Síkelovo mezinárodně spolupracující eurokomisařství může teoreticky udělat díru do světa, pokud by zmobilizoval prostředky a pomoc, která by natolik zlepšila život v partnerských zemích, až by odpadl jejich zájem o účast v imigrační vlně do Evropy. Samozřejmě, že stejně dobře může natrhnout díru na druhém konci evropského těla, když se zaměří na projekty, které zajistí Evropě strategické suroviny a partnerům ještě hlubší bídu, jak to udělali Francouzi uranové velmoci Nigeru.

Pokud jde o Afriku, ihned narazí na Čínu, která to myslí s partnerstvím s černým kontinentem doopravdy. Tady vycházím z toho, co na našich stránkách napsal vynikající znalec čínské scény Jan Campbell o summitu Fóra pro spolupráci Afriky s Čínou (FOCAC), které proběhlo před pár dny v Pekingu. Nevím, jestli jsem někdy v minulosti narazil na tak dokonale propracovaný plán regionálního rozvoje, kde nejde o to, jak černochy obrat a jejich zemi vydrancovat v koloniálním stylu, ale o budování skutečného partnerství.

V zásadě jde o to, aby také na africké straně vznikala přidaná hodnota, která poslouží rovnoprávnější směně. Pozoruhodná je například kapitola dohod, která se věnuje standardizační spolupráci a výzkumu v oblasti norem, což je vstupní brána pro dodavatelské vztahy. Na to navazuje podpora síťového rozvoje průmyslových parků, finanční a odborná podpora pro malé a střední podniky a vzdělávání obchodních manažerů. Dojde pochopitelně i na elektrárny, silnice a přístavy, ale protože Číňani jsou poetické duše, do programu zařadili také „1000 malých a krásných projektů na zlepšení životních podmínek lidí“.

V tom jim fandím a rovnou říkám, že tohle EU neumí. Umí – možná – velké akce, s obrovskými rozpočty a ne vždy tomu odpovídajícím efektem, ale na ty malé je krátká. Vyslechl jsem tenhle výklad v etiopské Addis Abebě od generálního ředitele unijního výzkumu, který financoval pilotní projekt malé venkovské akvakultury. Vybrané vesnice v Etiopii, Keňi a Ugandě si budovaly malé rybníčky, ve kterých místní lidé chovali tilápie krmené zemědělskými a potravinářskými odpady. Po šesti měsících je vylovili a měli trochu proteinu ke své dosti chudé výživě. Podmínkou bylo, že je to nebude stát nic, protože jejich kapsy, pokud nějaké vůbec měli, byly vždycky prázdné.

Když jsem se onoho generálního ředitele zeptal, zda teď tento projekt BOMOSA rozjedeme ve velkém, smutně se usmál a řekl, že to nejde. Nejsou peníze? V tom nebyl problém, ale africké vesnice jsou z Bruselu neviditelné, nikdo nedokáže administrovat tisíce malých a krásných akcí, které pomůžou lidem v nějaké vísce, ale úplně umoří aparát bruselského centra, který musí vynaložit stejné úsilí na plovoucí plošinu se síťovou klecí pro ryby, což byla podstata projektu, jako na uranový důl. Není divu, že se těm dolům věnují raději.

Natáčeli jsme tam Nedej se, které bude ještě někde v archivu pod názvem Naučte je chytat ryby. Projekt vznikl na vídeňské univerzitě BOKU (pro kulturu půdy, fakticky pro ekologické zemědělství). Vídeňští profesoři se spojili s africkými doktorandy a systematicky studovali dostupné zdroje rybích krmiv (typicky nať z manioku a podobných plodin nebo pivovarské mláto. Všechno se usušilo, slepilo melasou a prohnalo ručním masomlýnkem, který to přeměnil v krmné pelety. Samotné krmení ryb bylo automatizované – sypalo se na pás, který posouvala kupředu střívka ze starého budíku na péro.

Malá a krásná věda pro zlepšení životních podmínek lidí počítala i se státní spoluprací. Akvakultura je rizikový obor, vyžaduje veterinární dohled. Stá také disponuje líhněmi a sádkami a distribuuje zdravý plůdek. Tohle všechno ve zmíněné trojici východoafrických zemí fungovalo a možná by ty státy dokázaly převzít i vlastní rozvoj tohoto oboru. Jenže naše natáčení probíhalo v době finanční krize 2008 a třeba v Nairobi nás uvítaly titulky novin, jak strašidelně tam spadla burza. A tak nakonec všechno zhaslo a z projektu zbyly jen výzkumné zprávy.

Viděli jsme i další příklady toho, jak velké peníze Afriku ničí, zatímco malé účinně pomáhají obyčejným, obvykle opravdu velmi chudým lidem. Lákadlo exportních zemědělských komodit vyhánělo venkovany z půdy, kterou obsadily gigantické květinářské fóliovníky plné neuvěřitelné sady jedů proti všelikým škůdcům. Něco se vsáklo do půdy, něco voda odnesla do nedalekého jezera. To největší, Viktoriino, zrovna vstávalo z mrtvých, když se nakonec podařilo zakázat lov ryb na export prostřednictvím velkých trajlerů, za kterými zůstává poušť. Bylo však mrtvé i kvůli splachům půdy a chemikálií z intenzívního (samozřejmě exportního) zemědělství.

Přeměna krajiny na velké kukuřičné lány za sebou nechávala děsivé jizvy z vodní eroze. Někde byly hluboké i deset a více metrů. Jejich další ničivý vliv spočíval v tom, že tyto hluboké příkopy odvodňovaly krajinu. „Je to jako když vypustíš vanu,“ komentoval to smutně doc. Jan Pokorný z Jihočeské univerzity, který se na projektu BOMOSA také podílel, „proto jsou tu tak zničující sucha“.

Kukuřičné lány obsadily půdu, která sloužila drobným místním zemědělcům. Ti tak přišli o obživu a nezbylo jim než hledat štěstí ve slamech na okraji velkého města. Ti zdatnější se odhodlali do přeplněných lodiček ve Středozemním moři, a když to přežili, někde dál v Evropě. Našli jsme však i vesnice, které to nevzdaly a pokoušeli se aspoň o rekultivaci oněch hlubokých erozních rýh. Vedl to důchodce, někdejší ředitel přístavu, a měl na to grant od UNIDO ve výši 25 tisíc dolarů. To jeho skupině vesnic vydrželo na veškeré náklady po dobu čtyř nebo pěti let.

Erozní příkopy se zasypávaly z kopce dolů, jinak to nedává smysl, a vodu zadržovaly terasy s pionýrskými rostlinami a tráva. Kde byla tráva, nastoupily kozy těch, kdo se na projektu vytváření pastvin z ničeho podíleli. V mých očích to byli hrdinové. Ale ty malé peníze z UNIDO byly zázrak, který se neopakuje. Malé vám nikdo nedá. Zbohatnout se dá jen z těch velkých.

Jozef Síkela je investiční bankéř zvyklý na velké sumy, ale to, co může umožnit partnerství ve skutečně velkém měřítku, potřebuje déšť malých částek přímo k potřebným. Ne přes zprostředkovatele a vlády, ty to odkloní.

Kdyby se však nový eurokomisař pro rozvojovou spolupráci chtěl poučit že zkušeností někdejího šéfa výzkumu tohoto oboru ve Světové bance Paula Colliéra (česky Dvě miliardy nejchudších), může evropské peníze pro lokální zlepšení života pojistit tak, že zároveň ohlásí kam a na co jdou. To už si pak místní občané pohlídají.

Jak je vidět, eurokomisařství se tu nabízí reálná příležitost udělat díru do světa, ale není to snadné a nejde o nějaké náhodné nápady. Za projektem BOMOSA stál opravdu seriózní výzkum. Například docent Pokorný nabízel metodu, jak vyhodnocovat satelitní snímky pro identifikaci využitelných malých vodních nádrží, které mohou lidem v okolí změnit život. V daném případě k lepšímu.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele