Síkelovo mezinárodně spolupracující eurokomisařství může teoreticky udělat díru do světa, pokud by zmobilizoval prostředky a pomoc, která by natolik zlepšila život v partnerských zemích, až by odpadl jejich zájem o účast v imigrační vlně do Evropy. Samozřejmě, že stejně dobře může natrhnout díru na druhém konci evropského těla, když se zaměří na projekty, které zajistí Evropě strategické suroviny a partnerům ještě hlubší bídu, jak to udělali Francouzi uranové velmoci Nigeru.

Pokud jde o Afriku, ihned narazí na Čínu, která to myslí s partnerstvím s černým kontinentem doopravdy. Tady vycházím z toho, co na našich stránkách napsal vynikající znalec čínské scény Jan Campbell o summitu Fóra pro spolupráci Afriky s Čínou (FOCAC), které proběhlo před pár dny v Pekingu. Nevím, jestli jsem někdy v minulosti narazil na tak dokonale propracovaný plán regionálního rozvoje, kde nejde o to, jak černochy obrat a jejich zemi vydrancovat v koloniálním stylu, ale o budování skutečného partnerství.

V zásadě jde o to, aby také na africké straně vznikala přidaná hodnota, která poslouží rovnoprávnější směně. Pozoruhodná je například kapitola dohod, která se věnuje standardizační spolupráci a výzkumu v oblasti norem, což je vstupní brána pro dodavatelské vztahy. Na to navazuje podpora síťového rozvoje průmyslových parků, finanční a odborná podpora pro malé a střední podniky a vzdělávání obchodních manažerů. Dojde pochopitelně i na elektrárny, silnice a přístavy, ale protože Číňani jsou poetické duše, do programu zařadili také „1000 malých a krásných projektů na zlepšení životních podmínek lidí“.

V tom jim fandím a rovnou říkám, že tohle EU neumí. Umí – možná – velké akce, s obrovskými rozpočty a ne vždy tomu odpovídajícím efektem, ale na ty malé je krátká. Vyslechl jsem tenhle výklad v etiopské Addis Abebě od generálního ředitele unijního výzkumu, který financoval pilotní projekt malé venkovské akvakultury. Vybrané vesnice v Etiopii, Keňi a Ugandě si budovaly malé rybníčky, ve kterých místní lidé chovali tilápie krmené zemědělskými a potravinářskými odpady. Po šesti měsících je vylovili a měli trochu proteinu ke své dosti chudé výživě. Podmínkou bylo, že je to nebude stát nic, protože jejich kapsy, pokud nějaké vůbec měli, byly vždycky prázdné.

Když jsem se onoho generálního ředitele zeptal, zda teď tento projekt BOMOSA rozjedeme ve velkém, smutně se usmál a řekl, že to nejde. Nejsou peníze? V tom nebyl problém, ale africké vesnice jsou z Bruselu neviditelné, nikdo nedokáže administrovat tisíce malých a krásných akcí, které pomůžou lidem v nějaké vísce, ale úplně umoří aparát bruselského centra, který musí vynaložit stejné úsilí na plovoucí plošinu se síťovou klecí pro ryby, což byla podstata projektu, jako na uranový důl. Není divu, že se těm dolům věnují raději.