Covid je choroba, která má i léčebné účinky. Nejsou sice patrné na stavu jednotlivých organismů, a tím se liší třeba od encefalitidy, po které brácha začal líp vidět, ale platí to v přeneseném smyslu. Pomohla procitnout z bláznovství neoliberálních proroků, pro které je cílem veškerého lidského snažení hezky vypadající státní rozpočet. I kdyby to občan neměl přežít.

Podle sdělení Evropské komise teď musí pokračovat politiky zachování pracovních míst, pomoci podnikům se zablokovanými příjmy a další opatření ve prospěch obnovy ekonomického potenciálu. „Vyhněte se předčasnému ukončení fiskální pomoci,“ výslovně varuje EK. „Rizika předčasného ukončení podpůrných opatření jsou vyšší než rizika toho, že by trvala zbytečně dlouho.“

Cílem však není návrat do situace před pandemií. I kdyby nemoc nebyla, je tu obrovský tlak na společenské a hospodářské změny vynucené globálním oteplováním a digitalizací. To jde dobře dohromady, protože investice do energetických úspor a obnovitelných zdrojů vytvoří pracovní místa, o která nás připraví automatizace a umělá inteligence.

Svraštělé čelo bývalého ministra financí Miroslava Kalouska, který v nedělní besídce ČT u Moravce horlil, že vláda není ochota šetřit, je tedy v evropském kontextu dost osamělé. Kalousek se zlobil, že vláda vyplácala spoustu peněz „volebními dárečky“, kam zahrnul hlavně zrušení superhrubé mzdy. Připomeňme, že na zavedení superhrubé se Kalousek roku 2008 podílel. Šlo o podvod, kdy se voliči lákali na daňovou sazbu 15 procent, ale tu dostali jen nominálně a reálně se jim napařilo 20,5 procenta. Spolu s „rovnou daní“ to bylo součástí orientálního nesmyslu, který se jinak zaváděl jen v momentálně zaostalých postkomunistických zemích, kde se stejně nevybere nic a veřejné služby nikoho nezajímají.

Ministryně financí Alena Shillerová teď hájila zrušení superhrubé spolu se snížením základní příjmové daně jako nejsnazší cestu, jak dát skoro 90 miliard do rukou lidem. Podobná argumentace ostatně zaznívá i od pravicových stran, když tlačí na snižování daní a trvají na tom, že občan ví nejlépe, jak naložit s penězi. Jenže zrušení superhrubé nejvíc pomohlo vyšším příjmům, a ty si za Kalouska pomohly i rovnou daní. Kdyby tedy šlo Kalouskovi o veřejné finance, mohl se rozhorlit, že zrušení superhrubé nedoprovázelo důrazné progresívní zdanění vyšších příjmů. Nic takového však nezaznělo.

Vraťme se k tématu – rizika škrcení jsou teď větší než rizika přehnané pomoci. Evropská rozpočtová omezení neplatí už od března 2020. Rozpočtová kontrola Paktu stability zůstává, ale bude se zaměřovat jen na to, zda schodky neohrožují fiskální stabilitu ve středním období a výsledné státní zadlužení nebude za hranicí udržitelnosti. A kdy se zase vrátíme k normálu? Míra nezaměstnanosti nám podle Komise moc neřekne, když jsou místa zachraňována kurzarbeitem. Lepší je porovnání aktuálního stavu hospodářství se stavem před pandemií, tedy s posledním čtvrtletím 2019.

Na předchozí výkon dřív se nedostaneme než v půli roku 2022. Tak se to aspoň předpovídalo v zimě. Znamená to, že příprava státního rozpočtu na rok 2022 může počítat s uvolněnými rozpočtovými pravidly. Ta mohou být znovu utahována nejdřív roku 2023. Hodně napoví letošní jarní hospodářská předpověď EK, která konec krize nejspíš protáhne.

Uvedené sdělení Evropské komise obsahuje zajímavý výčet všech podpůrných nástrojů, které dosud byly mobilizovány. Začíná to SURE, ve kterém se počítá se 100 miliardami eur na dočasnou podporu zaměstnanosti (kurtzarbeit). Se stejným cílem nabízí Evropská investiční banka levné úvěry. Evropský stabilizační mechanismus,  který původně vznikal pro celoevropské ekonomické krize, zase aktivoval podpůrný pandemický nástroj pro zdravotnické výdaje.

Nejdůležitější formou unijní pomoci je Nástroj pro obnovu oživení a odolnosti (Reform and Recovery Facility, RRF) se 750 miliardami euro, ze kterého lze čerpat prostřednictvím Národních plánů obnovy. Tady jde Česko hlavou proti zdi, protože prosazuje, aby šlo o obnovu bývalého stavu, o návrat k tomu, co bylo. EU má však snahu využít fondu pro strukturální změny, které ekonomiku ozelení a přiblíží digitální budoucnosti. Podobné důrazy obsahuje také nový víceletý finanční rámec (sedmiletý evropský rozpočet) a doplňkový dvouletý investiční balíček Next Generation EU (dalších 750 miliard EU). Jen evropský rozpočet tak bude v nejbližších dvou letech pracovat se 2 procenty HDP ročně. České orientaci („hlavně boj s covidem“) je bližší aktuální nastavení některých kohezních fondů.

Vedle pružných rozpočtových pravidel lze využít také volnějšího rámce státní pomoci ekonomice, podnikům, vědeckému výzkumu. Stát prostě může být v krizi aktivnější. Může se pouštět i do doplňování kapitálu ohrožených podniků a krytí podřízeného dluhu nebo dokonce poskytování grantů. Z druhé strany pomáhá Evropská centrální banka odkupováním obrovského objemu dluhů, kterým vrací do oběhu dlouhodobou hotovost.

RRF, která je poprvé budován na principech unijního dluhu, má zároveň léčit chyby unijní politiky po finanční krizi 2009, kdy vnucené škrcení málem udusilo Řeky – zvýšené tempo splátek dluhu tam natolik srazilo ekonomiku, až podíl dluhu k HDP spíše rostl nad 180 procent HDP, než aby klesal. Proto jsou součástí RRF nevratné podpory za 312,5 miliardy euro, určené na snižování minulých nerovností. Dalších 360 miliard euro činí levné úvěry se zárukou celé EU. Ale znovu, nemají to být vyplácané peníze, je to zároveň pomoc se zelenou a digitální transformací.

Stojí za to se podívat, kolik už Covid-19 stál globálně. Přímé rozpočtové výdaje podle statistik Mezinárodního měnového fondu zatím činily v přepočtu 6 bilionů EUR, což je hodnota 7,5 procenta světového HDP. Globální zadluženost se tak přiblížila hodnotě celosvětové produkce. Jen necelá šestina rozpočtových výdajů (800 milionů EUR) mířila na posílení potřeb zdravotnictví, drtivá většina (5 bilionů EUR) nahrazovala vypadlé příjmy domácností. Ale to nejsou všechny peníze, které jsou ve hře. Podpůrné programy na bázi vládních garancí dosahují dalších 5 bilionů EUR.

Celosvětové průměry říkají málo o jednotlivých hráčích. Podle statistik MMF rozvinuté země vydávaly z rozpočtů kolem 24 procent HDP, zatímco země nastupujících trhů si mohly dovolit jen 6 procent a ty chudší jen 2 procenta HDP.

Třeba Spojeným státům se pandemie pěkně prodražila. Teď už je to zdravotně nadějnější, zvládají očkování (byť bohužel dost nerovnoměrně), ale za Trumpa kombinovali popírání rizika s obrovskými výdaji. Loňská rozpočtová opatření dosáhla 17 procent HDP a dalších 2,4 procenta poskytoval Fed, který valil hotovost, aby zabránil zatuhnutí finančního sektoru. Nová administrativa prezidenta Joe Bidena zatím prosadila zákon o dočasné podpoře v rozsahu 1,9 bilionu dolarů (asi 10 procent HDP) a dokončuje přípravy balíku federálních investic ve výši 3 bilionů dolarů (dalších 16 procent HDP).

Čína z toho zatím vyšla hodně levně, rozpočtová pomoc nepřesáhla 4,5 procenta HDP a k tomu 1 procento HDP v doplňování hotovosti. ČLR je přitom jediná, komu se podařilo epidemii zvládnout hned na začátku a vrátit se výkonnostně k úrovni před covidem. Bohužel, teď se Čína dostala do situace, kdy má hrát úhlavního protivníka USA, proti kterému Biden mobilizuje všechny síly. Nebo aspoň na kterého zkouší nalákat pár potřebných Republikánů. Dráždění papírového tygra a jeho nerudné odpovědi mají být trikem, jak shromáždit vlastenecké hlasy na zmíněný investiční program, který jinak může být zablokován republikánskými obstrukcemi v Senátu. Proto je prezentován jako rozhodující pokus nedovolit Číňanům, aby ohrozili výsadní postavení USA. Ale za tohle už koronavirus nemůže...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele