právě v těchto dnech uvědomí, jak důležité tuzemské zemědělství a výroba potravin je. Jde o strategické sektory, které musíme dostatečně podporovat. V současné chvíli je důležité také zajistit pro tyto sektory i dostatek dezinfekčních prostředků a ochranných pomůcek, prioritní přístup ke zdrojům nebo finanční úlevy, například pozdější platbu DPH, aby nebyla výroba potravin jakkoliv ohrožena,“ uvedl ministr. (ZDE)

Já bych to podpořil, ale s důležitým doplněním. Teď dělejme všechno proto, ať to zůstane v chodu. Ale pro budoucno musíme spoustu věcí zásadně změnit. První je systém dotací na plochu, to je nesmysl, který zaslepeně financuje i vraždu půdy, bezohledné zacházení, kdy z půdy mizí veškeré organismy a stává se jen substrátem pro minerální hnojiva a pesticidy. Druhou je podpora největších výrobců, kteří jsou tak logicky orientováni na export základních surovin a zbavují nás potenciálu přidané hodnoty a lokální potravinové soběstačnosti. Třetí je neexistence systematické podpory lokálního ekonomického cyklu, chybějící finanční zdroje, poradenská síť, propojenost s výzkumem, podpora pilotních programů, na kterých by se to mohli všichni učit. Nemluvě o dostupnosti půdy pro komunitní potřeby.

Svět je nemocný. Přišel okamžik pravdy. Jistě, napřed dejme do pořádku plíce. Ale pak už se zaměřme i na to další. Těch chorob je nějak moc, a až to s námi sekne, nebude to pěkné...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele